Česká taneční platforma 2019 speciál No. 2

Představení letošního ročníku festivalu Česká taneční platforma pohledem Kláry Melišíkové. Reflexe vznikly během workshopu PÍŠ AKO TANCUJÚ II. pořádaném Kultúrnym spolkom MLOKi.

Tělesné vypětí

Z projektu Terezy Hradilkové Nepřestávej je hned od prvního momentu, kdy se vynoří ze tmy před zraky diváků, cítit velké napětí, které pohltí celý sál a panuje v něm až do úplného konce. Taneční performance se zásadně nedrží žádné dějové linie a je spíše na fantazii diváka, co si za jednotlivé pohybové situace dosadí.

Zásadní je pohybově-hudební spolupráce, která prostupuje celou taneční inscenací a na určitých místech tvoří jednotnou syntézu, na jiných se staví proti sobě. Součástí jsou nejrůznější zvuky, hudební podtext, který je doplňován živým výstupem klarinetu a klasickou hudbou, která jako by se podřizovala ladným a přesným pohybům performerky. Tereza Hradilková tak může působit jako dirigent, který jasným gestem určuje rytmus a tempo hudby, i když je zřejmé, že je to přesně naopak. Hudba, která v určitý moment vzniká na místě jako experiment podněcuje performerku k taneční choreografii.

Velmi intenzivně pracuje s tělesnou energií, kterou vkládá do jednotlivých pohybů svého těla. Neustále jej napíná do maximálního vypětí a následně s výdechem vypouští energii ven, v ten okamžik se uvolní a nabírá síly pro další pohybovou kreaci. Součástí jsou i místa, která působí jako pauzy. Tanečnice například zaujme pozici pohodlného sedu a svačí nebo pracuje na hudebně hluchém místě s dechem a udáváním vlastního rytmu. Z extrémních pohybů, které se rozpínají do každé části jejího těla je v druhý okamžik schopna přejít do minimalistické až absenční polohy. Tělesné sestavy se v různých variantách opakují, zintenzivňují a střídavě zeslabují a zesilují.

Téma tohoto tanečního projektu může být spojováno s reálnou zkušeností, kdy je lidské tělo denně vystavováno námaze a přepínáno do totálního vyčerpání. Obličejová mimika koresponduje s tělesnou akcí tanečnice – je vybízena k soustředěnosti, křečovosti a vypjatosti a i když by se mohlo zdát, že se v určitý moment pokouší o úsměv, jde pouze o afektované zakřivení tváře, které je stále pod vlivem viditelné námahy. Taneční inscenace je po celou dobu prostupovaná tělesností, erotickou energií (která je značně čitelná již z kostýmu), vyčerpáním i námahou a právě tyto pocity můžou diváka atakovat.

Normálnost v nenormálnosti

Pohybovou inscenaci SAME SAME ztvárňují dvě naprosto odlišné osobnosti – divadelní režisérka Petra Tejnorová a tanečnice Tereza Ondrová. Rozdíl je mezi nimi čitelný na první pohled. Jejich těla jsou diametrálně odlišná a to v mnoha případech tvoří komickou podstatu inscenace.

Divák přichází do sálu, ve kterém již započala performance. Petra Tejnorová v uvolněném postoji podupává nohou do rytmu, který jí zní do uší ze sluchátek. Chodí po scéně z jednoho místa na druhé a sleduje diváky, kteří postupně přicházejí do sálu. Jakmile jsou všichni na svých místech, performerka plynulým tempem přechází do expresivnějších gest vyjadřujících požitek z hudby a napodobuje nejrůznější “street dance” pohybové kreace, které působí komickým dojmem. Performerka si užívá volnost, kterou prožívá při poslechu své oblíbené písničky. Svoboda a přirozenost, kterou její tělo naznačuje, naruší ostrý alarm a zablikání zářivky, která se tyčí uprostřed scény nad objektem, který zprvu připomíná pracovní pult. Nacházíme se v zaměstnaneckém prostředí. Pomalým táhlým pohybem se před zraky diváků vynořuje zpoza pultu Tereza Ondrová. Obě performerky stojící za pultem v business oblečení a ve své rutinní práci se snaží naplnit pracovní úkony, které jsou jim přiděleny. Tereza jako by vše zvládala s velkou vytrvalostí a přesností. Petra se jí snaží vyrovnat, ale nestačí jí.

Touha vyrovnat se někomu podle určitých společenských konvenčních norem vede k nepřirozenosti. Fyzické tělo je postaveno do nekomfortní situace, ve které musí reagovat na sobě nepřirozené podněty jen proto, aby naplnilo určité očekávání druhých. Performerky ve snaze zbořit hranici této konvence zápasí samy se sebou, ale i jedna s druhou.

Prostor performance tvoří několik běžných rekvizit jako stůl s kolečky, židle, podložky na sezení atd., které jsou používány běžně, podle předpokládaných zvyklostí. Následně je performerky staví do různých situací novým způsobem. Objekt, který se nám zprvu jeví jako pult, je po přetočení a postavení určitým směrem přeměněn na schodiště, to je v závěru převráceno vzhůru nohama a připomíná zábavní atrakci na dětském hřišti.

Pohybová inscenace, která spíše připomíná pantomimické a groteskní představení, poukazuje na absurditu očekávání, které je kladeno na každého člověka. V komických situacích, kdy jsou objekty používány netradičním, absurdním způsobem a pohyb je ironizován (např. amatérské zobrazení prvků karate, poppingu, vogue) se Petra a Tereza snaží najít normálnost v absolutní nenormálnosti.

Ocitnou se ve špatném kruhu

Choreografka Martina Hajdyla Lacová se společně se scénografkou Zuzanou Scerankovou pokusila vytvořit jakýsi nepřirozený lidský ekosystém, ve kterém se performeři svojí pospolitostí snaží přetvářet scénický prostor se všemi jeho objekty. Taneční inscenace Assemblage klade důraz nejen na prostorovost a její přeměnu, ale také na lidskou individualitu a kolektivismus, bohužel však v menší míře.

Na začátku leží na zemi šest performerek vedle sebe a při příchodu diváků si mezi sebou povídají. Performerka, ležící na kraji řady, dá plynule první impulz rukou, který ostatní následují. Pohyby se přenáší z jednoho konce na druhý. Pohybová “tsunami” působí, jako by aktérky hrály pohybovou tichou poštu. Postupně pohyby zvětšují a zapojují i další části těla. Dostanou se do vzpřímené pozice. Řadu rozboří a vytvoří kruh, který se během performance velmi často opakuje v různých variantách – někdy se rozpíná přes téměř celý prostor, jindy je malý, performerky se na sebe tísní a vytváří tím pospolitou atmosféru. Jejich snaha odpojit se od sebe a existovat jako samostatné individuum zdá se být téměř nemožná. Propojení, které mezi nimi neustále proudí a neustálé opakování kruhového principu nás může přivést k myšlence, že se jedná o nějaký kmen, ve kterém probíhají nejrůznější osobní, oslavné i přírodní rituály. Experimentální hudba, která vzniká přímo na scéně a obsahuje živočišné a přírodní zvuky, rituálnost ještě více podtrhuje. Společnými silami postupně rozkládají, přenášejí a mění objekty a tím i celý scénický prostor. Změna působí destruktivním dojmem, jako by se performerky snažily vytvořit co nejvíce nepřirozené prostředí, ve kterém nikdo nebude schopný přežít.

Motivy individualismu a kolektivismu jsou v inscenaci sice čitelné, není jim však věnován hlavní prostor. Dominantou se snaží být jakási forma asambláže, pomocí níž performerky neustále rozkládají a přetvářejí prostor a staví zvláštní nepřirozenou instalaci. Nevyužitý potenciál vidím v tématu člověka jako individua a jeho vztahu ke společenskému kolektivismu.

Tereza Hradilková, Floex a kol.: Nepřestávej. Koncept a choreografie Tereza Hradilková, dramaturgie Lukáš Jiřička, hudba Floex a Antonio Vivaldi, světelný design Zuzana Režná, technická spolupráce Jonáš Svatoš, kostým Marjetka Kürner Kalous. Psáno z uvedení na festivalu Česká taneční platforma 1. dubna 2019.

Dancewatch, Karine Ponties: SAME SAME. Koncept a choreografie Karine Ponties, světelný design a dramaturgie Guillaume Toussaint Fromentin, světelný design Zuzana Režná, stage manager Katarína Ďuricová. Tančí Tereza Ondrová a Petra Tejnorová. Psáno z uvedení na festivalu Česká taneční platforma 2. dubna 2019.

Martina Hajdyla Lacová, ME-SA: Assemblage. Koncept a choreografie Martina Hajdyla Lacová, tvorba a interpretace Soňa Ferienčíková, Barbora Janáková, Markéta Jandová, Jazmína Piktorová, Ekaterina Plechková a Eva Priečková, hudba Hana Foss Mlnaříková a Žaneta Vítová, scénografie a kostýmy Zuzana Sceranková, světelný design Jiří Hajdyla a Zuzana Sceranková, dramaturgie Jiří Hajdyla. Psáno z uvedení na festivalu Česká taneční platforma 3. dubna 2019.