Daniela Špinar: Definitivně jsem pochopila, že provokuju lidi už jenom svojí existencí, svými názory, energií, tím, čím se zabývám. Nejsem konvenční člověk, který hledá, jak někoho schválně pobouřit. Já si jen existuju a zjišťuju, že provokuju. Ale rozhodně to nechci dělat v tom negativním významu.

Na letošním DSB jsou v linii showcase brněnských inscenací dva vaše počiny, a to Láska z TikToku a Z pohlavního života našeho lidu. Představují pro vás tyto tituly určitou paralelu? A spojují se nějak v tématech, která ve svých inscenacích ráda zpracováváte?

Tahle dvě zadání byla hodně jiná, ale mají společné to, že se dotýkají sexuality. I když v případě Lásky z TikToku je to o teenagerech, kteří spíš začínají vůbec hledat svoje hranice a nějakým způsobem se dotýkají consentu. To považuji za velmi zajímavé téma pro teenagery. Zatímco u inscenace Z pohlavního života našeho lidu šlo spíš o sondu do toho, jakým způsobem teď vypadá sexuální život, seznamování se, role muže a ženy ve společnosti a i náhled do jednotlivých subkultur, které se různě definují a nějak se projevují. Celkově se ráda bavím o tom, jakým způsobem lidi komunikují v rámci sexu nebo navazování vztahu. Řekla bych, že to je možná společné téma obou děl, která jsou rozdílná jak projektově, tak tematicky, protože publikum bylo úplně jiné.

Sama říkáte, že vaším hlavním tématem je identita. Jakou identitu by mělo mít současné divadlo, aby oslovilo dnešní lidi?

To je složitá otázka. Je potřeba říct, že konzervativnější divák a řekla bych, že trošku i divák staršího věku si asi představuje divadlo jinak než mladí lidi. Přemýšlím o tom, jak celkově zatraktivnit divadlo, nejen proto, aby do divadla přicházely nové generace, ale aby to vůbec po covidu fungovalo. Divadlo právě zažívá jemnou krizi identity, protože úplně neví, co je. Neví, jak má konkurovat ostatním uměleckým formám a hlavně internetu, sociálním sítím a tak dále. Ztratilo trošku sebevědomí a ztratilo se v sobě v tom smyslu, že si neuvědomuje, že to není zakonzervovaný zážitek, kde se člověk dívá v obleku na něco před skleněnou stěnou, ale že je to rituál, setkání. Divadlo právě z těchto slov pochází, je to ten úplně prazákladní význam, co ho utváří. Právě taky proto dnes hodně frčí imerzivní divadlo. Při různých příležitostech opakuju, že divadlo je nejsoučasnější a nejmodernější umění, protože je tam možné všechno. Je to zážitek, který se odehrává tady a teď. Další věc je, že divadlo zapomnělo na to, že je důležitou formou společenské hygieny. Skoro bych řekla až terapie. Hodně divadel se teď snaží co nejvíc podbízet divákovi, aby byla zábavná. Po covidu jsme se báli, že diváci už nechtějí těžší témata, ale myslím si, že divadlo je ta forma, která potřebuje naprosto základní rituálností konfrontovat společnost s jevy, situacemi, vztahy a politikou. Já bych si strašně přála, aby divadlo znova získalo sebevědomí a pochopilo svoji identitu. Aby mohlo konkurovat všemu, co se kolem nás děje. Neměl by být žánrový obrázek.

Z pohlavního života našeho lidu silně experimentuje s formou a vtahuje diváky přímo do centra vernisáže studu. Co vy a divák? Ráda ho vystavujete „herecké a režijní intimitě“? Je pro vás v tvůrčím procesu číslem jedna?

To bylo moje první setkání s opravdu imerzivním divadlem. Nejsem si jistá, jestli je tak úplně akční, ale je imerzivní v tom, že se opravdu diváci a herci mísí dohromady a není vytyčená jasná hranice. Druhá věc je, že když dělám divadlo, tak mě vždycky baví trošku překračovat konvence a trošku provokovat diváka i tím, že ho do dění nějak zatáhnu. Samozřejmě si to člověk může dovolit jenom někde a jenom s nějakým typem souboru. Určitě bych to nemohla dělat všude, ale baví mě to. Čím imerzivnější divadlo, tím musíte trošičku víc rozumět tomu, jak se diváci zachovají. Je zajímavé, že vás vždycky překvapí, jak zareagují. Asi spíš divák musí počítat s tím, že nejsou limity, pravidla, a vždycky musí být připravený na to, že se to může kamkoliv zvrtnout a vědět, jakým způsobem se vrátit zpátky do linky, která pokračuje.

Na druhou stranu Láska z TikToku cílí především na teenagerské publikum. Přistupovali jste k volbě výrazových prostředků nějak odlišně? Divadlo pro dospívající publikum musí být ve své celistvosti nesmírně upřímné.

Láska z TikToku se tvořila naprosto specificky, protože jsem musela jakožto pětačtyřicátnice sondovat, co vůbec teenagerská subkultura je a jakým způsobem mluví, jak udrží pozornost a co ji nejvíc baví. Já třeba v Čechách neznám ani jednoho influencera, jsem v tomhle úplně mimo. Takže jsem to hodně nastudovávala. Taky samozřejmě vím, že tenhle věk přitahuje právě začátek sexuality a její objevování. Zároveň, a to jsem vždycky viděla, už i když jsem byla ještě herečka na DAMU, hodně mladých lidi se dost stydí a mají různý mimikry, které jsou hrozně těžko čitelné. Pochopila jsem, že třeba když teenager dělá bordel ve smyslu hluku, že to ještě nutně nemusí znamenat, že se nudí, ale třeba právě naopak. Nebo třeba, že jsou jako diváci stydliví, ale potom třeba úplně porušují hranice a mluví hercům normálně do inscenace, což se taky stalo. Teenageři jsou velmi specifické publikum. Je pro mě asi nejtěžší připravovat inscenace právě pro ně, protože je potřeba udržet jejich zájem a zároveň jim něco předat a emočně je trochu počechrat. Aby si třeba řekli, tyjo, tohle taky může být divadlo, což se mi u Lásky z TikToku dělo. Zajímavé bylo, co jsme v publiku rozproudili sociálníma sítěma, hudbou, tím, že tam jsou dva mladí atraktivní herci, se kterýma se můžou dospívající ztotožnit, a že příběh je zajímavý a hrozně poučný. Mladí lidé experimentují a do jisté míry opravdu neumí často říct ne, nebo si neumí najít hranice, co by chtěli a co nechtěli. Dost často zaměňují city třeba za něco jiného, co si myslí, že je láska. Samozřejmě největší zábava byla hledat jazyk, protože jsme to překládali z angličtiny a ulítli jsme si na slovníku. Herci používají anglicismy a slova, která my už ani neznáme.

Ráda jako režisérka provokujete svoje diváky? Je to případně tendenční proces, nebo to jde nějak samo?

Jde to samo od sebe. Definitivně jsem pochopila, že provokuju lidi už jenom svojí existencí, svými názory, energií, tím, čím se zabývám. Nejsem konvenční člověk, který hledá, jak někoho schválně pobouřit. Já si jen existuju a zjišťuju, že provokuju. Ale rozhodně to nechci dělat v tom negativním významu. Chci jenom lidi zaujmout a trošku donutit k přemýšlení nebo hlavně k nějaké emoci. Málokteří režiséři v českém rybníčku mají, budu tvrdá, koule. Většina z nich to dělá zprava zleva, jak to autor napsal.

Můžeme od vás v nejbližší době očekávat v Brně nějaký nový projekt?

Ráda bych, mám Brno ráda. Jsem ale trochu závislá na tom, kdo mi co nabídne. Teď jsem v Brně „nasázela“ tyhle dvě inscenace za sebou, což byla taková náhoda. Ale chtěla bych. Dostala jsem předběžnou nabídku do Národního v Brně, ale zatím jsme se ještě nedomlouvali na titulu.

V jednom z rozhovorů mě zaujal váš výrok: „Nemůžeme z divadla udělat něco potřebného a divák má pocit, že je přežitek, přitom je to nejmodernější umělecká forma.“ V čem vidíte tu nesmírnou aktuálnost divadla?

Žádné umění nedokáže na věci okolo nás reagovat tak rychle. Jasně, že jsou divadelní projekty, které vznikají roky, ale to není podle mě to pravé divadlo. Divadelní tvůrci by měli slyšet trávu růst. Měli by okamžitě reagovat nejen formálně, ale i obsahově. Podobně jako jsem to udělala v případě těch dvou inscenací v Brně, ve kterých se objevují jedny z nejsoučasnějších témat. Mladí influenceři, consent, definice sexuální obtěžování. To se teď hodně řeší, je to na pořadu dne, když vylézají ze všech stran strašné kauzy druhu Sean Diddy a jiné tyhle úkazy. Do toho Z pohlavního života našeho lidu zase prozkoumává subkultury a názory na to, jestli si řítíme někam do pekla, jestli opravdu partnerství nebo sexualita zažívají krizi. Po sexuálních revolucích jsme teď všichni zmatení, musíme si každý nastavit svoji vlastní mapu, jakého partnera potřebujeme. A do toho přichází boom témat, jako jsou identita, sexualita, různý formy partnerství, polyamorie a najednou to všechno začíná být velmi divoké, svobodné, ale taky zamotané. Třeba taky to, že lidi se seznamují z větší části spíš na dating apps, nikoli osobně. Čím víc jsme ponoření v internetu, který nám dává zdánlivě svobodu a informace, tím víc jsme odtržení od reality a od nějakého kontaktu. To jsou strašně důležitá témata, a proto se jim věnuju. Jako další feminismus, otázky, jestli jsou teď ženy spokojené, kde jsou teď role mužů, co znamená být muž, co znamená být žena… tohle jsou podle mě témata, která divadlo může zpracovávat strašně rychle. Zásadně jsem to pocítila právě v rámci své vlastní tranzice, kdy se mi otevřely obrovské obzory, najednou jsem přestala vnímat věci tak černobíle.

Není to tak dávno, co jste vydala knihu Zápisky z tranzice. Jaké to je být režisérkou, který píše knihu? Uvědomovala jste si nějaký rozdíl psané a divadelní výpovědi?

Lidi, co to četli nebo čtou mi říkají, že je tam divadlo hodně cítit. Je to proto, že hodně zapisuju v dialozích a hodně cítím pointy, timing. Potěšilo mě to, protože já nejsem úplně literární typ. S literaturou pracuju tím způsobem, že ji přetavuji do divadelní podoby. Ta kniha je formálně vystavěná z dialogů a situací, přivedená do velkých point. Projevuje se v ní nějaký nadhled, který mám snad i v divadle. Takže určitě se tam moje divadelní práce nějakým způsobem otiskla.

Reflektujete vnitřně, že se způsob vaší režie po tranzici změnil?

Jasně. Reflektuju to i v té knížce, že se mi mnohem víc prohloubilo poznání sebe i světa. Ve všech tématech jako identita nebo sexualita jsem se sama vykoupala, takže mám zkušenosti, abych mohla autenticky vyprávět určitý druh příběhů nebo nějakých témat. Nemyslím si, že jsem začala režírovat nějak jinak, nebo že bych najednou byla někdo jiný. Věci, které jsem potlačovala, jsem si kompenzovala v divadelní fantazii. Tím, že jsem to pustila nebo víc otevřela, teď už tolik neulítávám na formách. Už tolik nesním, protože konečně žiju to, co jsem. Teď mě víc baví dělat realitu, hledám ve věcech opravdu hloubku.

Co je pro vás na divadle nejvíc sexy?

Wow. Vnímám rozdíl mezi tím, co mě třeba baví nebo uspokojuje, a co je opravdu sexy. Pro mě je třeba obecně sexy taneční divadlo, nebo všechno, co je trošku fyzičtější. Vlastně to mám raději než “mluvící hlavy” a spoustu textů. Nebo ne raději, ale je to pro mě sexy. Jinak mám spíš obecně ráda nějaký druh zázraků, kdy do sebe všechno zapadne. Problém je v tom, že vy si jako režisérka musíte hlavně v českých poměrech hodně často věci jenom představovat. Mnohokrát máte strach, že to nebude fungovat. A to jsou ty nejkrásnější momenty, kdy to buď do sebe zapadne, nebo se vymyslí něco, co tu věc udělá. To jsou fakt zázraky. Přijde mi zajímavé, že je spousta úzkostlivých umělců, kteří musí mít věci hodně připravené, nikdy se nehnou z nějaké šablony nebo z nějakého předem připraveného scénáře. A já mám ráda, kdy se někdy něco nechá trošku být a když to nějak doklepne samo. Nejvíc sexy jsou pro mě takové inscenace, které jsou tendenčně vystavené tak, že mají zároveň nejméně obsahu, například nový cirkus. U toho vypnu a dívám se jenom na hezký těla a na dovednosti lidí. Ale teda neobohacuje mě to až natolik obsahově či niterně. Je to ale čistá radost z kumštu a z toho, že lidi jsou krásný. Každý si představuje pod pojmem sexy něco jiného, ale myslím si, že není nic víc sexy než pohybové divadlo.

A napadlo vás třeba, že by byly Zápisky z tranzice vhodným materiálem pro jeviště, nebo by už v tomto případě šlo příliš o pornografii?

Myslím, že tam je tolik příběhů a tolik různých historek a přátel, který něco zažívají, že by se z toho určitě dalo něco vytáhnout, že to určitě může být něčím inspirativní. Já vůči tomu samozřejmě nemám odstup, takže si to asi představit úplně nedokážu. Vtipné ale je, že nejen, že jsem tu knihu napsala, ale taky jsem si namluvila vlastní audio. Takže si trošičku říkám, že jsem to inscenovala divadelně. Je to ale zvláštní pocit, namluvit si vlastní memoáry nebo vlastní dokumentární příběh. Kdyby někdo přišel a řekl, chci to dělat, tak se asi nebudu bránit.

Jako režisérka máte ale i herecké vzdělání. Nazíráte díky tomu na herce a jejich práci jinak a pomáhá vám to jí lépe porozumět?

Herecká zkušenost se nikdy neztratí. Jsem hodně intuitivní, hodně fyzická. Myslím, že na herectví opravdu talent mám. To se teď nechci přeceňovat, ale vždycky jsem cítila, že mám ten dar. Zpětně chápu, proč jsem se uchýlila k režii. Už jsem nějakou chvíli cítila, že herectví nemůžu dělat a teď už vím proč. Nebyla jsem ve své kůži, ale strašně mě to vždycky bavilo. Asi kdybych byla s identitou srovnaná, tak jsem možná fakt herečka, nebo herec. Velká výhoda herecké zkušenosti je v tom, že okamžitě dokážu detekovat a hlavně pojmenovat herecký problém. Mám až pedagogické sklony, myslím, že bych byla velmi dobrá pedagožka herectví. Vím, co herec potřebuje slyšet pro to, aby mohl být lepší. Když to teda jde, samozřejmě. Ale taky mám trošku tendence jemně předehrávat. Potřebuji si na vlastní kůži zkusit, jestli to, co chci, je reálné, nebo jestli si to dokážu představit sama na sobě. Strašně bych si přála, kdybych mohla režijní práci rozšířit i o hereckou. Samozřejmě spíš okrajově, ne že bych se do toho teď vrhla. Cítím, že mám konečně plný potenciál, zkušenost, sebevědomí a hlavně správnou identitu. Jsem samozřejmě odsouzena k tomu hrát pouze a jenom transrole, což je jasné, ale něčím mi to vůbec nevadí a je to tady potřeba. Když jsem teď měla možnost hrát v Dobré ráno Brno, najednou jsem se cítila jako ryba ve vodě. Uvolňovalo mě to a osvobozovalo.

Takže je šance, že vás v blízké době uvidíme v divadle v herecké roli?

Určitě v divadle něco udělám, ale nemyslím si, že mě čeká nějaká nabídka. Spíš to zrealizuju sama a možná si to i sama napíšu. Ale určitě bych chtěla zase hrát, jenom teďka jsem neměla čas. Příští sezónu mám volnější, takže není vyloučené, že něco začnu připravovat.