Na cigaretke s Maťkou a Adelkou, neboli autentické zakončení Theatrocénu 2024
Ohlédnutí se za letošním Theatrocénem
Co všechno nevidíme, když dospějeme…
Vstupuji do prostoru foyer Divadla na Orlí. Hned u vchodu do sálu vidím kamarádku, na kterou zamávám a sedáme si vedle sebe přímo doprostřed hlediště. Kolem se hemží děti, křičí, naklánějí se, dupají, výskají, tulí se k maminkám a pomalu se usazují na svá místa. My se naopak bavíme o běžných starostech, o stresu, škole, budoucnosti a o všem, co nám zrovna přijde na mysl. Dveře do sálu se zavírají a my, diváctvo, se pomalu propadáme do paralelní reality, do které nás podmanivě, už od prvních sekund inscenace vtahuje.
V prosté dějové lince sledujeme dva sourozence, jejich maminku a andílka, který se snad božským nedopatřením náhle vkrade do životů všech v sále. Plocha repetitivních ovšem velmi variabilních a nápaditých pohybových sekvencí dává prostor nejen pro motoricky dokonalou souhru protagonistů, ale především prohlubuje naše zaujetí dětským mikrokosmem. Andílka „vidí“, spolu s diváctvem, pouze postavy dětí a této skutečnosti je využito pro vytvoření nejrůznějších šprýmů na úkor maminky. Její komicky pojatá postava nás líbezně konfrontuje s dospělým světem každodenních strastí.
Inscenace buduje scénograficky příjemný a útulný prostor vytvořený tu z baldachýnů, jindy z židlí, které postupně opouštějí svá místa a vznášejí se vzduchem. V takovém prostoru je radost s herci pobývat a přijmout ho. Minimalistické rekvizity, jakými jsou např. vana, stůl, talíře a příbory či květiny, s nimiž je pracováno citlivě a srozumitelně, napomáhají rozehrávat hereckou akci. Věřím, že snad každý v sále se skrze jevištní prostor i poetický light design nenásilně ponořil do vlastní dětské duše, do bezčasí, ve kterém panuje uvolněnost.
Často se nám stává, že pro všechny běžné starosti nevidíme krásu neopakovatelných okamžiků, kouzlo mýdlových bublin, modro, přirozenost našeho těla, svobodu pohybu ani anděly. Inscenace To je andělení umožňuje s minimem slov, zato s podmanivou scénickou hudbou a překrásnými mizanscénami, diváckou meditaci nad vlastními mrzutostmi, které se alespoň na chvíli stávají malichernými.
Divadlo DRAK. Veronika Poldauf Riedlbauchová: To je andělení. Koncept, režie a choreografie Veronika Poldauf Riedlbauchová, scéna a kostýmy Marianna Stránská, hudba a zvukový design Jan Čtvrtník, dramaturgie Tomáš Jarkovský, Barbora Pokorná, produkce Barbora Kalinová, výkonná produkce Martina Štětinová, účinkují Luděk Smadiš, Petra Cicáková, Šimon Dohnálek, Johana Vavřínová. Premiéra 29. dubna 2024 v Divadle DRAK. Psáno z reprízy 22. května 2024.
Anna Seifertová, studentka Katedry divadelních studií FF MUNI
