Prázdná ústa

Sálem se line klidná orientální hudba, u které sochař (Juraj Poliak) vyrábí odlitky jednotlivých částí obličeje ze sádry. Prvními jsou ústa. Velká a otevřená, čnějící nad ležícími postavami. Symbol vyprávění a pravdy – řekni všechno, co víš a řekni to všem. Postavy se pomaličku probouzejí v teplákových soupravách z hladkého materiálu na zešikmené ploše, po které sklouzávají dolů, aby se po ní zase dostávali s větším úsilím nahoru. Sledujeme neustálý boj. Jednou si dole, jednou nahoře. První z postav je Iokasté (Jana Ol’hová). Královna, jež prožila mnoho bolestivých ran, ale stále má jiskru v oku, odvážně se usmívá a stojí s hlavou vztyčenou. Druhou postavou je zřejmě archetyp všech drsných a schopných mužů, kteří kdy žili na této zemi (Petr Konáš). Iokasté vypráví příběh, u nějž většina z nás tuší, že skončí její smrtí. Ale ona se rozhodne způsobit zvrat. Efekt motýlích křídel, který otřese antickou mytologii a vytvoří i prostor k novým začátkům, k vyprávění společného příběhu, kde jsou si všichni rovni a nevzniká konflikt mezi mužskými a ženskými principy.

Nejvýraznější a zároveň nejpolemičtější postavou je hlavní hrdinka inscenace. Iokasté v podání Jany Ol’hové se stává spíše ironickou, jízlivou a vtipně glosující vypravěčkou než hrdinkou, která chce změnit patriarchální uspořádání a nadvládu mužů ve společnosti. Dá se tedy říct, že původní režijní záměr - nahlédnout do původního příběhu z perspektivy tentokrát hlavní postavy - nebyl naplněn. Místo toho se v jednotlivých částech inscenace publikum dozvídá o mužích z Ioakstina života, či o veřejně známých mužích (a jejich sexistických narážkách a misogynních výrocích), jakými jsou například Donald Trump, Miloš Zeman, Vladimir Putin, Boris Kollár či Andrew Tate. Hrdinka karikuje jednotlivé postavy a z jejich výroků si utahuje, nicméně její názory a emoce zůstávají divákům skryté. Původní záměr vyzdvihnout kvality ženských hrdinek a vytvořit opozici k mužskému uvažování se bohužel vytrácí. Po celou dobu představení nám Iokasté popisuje dějiny žen v područí mužů a o ženách se dozvídáme jen to, že mužům vaří kávu na poradách nebo že dámská pozadí a ňadra jsou ve středu mužského zorného pole. Ironický přístup hlavní postavy shazuje na začátku solidně nastavenou, společenskou problematiku týkající se sexuálního násilí a obtěžování či genderové a společenské rovnosti. Místo feministického diskurzu v inscenaci tedy stále převládá ten maskulinní.

Inscenace skýtá mnoho zajímavých a dráždivých témat, kterými se společnost aktuálně zaobírá. I tak se ale nemohu zbavit dojmu, že jsou tato témata ve většině případů zesměšňována a prezentována jako banální ve stylu „no jo, vždyť jsou to jen chlapi, oni to nemyslí zle“ (ke stejné bagatelizaci došlo aktuálně i u Feministy v režii Aminaty Keity v Národním divadle Brno či v seriálu Pozadí události režiséra Jana Hřebejka). Možná by inscenaci a celkovému vyznění tématu pomohlo méně ironie a více vážnosti.

Městská divadla pražská (Komedie) a Slovenské komorní divadlo Martin – Lukáš Brutovský: Iokasté. Režie Lukáš Brutovský, dramaturgie Miro Dacho, scéna Pavel Borák, kostýmy Zuzana Hudáková, výtvarná spolupráce Michaela Poliaková, objekt na scéně Juraj Poliak, videoprojekce Matouš Ondra, choreografie Martin Talaga. Hrají Jana Ol’hová, Petr Konáš, Juraj Poliak. Premiéra 5. listopadu 2022. Psáno z reprízy na festivalu Divadelní svět Brno 19. května 2023.

Kristýna Blahynka