Konferenční židle a dupání nohou v hlavních rolích

Dorazila jsem na místo konání s nevelkým předstihem, přesto kromě procházejícího páru a několika skateboardistů na piazzetě téměř nikdo nebyl. O tom, že jsem na správném místě, mě ujistilo malé jeviště, v jehož pravém zadním rohu byla na první pohled nestrukturovaná hromada více než dvaceti konferenčních židlí. Jedna jediná židle stála v popředí poněkud stranou od ostatních. Až pět minut před začátkem se objevili další diváci – skupinka dětí (asi 9–12 let) se svým učitelem. Po chvíli přibyly ještě dvě slečny a představení mohlo začít.

Na scéně se bez velkého zájmu ze strany publika začíná něco dít. Objevuje se muž v bílém saku a v bílých teniskách. Teprve když přijde k první židli stojící v pravém předním rohu a snaží se ji bez jediného slova postavit pouze na dvě boční nohy, vzbuzuje pozornost přítomných. Celé představení se odehrává bez hudby či jiného doprovodu, rytmizované „pouze“ houpavým pohybem Viktora Černického doprovázené dupáním a vrzáním podrážek jeho bot.

Podle přesně daného klíče je další a další židle vytahována z hromady a jedna za druhou stavěna na hranu. V dalším okamžiku se konstrukce zhroutí a je třeba začít nanovo. To však performera nerozhází, v každičkém okamžiku zůstává naprosto klidný a soustředěný. Hrdě se vyrovnává i s nepřízní počasí v podobě větru, který mu komplikuje snažení a bortí jeho pečlivě nainstalované židle.

Velká změna v celkové energii představení a náladě publika nastane po příjezdu autobusu s festivalovými kolegy, které v sobotu v rámci pohybové linky čeká na stejném místě open air představení Jáma lvová UNLIMITED. Ti probíhající představení komentují hlasitým „Oh my gosh!“ a performera radostně povzbuzují. Od této chvíle dochází ke znatelné proměně celkové nálady, reakce publika se stupňují.

Všemu dodává dynamiku a napětí v nepravidelných intervalech sílící vítr, který vyvolává u diváků spontánní lapání po dechu i téměř dokonalé štronzo, jakoby tím, že se nebudou hýbat, mohli zabránit pádu židlí a performerovi tak pomoci splnit úkol, který si předsevzal.

Bouřlivý výkřik opodál stojícího pána: „To dáš!“, všechny přítomné rozesměje. Neopakovatelnost a výjimečnost celé události náhle vynikne…

V průběhu performance osciluje performer mezi dvěma polohami. Chvílemi připomíná dítě, které se snaží postavit věž z kostek, publikum se tak ocitá v pozici potenciálního rodiče, který se snaží jeho věž udržet alespoň pohledem a každou přidanou kostku doprovází hlasitým projevem úlevy.

V dalším okamžiku máme pocit, že se performer převtělil do podoby šamana tančícího okolo obětní hranice, ten se obratem stává člověkem, který se s těžkým nákladem vleče na vrcholek hory, jen aby se za chvíli opět stal dítětem, které je uvězněné na prolézačce či ve větvích stromu a zoufale se snaží dosáhnout třepotajícími nožkami na pevnou zem.

Velká věž z židlí, dokončené dílo, zůstává nakonec na jevišti osamocená a performer, Viktor Černický, se vmísí mezi diváky, kde se naprosto přirozeně přidává k hlasitému potlesku všech přítomných.

Divadlo PONEC, Tanec Praha – Viktor Černický: PLI. Koncept, choreografie, performance Viktor Černický, dramaturgie Lukáš Karásek, scénografie Drahomír Stulír, světelný design Zuzana Režná. Hrají Viktor Černický. Premiéra 11. listopadu 2018. Psáno z reprízy na festivalu Divadelní svět Brno 18. května v 15:00.

Eliška Halodová