V době, kdy probíhá festival Divadelní svět Brno, se z vás automaticky stává superhrdina. Nemusíte k tomu mít speciální vybavení jako Batman nebo James Bond v podobě opasku či hodinek, stačí mít na minuty přesně rozplánovaný časový harmonogram. Věřte mi, bez toho se zkrátka neobejdete. Zvláště když máte i jiné povinnosti, jako například zaměstnání nebo partnera či manžela, který by vás aspoň jeden den v týdnu rád potkal doma, zeptal se, jak se máte, a přesvědčil se, zda ještě žijete. Předkládám svůj rozvrh z neděle 21. května 2023. Upozornění – jen pro silné povahy.
8:20: Je neděle. Normální lidí spí, nebo se právě probouzí a těší se z nedělního nicnedělání. Já jdu do koupelny a za dlouhé studené sprchy přemýšlím, jak si co nejvíc ulehčit a rozplánovat práci tak, aby nemuselo dojít k fyzickým i psychickým újmám. Snídaně a káva, to je základ dne. Beru tašku s notebookem, jelikož nikdy nevíte, kdy získáte pár minut navíc, které můžete využít ve prospěch redakční práce. Přibaluji diář, lístky do divadla, mobil, klíče a svačinu. Vycházím z bytu v kabátu. Tabule na šalinové zastávce ukazuje 28 °C. Ach jo. Kabát rezignovaně nacpu do tašky.
10:23: Přicházím před budovu SVČ Lužánky, kde má každou chvíli začít participační představení Dlouhý, Široký a Bystrozraký Divadla Polárka. Jednotlivá stanoviště pod stromy byla od inscenátorů dobrá volba. I tak ale stačí krátké přechody na přímém slunci k tomu, abych se spálila. Když princ s družinou rytířů, rytířek, Dlouhým, Širokým a Bystrozrakým radostně vítají vysvobozenou princeznu, jsem už rudá jako rajče. Ne však z romantiky, ale z nedostatku tekutin a z absence jakékoli pokrývky hlavy a ramen.
12:02: Konec představení. Z Lužánek se přesouvám na nejbližší lavičku. Během 15 vteřin jsem schopná sníst banán i s předchozí fází oloupání slupky. Vytahuji mobil a snažím se vyřešit všechny konverzace na WhatsAppu, které už přes hodinu čekají na mou rychlou odpověď – redakce Theatrocénu, žáci ze ZUŠ, kteří chtějí podrobný seznam toho, co všechno si mají přinést s sebou na zítřejší generálku, a moje máma s dotazem, jestli přijedu dnes na oběd a s pokáráním, proč už jsem se přes týden neozvala. Ramena a tváře žhnou. Ve 12:20 se rajče zvedá z lavičky a kutálí se k Janáčkovu divadlu.
12:28: Přicházím dvě minuty před začátkem směny u Moetivi Karavanu na Piazzettě. Myslím, že dnes oficiálně započal první koupací den v kašně před divadlem. Děti skáčou hlava nehlava jen ve spodním prádle do vody, někteří v tom horku nemají už ani sílu k fontáně dojít, a tak strkají hlavu rovnou do jednoho z vodotrysků. Herci z Pobřeží slonoviny se rozcvičují v parku na Kolišti a nějaká skupina lidí si z obřího repráku pouští latinské rytmy, na které tančí tango. Přichází pán se svými třemi dětmi a vyděšeně se mě ptá, jak se do toho karavanu všichni vlezou. Vysvětluji mu, že karavan má kapacitu jen 8 lidí a on mi na to odpoví, že lístků bylo na webových stránkách k prodeji asi okolo 50 kusů. To už se dívám vyděšeně i já. Naštěstí je diváků opravdu přesně 8, jedna z performerek na mě s úsměvem mrkne, že už můžou začít, a já se za rytmu tanga přesouvám na zastávku.
13:31: Přicházím domů. Ledová sprcha, druhá káva (tentokrát s ledem) a dva loupáky místo oběda. Mámino přemlouvání k obědu prostřednictvím „prvotřídního kuřete na paprice“ a následně poslaná fotka naservírovaného jídla na talíři ve mně vyvolává zmar a nutnost se zamyslet nad svým životem. Ve 14:41 odjíždím už podruhé na Piazzettu.
15:00: Příbíhám před Janáčkovo divadlo na minutu přesně. Šalina kvůli opravám na trati má pravidelné zpoždění, a tak se už podruhé za tento den snažím svým zlověstným pohledem zastavit čas. Lekce tanga jsou v plném proudu, Modrá koule pro loutkovou performance se již chystá a herci z Pobřeží slonoviny se z parku přesouvají na schody divadla. Performerky z karavanu se vyděšeně dívají a já začínám nabývat dojmu, že většině lidí, nacházejících se okolo karavanu, se ze strachu zvětšují oči. Možná je to tlakem, přicházejícím deštěm nebo erupcemi na slunci. Kdo ví. Ale během vteřiny mi dojdou jejich obavy. Bojí se, aby se Modrá koule, jež má začátek v 16:00, zvukově nerušila s jejich programem v karavanu. A do toho ještě to tango. Nakonec všechny problémy vyřeší průtrž mračen. Tanečníci tanga odtančí neznámo kam, performerky mi zamávají a zavřou se do karavanu a celý tým okolo Modré hlavy čeká, až déšť ustane, aby měli vůbec pro koho hrát a tancovat.
15:31: Přibíhají opozdilci, maminka se synem. Program v karavanu naštěstí ještě nezačal. Performerky se zapovídaly s účastníky. V 15:35 odcházím (jak jinak) na šalinu.
16:16: Sedám si v bytě na gauč, když v tom přijímám telefonní hovor od kolegyně z divadla, která mi zmateně volá, že se po mně shánějí před Janáčkovým divadlem, jelikož mám být prý na směně. Nedozvídám se, kdo konkrétní se po mě shání a ani to, co má být teď k čertu za představení. Po dlouhém boji s excelovou tabulkou zjišťuji, že jsem zapsána pouze na Moetivi Karavanu ve 13:00 a 15:30. Údajně mám být ale i u té Modré koule. Začíná se mi rozbíhat tik v levém oku. Po sledu všech 7 fází smutku (jelikož se mi ještě nikdy nestalo, abych zapomněla přijít na směnu) mi kolegyně píše (i s inspektorkou hlediště Janáčkova divadla), že to byl omyl. Modrá koule nebyla v excelové tabulce vůbec zapsána a moje jméno se k ní lehce přiřadilo, jelikož Karavan probíhal ve stejném čase. Zběsilý tlukot srdce se uklidňuje. Ale i tak? Zkouší na mě NdB nějaký psychologický experiment?
16:40: Problém je sice vyřešen, ale čas, který byl původně naplánován na korektury textů, je nenávratně pryč. Hluboký nádech a výdech a řádek (možná dva) čokolády na nervy. V 17:01 odjíždím šalinou směr Divadlo Polárka.
17:30: Začíná Dinopera. Excelentní představení s dinosaury zpívající operní árie a Tyrannosaurus rex jakožto největší lamač dívčích srdcí, kterému by i Pavarotti záviděl. Publikum se otřásá smíchy. Jeden z nich je i můj a zní jako hýkající lachtan, který sebou už jen z posledních sil plácá ve sněhu. Nechala jsem se strhnout dětmi a jejich bezprostřední reakcí. Možná za to může trochu i únava.
18:25: Dinopera končí dřív a mně jede šalina směr Malinovského náměstí až za 15 minut. Najednou nevím, co si počít s nečekaně nabytou svobodou.
18:45: Vcházím do Mahenova divadla. I když přicházím na Bakchantky jako divák a nemám směnu (v tomto případě jsem si na 100 % jistá), kolegyně z šatny mě hned odchytne. Ptá se mě na herce, kterému má být předán dárek, a po mém zevrubném popisu odpovídá „tak to vůbec netuším, kterej to je“. Hm, tak je to vždycky. Následně jsem vyslána k inspektorce hlediště, abych ji o dárku informovala. Při cestě na své místo v hledišti potkávám mnoho známých tváří – členy redakce, spolužáky z JAMU i MUNI, pedagogy, kritiky i herce z činohry NdB. Všichni se přišli podívat na moderní zpracování Eurípidovy hry, které má velmi rozporuplné reakce a recenze. S ještě dosti intenzivním dozvukem euforie z Dinopery si sedám na své místo a říkám si, že „jízda ještě zdaleka nekončí“.
19:01: Dream pop s kulisami jako ze 70. let, živá hudba od kapely Bert & Friends a Pentheus se vydává na svoji poslední party, kde doslova „ztratí hlavu“. Nevím, v jakém časoprostoru jsem se to objevila, ale tahle dvouhodinová jízda mě neskutečně baví.
21:28: Usedám na gauč a vytahuji notebook. Jde se na psaní glos a recenzí. A rovněž na korektury, které jsem dnes kvůli nečekaným událostem dost zanedbávala. Po zhlédnutí Bakchantek se cítím nepřekonatelná a plná energie. Bude to produktivní noc!
23:10: Probouzím se na gauči s notebookem v klíně. Dopíšu to ráno.
Dobrou noc!
Kristýna Blahynka
Téměř naplněný zájezdový autobus se 27. května vydal za jakýmsi neoficiálním ukončením hlavního programu letošního festivalu DSB. Zatímco v Brně jsou na pořadu dne Hrdinky (nedávno premiérovaná inscenace DHNP), ve Zlíně to je hrdina (a vlastně celý rod takových hrdinů)...
Letošní festival Divadelní svět Brno je u konce. Nabízí se zrekapitulovat, jak tento ročník vnímala redakce festivalového zpravodaje. Podrobnou zprávu naleznete v rubrice Meziprostor ve formě rozhovoru Tak jaké to letos bylo? mezi Barborou Schönovou...
