Hledání vlastního hlasu

Před Janáčkovo divadlo se pomalu z různých směrů začínají trousit lidé v bílých košilích, šedých a černých sakách. Přibližně deset minut před začátkem začíná z reproduktorů hrát rytmická, pouze instrumentální hudba, která navozuje příjemnou atmosféru.

Je přesně osmnáct nula nula, z reproduktorů se začne ozývat ruch nádraží a přichází skupinka zhruba dvaceti performerů. Jejich prvotní pohyby jsou velmi rytmizované a vše šlape jako dobře namazaný stroj, jako jeden velký živoucí mechanismus.

Najednou se zastaví, a jakoby nás začnou vyzívat, abychom se k nim přidali, hypnotizují nás pohledem. Přihlížející se po sobě začínají otáčet a navzájem se jeden druhého nahlas ptají, „Máme tam jít?“ Když už se jejich nátlak zdá neúnosný, nastane změna – střih – a hudba a pohyby tanečníků se mění v diskotékové trsání chvílemi připomínající rozcvičku na dovolené u hotelového bazénu.

Ve chvíli, kdy se tanečníci rozdělí do dvojic, se mi naskytne otázka. Je možné najít svobodu ve vztahu? Není život v páru jen něco, co bysme měli chtít, ale proč vlastně, když stejně nejsme schopni si vztah udržet? Je vůbec možné aby nás druhý člověk plně chápal a uměl se do nás vcítit? Netoužíme po něčem, co není?

Chodíme kolem sebe, jsme velkou část našeho života obklopeni velkým davem lidí, ale vlastně jsem každý úplně sám. Nikdo ve skutečnosti neví, co prožíváme a jak se cítíme.

Všichni performeři postupně ztrácejí svou individualitu a proměňují se opět v jednolitý dav, který se stává jedinou kolektivní osobou. Je tedy každá touha vymanit se a najít vlastní identitu předurčena k zániku? Podle této performance to tak vypadá. Anebo je snad lidem lépe ve společenství, těší je být součástí něčeho většího než jsou oni sami? Ale co když máme jen strach být sami sebou?

Celá performance ve mě vzbudila následující otázku: V dnešní době je běžné, že na ulici potkáme člověka, o kterém víme prakticky všechno. Sledujeme ho na sociálních sítích a myslíme si, že ho známe. Víme, co měl k snídani, až po to jakou používá značku zubní pasty. Přitom ale často zapomínáme, že vidíme jen to, co nám předkládá druhá osoba. Ona o nás neví vůbec nic, někdy ani to, jak se jmenujeme. Jsme jen bezejmenný člověk, který tvoří skupinu sledujících. Co je tohle za vztah? A dá se to vztahem vůbec nazvat?

POCKETART – Sabina Bočková a Johana Pocková: Jáma lvová UNLIMITED. Koncepce a choreografie Sabina Bočková a Johana Pocková, dramaturgie Viktor Černický, hudba Lukáš Palán. Tančí registrovaní dobrovolníci a tanečníci souboru Balet NdB 2 spolu s veřejností. Premiéra 3. prosince 2019. Psáno z reprízy na festivalu Divadelní svět Brno 20. května 2023.

Eliška Halodová