Smrt může být vnímána různě

Papež Jan Pavel II. je nemocný a umírá, žádný z lékařů si nedovolí napsat do zprávy něco jiného. Ocitáme se v Apoštolském paláci ve Vatikánu, v soukromých pokojích papeže, kde je s ním 24 hodin denně sedm dní v týdnu přítomen někdo z lékařského personálu. Na scéně je kovová konstrukce s kopulí, která připomíná kapli stojící na čtyřech mohutných kamenných blocích. Ve středu jeviště je umístěna nemocniční polohovací postel. V levém rohu je schovaná televize. Svatý otec (Michał Kaleta) sedí na stoličce, ale je vidět, že jeho zdravotní stav je vážný. Poslední dny prožívá v mukách, prohrává boj se svým tělem. Je ovládán jako pasivní loutka papežským tajemníkem (Piotr B. Dąbrowski) a arcibiskupem Dziwiszem (Andrzej Szubski), zároveň je opečováván, oddaným a pečlivým ošetřovatelem (Mariusz Adamski). Divák je svědkem veškerých ošetřovacích procedur. Není tak ušetřen ani pohledu na papežovy genitálie, protože nad jeho lůžkem je umístěna kamera, která snímaný obraz promítá na plátno umístěné nad scénou. Když svatý otec zemře, spouští se série ceremonií.

Tělo se musí očistit. Sledujeme odosobněnou péči o lidské tělo. Strojově precizní práci, která je vystřídána příchodem kosmetičky (Kornelia Trawkowska), která má papežovu tvář nalíčit. Když s tělem zůstane sama neváhá tančit na hudbu, kterou si pustila a která se postupně zesiluje - groteskní hyperbola, která ukazuje jak je smrt v některých profesích tak přítomná, že je jedno jestli zemřel papež nebo obyčejný člověk. Je to krátký okamžik, než vejde jeptiška (Monika Roszko), která se o svatého otce starala a kosmetička se okamžitě stáhne, vypne hudbu, rychle dokončí svou práci a odchází. Tato scéna uvolňuje atmosféru, po skoro hodině sledování agónie umírajícího, působí až hřejivě.

Tělo je oděno do ornátu, mitry, pallia, jsou splněny i ostatní ceremoniální požadavky na obřad pohřbu. Jsme vystaveni sledování zdlouhavým procesům spojeným s posledním rozloučením. Z foyer vstupuje sbor kardinálů, kteří za zpěvu latinských žalmů přicházejí vzdát úctu zemřelému. Papežský prsten je rozdrcen úderem kladiva, s patřičnou vážností je následována pohřební liturgie. Sekretář zve diváky na jeviště, aby se s papežem přišli rozloučit. Chvíli je ticho, diváci zjevně váhají, pak se ale postupně začínají zvedat a jdou si svatého otce prohlédnout, mnohdy s telefony v ruce, protože je dovoleno papeže fotografovat a natáčet, ale nikoli na něj sahat. Kardinál diváky upozorňuje na možnost zakoupit si suvenýry Jana Pavla II. (nejde ovšem o skutečné suvenýry, jedná se o merch k inscenaci).

Celá inscenace není jen emočně náročná, jsou i místa, kde se z hlediště ozýval smích. Je to v okamžicích, kdy jsou promítány videonahrávky, kdy “obyčejní lidé” vzpomínají na Jana Pavla II. jako na osobu, ale samozřejmě i na jeho smrt. Některé výpovědi jsou komické, jiné odhalují, jak většina Poláků Jana Pavla II. milovala a dodnes miluje.

Péče o umírajícího je problematická. Lékaři nesmí nechat zemřít nikoho, musí se snažit ho pokaždé zachránit. I o tom byla podle mě tato inscenace. Na pozadí byla polská katolická církev vykazující určitý typ fanatismu kolem osoby Jana Pavla II., což se ukázalo i v medailoncích, které byly promítány, nejvíce snad u posledního příspěvku, kdy jedna žena vyprávěla, jak okamžitě běžela kupovat lístky na autobus do Vatikánu, aby se mohla zúčastnit pohřbu. Zároveň zde byla ukázána možná odvrácená tvář katolické církve a osobních sekretářů, kteří se svatým otcem manipulovali jako s loutkou. Snad ne se zlým úmyslem, aby jim zůstala moc, ale spíše kvůli oddanosti svatému otci jako člověku s určitým statusem. Při sledování jsem měla pocit, že se zastavil čas. Byla jsem konsternovaná hyperrealistickým herectvím stejně jako upřímností sdělení. Zároveň jsem pocítila obrovskou katarzi na konci, když lidé přistupovali k tělu svatého otce a obcházeli ho. Potlesk se nekonal. Chybělo konvenční uzavření představení, což celému finale dodalo na síle.

Teatr Polski, Polsko - Jakub Skrzywanek a Paweł Dobrowolski: Smrt Jana Pavla II. Režie Jakub Skrzywanek, dramaturgie Paweł Dobrowolski, hudba Karol Nepelski, scéna a light design Agata Skwarczyńska, kostýmy Paula Grocholska, choreografie Agnieszka Kryst, video Rafał Paradowski a Liubov Gorobiuk. Hrají:Mariusz Adamski, Alan Al-Murtatha, Piotr B. Dąbrowski, Michał Kaleta, Piotr Kaźmierczak, Barbara Krasińska, Jakub Papuga, Monika Roszko, Andrzej Szubski, Kornelia Trawkowska, Bogdan Źyłkowski. Premiéra 5. února 2022 (psáno z reprízy 19. května 2023 v rámci DSB 2023)

Adéla Ohnheiserová