DSB je oficiálně tady a s ním víkendový prolog, ve kterém pražská nezávislá divadelní scéna X10 představila trilogii Čekárna. Tento projekt vznikl k výročí desetiletého působení tohoto uměleckého uskupení založeného Lenkou Havlíkovou. Na festivalu měli diváci (ale i tvůrci) poprvé možnost zhlédnout celý triptych Úspěch, Oppermannovi a Vyhnanství v celkovém bloku v průběhu dvou dnů. V této intenzivní časové kapse se tak střetáváme se třemi různými příběhy a třemi režijními rukopisy, jež vycházejí ze stejnojmenné trilogie německého židovského spisovatele Liona Feuchtwangera (jejíž dramatizaci vytvořil dramaturg divadla Ondřej Novotný) pojednávající o Německu a německé společnosti před, během a v době nacistické vlády. Při znalosti tohoto nelehkého a zásadního období evropské historie je přirozené, že i tvůrce z divadla X10 zaujala otázka stojící v samotném středu: kde a jak vzniká zlo?
První díl trilogie diváky přivádí na západ Německa, a to konkrétně do bavorského Mnichova. Je po první světové válce a obyvatelé této oblasti se potýkají nejen se svou vlastní identitou a nacionálním cítěním, ale především s politicko-správním systémem a jeho disfunkcemi. Politické procesy jsou na denním pořádku a jeden takový zasáhne i historika umění Martina Krugera, v podání Jana Grundmana, a to kvůli vystavení dvou obrazů nevyhovujících pomalu se rozvíjející ideologii. Martin se tak po vykonstruovaném soudním procesu dostává do vězení (v inscenaci symbolizováno dřevěnou bednou s nápisem „křehké“). Jeho milenka, později manželka, Johanka Krainová, ztvárněná Anitou Krausovou, se přes všemožné konexe mezi mnichovskou mužskou smetánkou snaží neprávem odsouzeného dostat ven. Na pozadí této bitvy s nespravedlností se odehrává Pivní puč vedený Rupertem Kutznerem (průhlednou paralelou Adolfa Hitlera), v podání Jana Bárty, který je nám na úplném počátku inscenace prezentován jako slušný sympatický podnikatel vedoucí skromný pivovar.
Režisér Ondřej Štefaňák v počáteční inscenací Úspěch nastavuje ve vztahu k tématu skvěle fungující strategii, jak na tuto historickou událost nahlížet. O žádné z přítomných postav nemůžete na základě jejich činů definitivně říct, zda jsou padouši, nebo hrdinové. Zvlášť Jan Bárta během inscenace vystřídá hned několik až dehonestujících rolí (za všechny uveďme roli psa), které v divákovi můžou vyvolat až soucit. Tyto prožitky dobře připraví půdu pro následné překvapení, až téměř zděšení nad jednou z finálních scén, v níž tento muž dříve hrající psa vede povstání končící pro některé z účastníků i smrtí.
Taktéž prostá scéna, které dominuje velký jídelní stůl a v zadní části jeviště přítomný, neustále osvětlený pivní výčep, pomáhá udržet odstup, a brání tak vytvoření emocionálního přetlaku u diváka. I hojné využití audiovizuální projekce v inscenaci či vystupování z rolí samotnými herci podporuje antiiluzivnost díla a napomáhá tak k jasnějšímu hledání racionální odpovědi na stěžejní otázku po původu zla.
Druhý díl nás přivádí do období prvních týdnů po nástupu nacistické vlády a následných dopadů na rodinu židovských obchodníků s nábytkem jménem Oppermannovi. Během inscenace sledujeme cesty všech šesti členů i to, co po nich nakonec zbyde. Celé dílo je sondou do stavu berlínské společnosti žijící ve víru iracionality, strachu z budoucnosti při akcentaci různých rovin a úhlů pohledů na aktuální situaci.
Režisérka Tereza Říhová zvolila ve své režijní výpovědi fragmentární strukturu vyprávění. Využití časově lineárních obrazů akcentuje aktuální problém každé z postav, a jako diváci tak můžeme paralelně sledovat rozdílné reakce členů rodiny na tísnivé dějinné události. I když byl v inscenaci prostor pro předvedení osudů a myšlenkových pochodů všech postav, přece jen dva příběhy vyčnívaly a tvořily tak jakési pilíře celé inscenace. Příběh Bertolda Opermanna, mladého studenta gymnázia hraného Václavem Marholdem, který je postaven před morální dilema, zda se má poddat novému systému, nebo se vymezit a stát si za svou pravdou. Druhým je příběh Gustava Opermanna, jednoho z vlastníků rodinné firmy s nábytkem, ale především intelektuála věřícího v německou vzdělanost, který bojuje s absolutním nepochopením, pokud jde o jednání německé společnosti v židovské otázce, ale především pokud jde o vpuštění zla na vedoucí pozice státu. Spleť osudů drží celou inscenaci šikovně pohromadě a zároveň udržuje diváka v napětí a očekávání, jak tohle celé může skončit.
Třetí a poslední inscenace trilogie nazvaná Vyhnanství nás přivádí do Paříže mezi německé emigranty prchající před nacistickým režimem a jeho představitelem, který už je nyní plně u moci. V dočasném hotelovém pokoji plném dočasných, náhodných a povětšinou starých ošuntělých věcí prožívá Anna, ztvárněná herečkou Antonií Rašilovovou, směs pocitů beznaděje, prohry a naprostého vyhoření. Její rodina řeší komplikované situace nejen v Paříži, ale také za hranicemi rodinného kruhu i jejich momentálního azylu.
Scénografie Vyhnanství se bezpochyby ze všech tří částí vyznačuje největší statičností, zároveň je ale nejpřeplněnější. Chaotičnost v rozložení nábytku a dalších bytových doplňků, včetně několika váz s květinami náhodně rozestavěných kolem velkého křesla ve středu scény, v detailu odráží rozpoložení všech postav. Jednání postav udržuje celý prostor ve velké nejistotě a stagnaci. Během monologů přecházejí postavy po scéně takříkajíc od nikud nikam, provádějí vesměs náhodné činnosti nebo je ani nedokončují. Režisérka Kamila Polívková touto materiální symbiózou vytváří celistvou výpověď o pocitech uprchlíků nejen v době druhé světové války, ale uprchlíků obecně. Závěrečná scéna, kdy se emigranti setkávají tváří v tvář svému úhlavnímu nepříteli R. Kutznerovi, který se během celé trilogie proměnil z nepodstatného psiska v distingovaného a váženého vůdce v popelavě šedém obleku s hlavou vztyčenou a s přesvědčením o své dokonalosti, zakončuje celou trilogii poselstvím, že ač zlo udělá cokoliv a ač se čekání v oné čekárně na lepší zítřky jeví jako nekonečné, stojí za to i přes veškeré ztráty vytrvat.
Celá trilogie diváka neskutečně dobře provádí historií nacismu a akcentuje i problémy a příběhy, které v aktuálním společenské diskurzu stojí spíše na okraji - jako právě samotná geneze celé ideologie, mezilidské vztahy mezi Němci a Židy německého původu nebo komplikace spojené s nuceným opuštěním rodné země. Celá produkce poukazuje na komplexnost a složitost této dějinné epochy a nechává diváky reflektovat ji racionálně a hledat společně s ní ono zlo, o jehož existenci není pochyb a jehož podoby se skrze celou naši historii cyklicky opakují.
Provázanost částí dobře funguje díky podobné vizuální estetice a několika stejným principům, jakými jsou antiiluzivnost, narušování čtvrté stěny, bezprostřední blízkost mezi diváky a herci, interakce s publikem a komunikační klíče ležící především v dlouhých filozofických a niterných promluvách (ať už se jedná o dialogy, či monology). Různé režijní jazyky tak rafinovaně dokreslují perspektivy, jak je možné zlo vnímat a jak jednoduché je ho přehlédnout.
Dodejme, že trilogie není jen výjimečným projektem v oblasti českých nezávislých scén, ale i výjimečnou výpovědí o něčem, k čemu v současnosti možná nemáme až tak daleko.
Divadlo X10, Praha – Lion Feuchtwanger a Ondřej Novotný: Úspěch. Překlad románu Valter Feldstein, režie Ondřej Štefaňák, dramaturgie Barbora Hančilová, scéna Ondřej Štefaňák, hudba Kryštof Blaha. Premiéra 13. října 2021 (psáno z reprízy 13. května 2023 v rámci DSB 2023)
Divadlo X10, Praha – Lion Feuchtwanger a Ondřej Novotný: Oppermanovi. Překlad románu Valter Feldstein, režie Tereza Říhová, dramaturgie Lenka Havlíková a Ondřej Novotný, scéna David Janošek a Jana Hauskrechtová, hudba Sebastian Lang. Premiéra 9. dubna 2022 (psáno z reprízy 14. května 2023 v rámci DSB 2023)
Divadlo X10, Praha – Lion Feuchtwanger a Ondřej Novotný: Vyhnanství. Překlad románu Valter Feldstein, režie Kamila Polívková, dramaturgie Lenka Havlíková a Ondřej Novotný, výprava Jana Hauskrechtová, hudba Ivan Acher. Premiéra 21. dubna 2023 (psáno z reprízy 14. května 2023 v rámci DSB 2023)
Barbora Rokytová
Lenka Vagnerová na letošní festival zavítala s dynamickou inscenací prostoupenou silnými emocemi, vášnivým tancem a excelentními pěveckými i hereckými výkony. Jedná se o „tango operitu“ María de Buenos Aires hudebního skladatele a virtuózního hráče na bandoneon Ástora Piazzolly...
Inscenácia Moby Dick Neboli Velryba vznikla na motívy románu Moby Dick (Biela veľryba) Hermana Melvilla z roku 1851. Román hovorí o živelných dobrodružstvách na šírom mori, ale tiež o ľudskom osude a napätom vzťahu medzi prírodou a človekom...
