Měnit skutečnost divadlem

Inscenaci tvůrci opřeli o sérii reportáží reflektující stav dětské psychiatrické péče v Polsku (primárně o reportáž Láska za časů duhového moru novináře Janusze Schwertnera), kde dle výzkumů v posledních letech roste počet pokusů o sebevraždu nezletilých; systém nemocným však není schopný poskytnout adekvátní péči. Snahy řešit tristní kvalitu psychiatrických zdravotnických zařízení se navíc střetávají s apatií vládnoucí konzervativní strany Právo a spravedlnost, která zodpovědnost za problém popírá – argumentuje nutností řešit tyto problémy v klidu domova a označuje je navíc za derivát krize tradiční rodiny a odmítání katolických hodnot. Výzkumy odhalily i přímou souvislost sebevražd nezletilých s jejich odlišnou sexuální orientací či identitou. Není divu, když prezident Andrzej Duda označuje LGBTQ+ komunitu za horší zlo, než jakým byla komunistická totalita. Ostrakizace sexuálních menšin je tak další důležitý motiv, který se propisuje do Skrzywankovy inscenace.

V té nám na příběhu tří dnů za zdmi dětské psychiatrie, které poskládal primárně z výpovědí pacientů a jejich matek ze zmíněných reportáží, odkrývá principy fungování péče o psychicky nemocné. Problematiku nahlíží právě prizmatem matek, které jsou nejvíce odhodlané bojovat, bez systémové pomoci ale samy řešení nemohou najít. Tíseň evokuje již při vstupu do sálu samotná scéna. Tvoří ji zrezivělé zvířecí boxy vystlané slámou, které upozorňují na nelidské podmínky nemocničních prostor. Syrovou atmosféru umocňuje i opakující se zvukový motiv nárazu kovů a vrzání a také nehostinné, typicky nemocniční bílé svícení. Autenticita předváděného je pak podpořena dokumentárními materiály, které jsou promítány na plátno v pozadí scény – děsivé statistiky (odhalující například, že nejčastější příčinou úmrtí dětí v Polsku je právě sebevražda), úryvky z reportáží, fotografie z nemocnic či sestřih dokumentu o dvou matkách, jejichž děti dobrovolně odešly z tohoto světa.

Jedna z nich je matkou dvanáctiletého Wiktora, který prochází tranzicí a jehož přijetím na oddělení inscenace začíná. Tam nejenže je jeho sexuální identita naprosto ignorována a bagatelizována – při příjmu je donucen si sundat svůj binder, speciální spodní prádlo, které používají především trans muži pro stažení poprsí. Péče navíc selhává i v těch nejzákladnějších věcech. Pacienti jsou nuceni spát v přeplněných pokojích, konzumovat léky neodpovídající jejich diagnóze, podstupovat kontraproduktivní „terapie“ a je jim dokonce odpíráno komunikovat s vlastními rodiči. Děti jsou v inscenaci ztvárněni dospělými či lidmi staršího věku (Wiktor sedmdesátiletou Annou Januszewskou). Jejich časem poznamenaná těla na jevišti zpředmětňují duševní šrámy dětí, které nemusí být vždy vidět, a současně připomínají, že problematika se zdaleka netýká jen dospívajících. Ansámbl pacientů je pak doplněn nelítostným zdravotnickým personálem představujícím nefunkční systém, který Skrzywanek v inscenaci označuje za jasného původce problému. Jejich civilní, často nezúčastněné herectví umožněné použitím mikroportů stupňuje realističnost sledovaného a evokuje zajetou praxi v dehonestujícím přístupu k pacientům.

V jeden moment však nastává zlom. Po vrstvících se pocitech frustrace a bezmoci přichází inscenace s nečekaně optimistickým závěrem. Ten je věnovaný právě Wiktorovi a vychází z jeho citátu, kde formuloval, že jeho psychický stav byl nejlepší ve chvíli, kdy pociťoval lásku k jinému člověku. Plátno, na kterém se zjevovaly všechny hrůzy, padá, a za ním se zjevuje obrovské srdce z růží a slaměné totemy dvou stejnopohlavních párů. Herci se již převlékli do duhově zbarvených folklórních outfitů, které upozorňují na nezbytnost revize tradičních hodnot. Za doprovodu houslistky sborově zpívají tradiční polskou svatební píseň a probíhá svatební obřad předem informovaného mužského páru z publika. Skrzywanek nám tak říká, že divadlem lze měnit skutečnost a vysílá jasný signál – má cenu bojovat; zatím je to jen divadlo, ale jednou by takto mohla vypadat i realita.

Inscenace SPARTAKUS dokazuje, jak kvalitní umění dokáže v nelehkých dobách generovat divadlo aktivistické poetiky a připomíná českým divákům výsadní postavení umění jako média revolty proti absurdnímu establishmentu. V druhé polovině představení vysílají herci do hlediště neskutečně euforickou energii – nehrají primárně pro sebe nebo pro diváky, zjevně bojují za lepší budoucnost Polska, která jim není lhostejná.

Teatr Współczesny w Szczecinie, Polsko – Weronika Murek, Jakub Skrzywanek: SPARTAKUS. Láska za časů moru. Režie Jakub Skrzywanek, dramaturgie Weronika Murek, scéna Daniel Rycharski, kostýmy Natalia Mleczak, hudba Karol Nepelski, světelná režie Aleksandr Prowaliński, choreografie Agnieszka Kryst, video Krzysztof Kuźnicki i Jakub Skrzywanek. Hrají Maria Dąbrowska, Adrianna Janowska-Moniuszko, Anna Januszewska, Krystyna Maksymowicz, Ewa Sobczak, Helena Urbańska, Beata Zygarlicka, Arkadiusz Buszko, Robert Gondek, Adam Kuzycz-Berezowski, Michał Lewandowski, Maciej Litkowski, Wiesław Orłowski, Przemysław Walich. Housle Maria Kanarek. Premiréra 13. května 2022. Psáno z reprízy 18. května 2023 v rámci DSB 2023.

Dominik Rathan, Katedra teorie a kritiky, DAMU