Všichni hledáme smysl

Režisér Václav Alexa spolu s dramaturgyní Bárou Viceníkovou, která je i autorkou předlohy, vytvořili s absolventy činoherního herectví brněnské JAMU ve Studiu Marta fiktivní svět, ve kterém koexistují literární, biblické, mýtické i historické postavy z různých epoch. Své touhy a naděje se snaží realizovat Ibsenovy postavy Brand a Agnes po boku Ikara a jeho otce, svaté Terezie, Robespierra i Salome s Herodem. Jejich tápání a snahy o nalezení pravdy sleduje Kain, který může v kontextu celé inscenace působit dojmem jakéhosi průvodce.

Pokud zcela zjednodušíme příběhovou linku, jedná se o cestu Kainova porozumění lidskému pokolení. Můžeme zde nacházet paralely ke hře R. W. Fassbindera Krev na krku kočky, kde mimozemské stvoření přistane na planetě Zemi a také se učí jednání člověka. Zmíněná bytost se primárně nesnaží pochopit motivace chování lidí, ale spíše je dokázat napodobit. Oproti tomu Kain hledá funkční pravdy. Jenže jaké? Všechny postavy, ať už jsou fiktivní či mají historický základ, překroucené a dofabulované, hledají Boha. Nikoli jen Boha křesťanského, ale spíše ideu transcendentálního hybatele, který je v okamžiku utrpení spasí. Je však pozoruhodné, že v průběhu děje je v inscenaci tvůrci naznačeno, že pravdu v Bohu nelze nalézt, neboť čím více se k němu postavy upínají, tím horší osud je čeká. K popření božské entity však používají biblických frází typu: „Žij den, jako by byl tvůj poslední.“ Kain se pak mění spíše v Jidáše, který se pomocí rafinované investigace dostává k již zmiňovanému karamazovskému závěru.

Hrdinové tohoto příběhu touží a trpí. Jejich charaktery jsou však přesmíru zjednodušeny, jako kdyby byl záměr vyzdvihnout u každého jen jeden osobnostní rys. Salome je pro sťatou hlavu Jochanaana ochotna uchýlit se k prostituci, Herodes je naopak vykreslen jako animální zrůda ovlivněná jen svými zvířecími pudy. Oproti tomu heroismem osvícený Jochanaan přijímá svůj osud zcela bez výhrad. Snad jediný interpretační posun můžeme nalézt u postavy Ikara, který je drogově závislý reprezentant zlaté mládeže a jeho pád v důsledku přílišného přiblížení se slunci je metaforicky ztvárněn jako předávkování. Během představení jsem se ustavičně snažil nalézt odpověď, proč se postavy do takových situací dostávají. Důvod jsem však nezjistil, proto jsem začal přičítat vinu samotnému osudu.

Mou diváckou beznaděj dotvářela poměrně robustní scénografie – schody rozdělené na několik mezipater umístěné v zadní části jeviště ve tvaru konstrukce podobající se rámu od dveří či spíše portálu do neznáma. Barevné svícení určovalo, zdali se postavy přibližují spíše dobru nežli zlu, spíše ráji nežli peklu. Vše šlo ruku v ruce v kombinaci s infantilní space-rock hudbou sedmdesátých let a kostýmy s prvky sci-fi, bdsm i streetfashion.

Myšlenka zobrazit lidstvo jako animální, kruté a slabošské se jistě nabízí. Obzvláště pokud ji pak tvůrci sdělují skrze právě takto určující kombinací postav. Téma inscenace je velmi zajímavé a určitě stojí za to o něm hovořit. Je však nešťastné, když se s ním nakládá pejorativním způsobem a zbytečně se zjednodušuje. Intenzita předávané informace poté poněkud uniká. I přesto, že se herecký soubor snažil ze všech sil, hlavní sdělení zůstalo pohřbeno pod nánosem patosu a infantility.

DF JAMU, Studio Marta – Bára Viceníková: Ikarova křídla. Režie Václav Alexa, dramaturgie Bára Viceníková, scénografie Ester Hradilová, kostýmy Magdalena Černá, masky Natalia Zdziebková, hudba Kateřina Szymeczková, choreografie Valerie Nedobová, videomapping Bohdan Chrastil. Hrají: Lukáš Baroš, Bára Horčičková, Hynek Tajovský, Jonáš Sýkora/David Piskač, Hana Drnovská, Nikola Štěpánková, Klára Marxová, Jakub Bagin, Kamil Bačovský, Jan Lukeš. Premiéra 1. února 2024. Psáno z reprízy 21. 5. 2024.

Lukáš Cenker, Katedra teorie a kritiky DAMU