Surový svět v podkresu líbivého jazzu

Hlavní hrdinka Blanche nečekaně přijíždí navštívit sestru Stellu a jejího manžela Stanleyho. Z původně krátké návštěvy se stává dlouhodobý pobyt. Čím déle Blanche u páru pobývá, tím víc se vynořují potlačené vzpomínky na bolestnou minulost.

Na výpomoc si pražský soubor pozval renomovaného choreografa Artura Pitu, inscenaci taktéž režíruje. Pita zasadil děj do roku 1947, v témže roce měla Williamsova „Tramvaj“ premiéru. Dobovému určení odpovídá výtvarná složka inscenace. Ve středu minimalistické scény stojí kvádrová pohyblivá konstrukce, sloužící jako stěna oddělující pokoje. Byt Kowalských je navíc doplněn stolem s židlemi, vanou a kovovou postelí. Nejvíc pozornosti i přesto upoutá pohyblivé piano, které kromě hudebního nástroje symbolicky znázorňuje tramvaj.

Autor hudby Frank Moon se při komponování inspiroval jazzem a swingem. Nejčastěji zde zazní saxofon, trubka, ale i piano přítomné na scéně, na které hraje představitel Mitche Ondřej Vinklát. Audio složka inscenace je doplněna typickými zvuky ulice. Po ránu kokrhá kohout, prodavači na trzích vyvolávají ceny svých produktů a v pozadí je samozřejmě slyšet i tramvaje. Hudba společně s audio nahrávkou navozuje atmosféru horkého letního dne v New Orleans.

I když je příběh zbaven bolestivých slov, svět, do kterého je děj vsazen, je nasycen všudypřítomnou surovostí a násilím. Stanley si s ženskými postavami pohrává, jejich společná taneční čísla jsou nekomfortní k sledování. V duetu s Blanche se z hrdinky stává hadrová panenka, neschopná vlastního rozhodnutí a zbavená možnosti jednat.

Paradoxně je i přes absenci mluveného slova inscenace věrná své předloze. Bohužel, snaha dokonale vyhovět Williamsově textu se nevyplatila. Tvůrci se původní hry drží zuby nehty a prospělo by, kdyby ve svém držení povolili. Pita skrz tanec vykládá scénu po scéně. Diváctvo ani nemusí nahlížet do dramatického textu a stejně ví, co by postavy – kdyby mluvily – řekly. Ano, vznikla tak inscenace, kterou dokáže pochopit i člověk původního textu naprosto neznalý. Na úkor toho jsme nuceni v určitých úsecích sledovat názorovou pantomimu, skoro až karikaturně podtrženou zvětšenými objekty, aby je bylo možné rozpoznat i v zadních řadách. Příkladem může být scéna setkání sester, ve které Blanche vytahuje z kufru zarámovanou fotografii rodinné vily a dokument s rudým razítkem „SOLD“.

Místa, kde se děj odlišuje od originálu, vynikají z finální koncepce nejvíc. Jedinečným doplněním je slepá žebračka Celestine. Tato postava zahalená tajemstvím do děje podstatně nezasahuje, po většinu času stojí na kraji jeviště. Možná, že vyjadřuje slepotu postav, které se odmítají podívat pravdě do očí. Nebo může být metaforou pro potlačený žal Blanche, který se prodírá na povrch skrze vzpomínky na minulost. Interpretací je mnoho a odpověď žádná.

Pita dále obohatil děj postupně gradujícími vzpomínkami na Allana, manžela Blanche. Ten se na scéně jako přízrak minulosti zjevuje několikrát, jeho předzvěst je podložena zvoněním. Skoro jako by si Blanche při každé vzpomínce vybavila zvuk, který jí zůstal uvězněný v uších po manželově sebevraždě. Scéna osvětlující Allanovu smrt je na scéně zpřítomněna jako flashback, skrz který režisér hlouběji prozkoumává hrdinovu queer identitu. Právě milostný duet mužů a následné zavrhnutí od Blanche jsou jedny z nejbolestivějších momentů inscenace.

Místa, kde inscenace pokulhává po dramatické stránce, vyplňují taneční výkony. Představitelka hlavní role Klára Jelínková do zdánlivě vyrovnané Blanche vkládá dotek elegance, pomalu prosakující žalem, se kterým se hrdinka nedokázala smířit. Postupné propadání zoufalství vyjadřuje do posledního detailu, zejména skrze tiky v rukou.

Stanley v podání Štěpána Pechara působí jako divoké zvíře, řídící se pouze svými pudy. Z dravců si bere nejen prudkost, ale i smyslnost. Ve vztahu Stanleyho a Stelly, hrané Eliškou Jirsovou, je hranice mezi vášní a násilím opravdu tenoučká a Pechar ji balancuje dokonale. Cholerické výkyvy nálad naopak žene do extrému. Místy je až patetický, k jeho pojetí surového Stanleyho to však sedí.

Nakonec je nutné opět vyzdvihnout Celestine v podání Natalie Metodijevy. Postava je v ději pasivní, tanečně naopak vystupuje. Rychlými pohyby na pozadí trpkého zvonění připomínají její výstupy epileptický záchvat. Možná ne příjemný na pohled, avšak perfektně podtrhující rozpad vzájemných vztahů.

Pitova adaptace se ukázala jako silný a emotivní příspěvek do současného tanečního divadla. Skvělé výkony herců společně s výtvarnou a hudební složkou věrně vykreslily atmosféru Williamsova díla. Navzdory drobným nedostatkům se jedná o silnou inscenaci nabízející odlišný pohled do mezilidských vztahů postav dnes už klasického dramatu.

Dekkadancers – na motivy hry Tennesseeho Williamse: Tramvaj do stanice Touha. Režie a choreografie Arthur Pita, hudba Frank Moon, scéna a kostýmy Yann Seabra. Hrají Štěpán Pechar, Klára Jelínková, Eliška Jirsová, Ondřej Vinklát, Albert Kaše, Natalia Metodijeva, Patrik Čermák, Tereza Kučerová. Premiéra 7. listopadu 2023. Psáno z reprízy 23. května 2024.

Tereza Planetová, studentka Katedry divadelních studií MUNI