Emoční vyprahlost, kterou žádný déšť neutiší

Nehostinná poušť s velkým pichlavým kaktusem. Plesnivící koberce písku z neustálého deště, který se valí otevřeným oknem. To se ale zavírá, jakmile dopadne poslední kapka vody. Otcova velká mlaskající oční víčka, roztékající se levný dort a oslava narozenin, nůž se srnčí nožičkou a neutuchající žízeň. Sálající teplo „rodinného krbu“. Ale co nutí dceru se po dobu pěti let zavírat před rodinou? Skrývá se za dveřmi pokojíčku zelený svět plný vláhy, rostlin a vegetace, nebo se pod topením najde uschlý mlok?

25. 5. 2024

Foto archiv NdB

Národní divadlo Brno jednu z letošních premiér věnovalo divadelní hře Pokojíček autora Jana Antonína Pitínského, kterou zrežírovala externí režisérka Anna Davidová. Její osobitá poetika, která se velmi podobá autorově/otcově stylu, se nyní nabízí novému tradičnějšímu publiku, jež na experimentální styl nemusí být zvyklé. Drama nám představuje pětičlennou rodinu, a jako každá domácnost má i tato své problémy. Ale jak by řekla Matka (Kateřina Liďáková): ,,Kdo má pět let v pokoji zavřenou dceru, která s rodinou nepromluví jediné slovo?” A navíc se v jeden den sejde oslava narozenin, nečekaný návrat syna z vojny, seznámení rodiny s přítelem Lídy (Terezie Holubová) a další překvapení. Komu by nepřetekl pohár trpělivosti.

Několikametrový kaktus, dominující výpravě Marka Cpina, se i přes nepříznivé a extrémní podmínky, období sucha a deště, stále drží při životě, stejně jako soužití Matky a Otce (Petr Kubes). A začínající vztah Viktora (Pavel Čeněk Vaculík) a Lídy je také posvěcen dárkem v podobě kaktusu. Zatím malou, roztomilou, neškodnou rostlinkou, která je identickou miniaturou kaktusu manželského páru. Ale my můžeme vidět, co z Viktorova dárku může vyrůst, jakou negativní energii může přenášet. Při neutuchající žízni po lásce se člověk často upne na toxický a nezdravý vztah. A touha po lásce a životě se nachází v vnitru (nebo na povrchu?) všech rodinných příslušníků. Možná proto se na scéně objevují prázdné konve, které, i přes snahu, nevydají ven ani jedinou kapku. A okny se valí příval deště smáčející nábytek, stěny, koberce i členy domácnosti. Avšak vodu není nikde vidět ani slyšet. Ironické, ne?

Jan Antonín Pitínský drama pojal jako scénickou báseň, tato skutečnost se promítla nejenom v přednesu, ale i v samotném herectví, které je velmi stylizované. To pro herce Národního divadla Brno není typické, přesto svou novou polohu zvládají naprosto výborně, a to ještě většinu představení odehrají na točně. Expresionistické ztvárnění možná na první pohled může působit nahodile, komicky až nepřipraveně, avšak není tomu tak. Tato stylizace je propojená s vnitřním světem postav, který rozhodně není bezstarostný. Každý člen rodiny si prožívá vlastní problémy, a pokud spolu nekomunikují a nesvěřují se jeden druhému, začnou se pomalu točit v kruhu, a z něho není snadného úniku. Matka v sobě skrývá zraněné zvíře, jež kolem sebe v amoku kouše, Otec se neustále upíná k momentům z Erfurtu a plave v moři, to se ale u břehů města nenachází. Lída je vzdorovitý teenager, který vnímá pouze svoje potřeby, Jirka (Viktor Kuzník) postrádá otcovskou figuru a lásku. A Marie (Isabela Smečka) se svým pohledem a mlčením na všechny působí jako spasení a prokletí zároveň. Rodina si neustále stěžuje, že Marie nemluví, ale přitom ji sami nepustí ke slovu. Tvrdí, že s ní chtějí oslavit její narozeniny, ale mají připravené pouze tři židle. A když se zakousne do dortu, místo přání k narozeninám uslyší pokárání od Otce.

Tvorba J. A. Pitínského i Anny Davidové se opírá o vizualizace stavů lidského vnitra a mysli. Jedná se o velmi propletený jevištní útvar, kde každý pohyb, slovo i rekvizita navazuje na další inscenační prvky. A když se v závěrečné scéně společně s myšlenkami rodičů vrátíme do minulosti, naskytne se nám pohled do dětství sourozenců, které v žádném případě nebylo takové, jak Matka s Otcem vyprávějí. Děti nedostávaly všechno jak na dlani, na ní si svoje touhy a potřeby servírovali rodiče. Přesto se i vzpomínkový svět, kvůli neustálému klepání reality, pomalu rozpadá.

A co se teda skrývá za dveřmi pokojíčku? Teplo domova, ale ne takové, které spaluje, ničí a vysušuje, ale příjemné, hřejivé, milé. Nebo něco jiného?


Národní divadlo Brno – Jan Antonín Pitínský: Pokojíček. Režie Anna Davidová, dramaturgie Milan Šotek, výprava Marek Cpin, hudba Vladimír Franz. Hrají Petr Kubes, Kateřina Liďáková, Isabela Smečka, Viktor Kuzník, Terezie Holubová, Pavel Čeněk Vaculík. Premiéra 12. dubna 2024. Psáno z reprízy 23. května 2024.

Gabriela Havigerová, studentka Katedry divadelních studií MUNI


Více článků

Přehled všech článků

Používáte starou verzi internetového prohlížeče. Doporučujeme aktualizovat Váš prohlížeč na nejnovější verzi.

Další info