Kolik nenávisti ještě sneseme?

Jaká byla vaše cesta k divadlu?

MK: Narodil jsem se do velice věřící a ortodoxní rodiny. Chodíval jsem do synagogy a na bohoslužby, takže můj vztah ke kultuře či umění byl naprosto minimální. Jednoho dne za mnou přišel můj otec se vstupenkou do divadla v ruce a řekl mi: ,,Tvá matka ani já nepůjdeme, ale pokud chceš, můžeš jít místo nás.‘‘ A tak jsem se tehdy poprvé, bylo mi 15 let, vydal do divadla na Othella. Ještě teď když o tom mluvím, mám husí kůži. Byl jsem tehdy naprosto pohlcen magickou energií a ohromen úplně vším, co jsem v divadle viděl. Poté jsem vyšel ven, podíval jsem se na tu monumentální budovu Habima Theatre a řekl jsem si, že jednoho dne toho kouzelného místa budu součástí. Krátce na to jsem začal divadlo navštěvovat pravidelně, ale nemohl jsem se rozhodnout, jakou část divadla bych si chtěl vyzkoušet. Zkoušel jsem zpěv i herectví, ale brzy mi došlo, že tudy cesta nevede a rozhodl jsem se, že chci zkusit něco jiného. Začal jsem tedy produkovat různé show v Izraeli, ale ani to mě nenaplnilo. Poté jsem se dal na dráhu režiséra a byl jsem v tom velice úspěšný, ale neměl jsem požadované vzdělání, abych dostal větší nabídky, proto jsem ve svých 33 letech začal studium dvou oborů na Univerzitě v Tel Avivu, které jsem úspěšně dokončil.

Co bylo smyslem napsání hry jako je Ten, kterého miluje moje duše?

IS: V dnešní době je velice obtížné nalákat lidi do divadla, hlavně mladší generaci a my věříme, že vytvoření hry, jako je tato, je cesta. Naším největším cílem je vychovat novou generaci publika, která tu bude vyprodávat divadla i za 10 let a hry, které se zabývají tématikou LGBT, to je přesně to, co dnešní mladou generaci zajímá. Nedovedete si představit, kolik mladých lidí v Izraeli běželo do divadla hned na první reprízu. Divadlo v dnešní době není jen o umění, ale také o strategii.

Pane Segale, vy se zaměřujete i na filmy a jste zároveň i novinář. Co si myslíte, že má větší vliv na lidi? Noviny nebo divadlo?

Za svou kariéru žurnalisty jsem dlouhá léta dělal rozhovory s mnoha známými lidmi, kteří se označili jako členové LGBT komunity a tehdy to bylo velké téma, ale v dnešní době sociálních sítí, kdy má každý Instagram nebo Facebook, je coming-out věc, která už do novin nepatří. Větší vliv na lidi má podle mě divadlo a vizuální tvorba, proto se na tato témata zaměřují více. (pozn. redakce – Itay Segal má na svém kontě už 2 filmy o LGBT komunitě)

V díle je jedna věta, která může vyvolávat zmatení a emoce - ,,V Izraeli můžete všechny nenávidět a stále žít velice dobře.‘‘ (pozn. redakce – Tel Aviv, v němž se odehrává děj, byl v roce 2011 označen za nejvíce gay-friendly město na světě.)

MK: Dnešní Izrael je to nejhorší, co jsme zatím zažili. Jsou zde velké názorové rozdíly mezi pravicí a levicí. Ve vládě jsou silně věřící a ortodoxní lidé, kteří často pronáší nenávistné tvrzení o LGBT komunitě – nenávist je všude a nabírá na síle. A k této větě – I když ji Itay napsal před čtyřmi lety, dnes ji můžeme brát jako naprosto relevantní. Často se ptám sám sebe, kolik nenávisti ještě budeme muset snést, a proč se pořád nedokážeme poučit z předchozích chyb.

Proč podle vás musí lidé z LGBT komunity snášet tolik nenávisti?

MK: Náboženství. Myslím si, že i když existují i jiné důvody, základem je náboženství. Židé i muslimové mají homosexualitu zakázanou. Já sám jsem byl vychován v tom, že je to něco nepřirozeného a je špatné o tom jen mluvit. Slovo gay se neříkalo ani ve škole ani doma, člověk na to nesměl ani pomyslet. A protože jsem byl vychováván jako heterosexuál, vždycky jsem v sobě pociťoval konflikt. Řekl bych, že nějvětším homofobem jsem byl sám vůči sobě. Cítil jsem se provinile za své emoce a trvalo mi velice dlouhou dobu, než jsem se s tím naučil žít. Dám Vám příklad ze svého života. Když jsme se s manželkou rozvedli, jel jsem se svou nejstarší dcerou v autě a najednou jsem jí řekl, že jsem gay. Jediná její odpověď byla: ,,A co jako?‘‘ Zde je vidět, jak jde doba dopředu, bohužel pořád ne dostatečně tak, jak bychom si přáli.

Je hra inspirována konkrétní událostí? Na podzim roku 2022 se podobná událost udála v gay baru v Bratislavě.

MK: Střelba v baru v Tel Avivu se opravdu stala a změnilo to postoj ve společnosti ke gay komunitě Ve hře jsme chtěli vystihnout hlavně to, že kvůli strachu z coming-outu může nastat právě situace, že se rodiny dozví o homosexualitě svých dětí až z nemocnice. Děti mají strach s tím vůbec vyjít na světlo jako v případě postavy Jehonatana. Dále jsme chtěli poukázat na téma léčby homosexuality v Izraeli. Léčba, která má docílit změny orientace, se provádí dodnes, není už tak rozšířená, ale někteří lidé pořád věří, že je to léčitelné. Já sám jsem nikdy touto léčbou neprošel, jen jsem chtěl ukázat, jak to vypadá.

Uvidíme hru i v jiné než divadelní podobě?

MK: Je to v řešení, ale nejspíše ano. Buď to bude seriál nebo film.

Jaké jsou vaše plány do budoucna?

MK: U tématu LGBT ještě chvíli zůstaneme. Na příští rok plánujeme další divadelní hru zabývající se tímto tématem, ale role se otočí. Půjde o to, jak děti mohou vnímat své rodiče, kteří si uvědomili, že mají jinou orientaci.

Zpracovala Barbora Zolmanová