Divadlo v mnoha pádech

Vykopla bych otázkou, co je náplní takové dramaturgické porady, na které jste právě dneska byl? Mohl byste její obsah stručně přiblížit?

To hlavně záleží na tom, v jaké fázi je festival. Teď zrovna je to tak, že už je program nějakou dobu hotový, takže už se bavíme o náplni ročníku 2024, kde už máme nějaké tipy. A dneska jsme vyloženě řešili už logistické věci k stávajícímu ročníku, týkající se například toho, kde kdo bude co moderovat a v jakém pořadí. Rozplánovali jsme si po hodinách, co budeme na festivalu provozovat. Co se týče příštího ročníku, tak šlo spíš jenom o připomínání, kdo by měl kam vyjet, kdo by měl vidět jaké záznamy atd. Ale samozřejmě ve fázi, kdy se program „peče“ nebo uzavírá, mají porady úplně jiný rozměr. To z osmdesáti procent řešíme, kdo co viděl, komu se co líbilo a hádáme se o jednotlivých inscenacích. Takže kostra festivalu se hodně odvíjí od toho, jak moc blízko nebo daleko je nejbližší ročník.

Teď jsme tedy už lehce zabrousili k příštímu ročníku, proto se další otázka pokusí vrátit k tomu letošnímu. Máte už představu o úspěchu nebo neúspěchu vybraných inscenací? Nebo to se zatím neodvažujete říct?

To je těžké říct. Určitě se bavíme o tom, co se například prodává lépe nebo hůř. Co bychom mohli ještě propagovat, šířit v komunitě a na co zvát lidi. To určitě ano. Ale že bychom si řekli, že jsme se v něčem zmýlili, to se uvidí až po festivalu.

Jak dlouho na festivalu Divadelní svět Brno spolupracujete jako dramaturg?

Vlastně asi nejdéle ze všech, co tam jsou. Už od prvního ročníku jsem se vyskytoval v úloze jakéhosi pozorovatele. Pak byl jeden ročník, který mělo v dramaturgické gesci Městské divadlo Brno (tehdy to fungovalo tak, že festival zaštiťovalo vždy jedno z brněnských divadel), tehdy jsme ho dramaturgovali s kolegyní Latzkovou a kladli akcent na hudební divadlo. Ve chvíli, kdy přišel Martin Glaser do vedení Národního divadla Brno, se celý festival hodně přenastavil, a rozhodování o dramaturgii se přesunula řekněme z ředitelské úrovně na úroveň dramaturgickou. Tak už to funguje deset let. Jsem už vlastně takový doyen tohoto festivalu, s Martinem Glaserem a Bárou Gregorovou jsme momentálně z dramaturgické rady ti, kteří jsou na festivalu nejdéle. Za těch deset let jsme si na sebe docela zvykli.

Ráda bych se zaměřila na letošní ročník. Je nějaké představení, které jste měl vytipované už delší dobu, například jste ho někde viděl a teď se těšíte z toho, že se vám ho povedlo přivést do Brna?

No… To je záludná otázka. Z minulých ročníků bych příklad našel, ale že bychom se něco snažili se tři roky přivést do Brna a konečně se nám to povedlo, taková položka na programu asi není. Ale určitě jsou tu věci, o které jsem hodně stál, aby je brněnský divák mohl vidět, protože mi přijdou opravdu pozoruhodné. Z těch bych vybral dvě, z pražských inscenací je to Yerma (Městská divadla pražská) a Dějiny násilí (Švandovo divadlo na Smíchově). To jsou inscenace, za které jsem hodně loboval, aby na festivalu byly. Ale určitě jsou zahraniční režiséři nebo soubory, u kterých bych byl rád, kdyby se nám od nich něco podařilo přivést. Celá věc ale čím dál tím víc naráží na finanční limity. Inscenace, které jsou hity těch „nejvíc trendy“ evropských festivalů, chtějí přijet za peníze, které tvoří polovinu našeho festivalového rozpočtu. Vozit sem špičkové divadlo tzv. ze Západu je prostě čím dál dražší. To je ale asi zkušenost, kterou má víc kolegů z českých festivalů.

Jakým způsobem vybíráte inscenace? Vyjadřujete se všichni ke všemu nebo to máte mezi sebou nějak rozdělené?

Ten festival je primárně činoherní, i když v hodně širokém slova smyslu. Zřekli jsme se opery, protože tady máme festival Janáček Brno a opera se také pohybuje v úplně jiných finančních dimenzích. Zřekli jsme se také hudebního divadla, protože k tomu také pořádáme specializovaný festival „Dokořán pro hudební divadlo” v Městském divadle Brno. Ale neplatí to samozřejmě absolutně, letos bude v rámci festivalového programu inscenace María de Buenos Aires, což je vlastně věc, která by klidně mohla být i na Dokořánu. Činohra je nicméně dominantní. Součástí festivalu je také linka pro děti a mládež, kterou si kolegové kurátorují sami, to je takový speciální sektor. Ale samozřejmě se o tom bavíme spolu, když máme pocit, že jsme viděli něco, co by mohlo být zajímavé, tak si dáváme tipy. Jednotlivé inscenace také prochází nějakou formou kolektivního schválení. Podobně, co se týče pohybového divadla, spoléháme především na kompetenci kolegy Karla Littery, ale to neznamená, že se o tom nebavíme všichni. Čím víc je dotyčná inscenace něco jako „highlight“, stojí víc peněz nebo musí naplnit diváckých míst, tím víc se samozřejmě snažíme o to, abychom ji viděli všichni a abychom si za ní všichni stáli.

Jezdíte například i po Evropě a „objevujete“ možné potenciální inscenace, které byste mohli přivést do Brna. Kolik procent z těch, které uvedete na letošním festivalu, jste už navštívili dopředu, a kolik jste viděli pouze ze záznamu?

Já jsem během minulého měsíce byl třeba ve Vídni a ve Varšavě. Průběžně vyjíždí také kolegové, ale pravda je, že bychom chtěli jezdit víc. Například v létě pojedeme s kolegou Mirkem Ondrou na edinburský festival, na který nejedeme poprvé, a pevně věříme, že tam zase něco objevíme. Pozvání na festival a možností je hodně, teď zase kolegové jedou na Wiener Festwochen. Zrovna tipy na dvě polské inscenace režiséra Jakuba Skrzywanka, které jsou klíčové věci letošního zahraničního programu, vzešly od kolegyně Joanny Zdrady, umělecké šéfky divadla Radost. Ta je jakožto Polka v polském divadelním prostředí logicky dobře zorientovaná. Nápad vzešel od ní a my jsme tyto inscenace kromě Martina Glasera všichni viděli jen na záznamu. Ze zahraničních divadel toho určitě víc nakoukáme ze záznamu než naživo. Ale snažíme se jezdit, co nejvíc to jde. Samozřejmě pak je také spousta inscenací, které sice vidíme naživo, ale řekneme si, že je buď nechceme nebo bychom je chtěli kdyby stály třetinu. Přál bych si jezdit na zahraniční festivaly a do zahraničních divadel ještě víc, ale čas je omezený a festival je jen jedna z mých pracovních povinností v divadle.

Asi bychom se mohli posunout k Městskému divadlu Brno, protože na festivalu Divadelní svět Brno toto divadlo zastupujete. Rozhodujete o inscenacích, které budou vybrány do linky showcase za Městské divadlo. Zajímalo by mě, na základě čeho se rozhodujete a jestli tuto volbu diskutujete s ředitelem Městského divadla?

Čím se budeme prezentovat v showcase, je v konečném důsledku rozhodnutí našeho ředitele pana Moši, i když se o tom radíme ve větší sestavě. Myslím si, že to nebylo vcelku těžké rozhodnutí, chtěli jsme se prezentovat novinkami našeho repertoáru. Pohled z mostu je věc, která je vizitkou hereckých schopností našeho ansámblu a Velká ryba je naše poslední premiéra, navíc česká premiéra a titul, který tady není úplně známý. Pak jsme se trochu řídili logikou toho, že máme v našem divadle tři stálé režiséry – Stanislava Mošu, Stano Slováka a Petra Gazdíka. Chtěli jsme, aby se všichni mohli prezentovat svou inscenací. A vzhledem k tomu, že na Dokořánu budeme uvádět inscenaci Petra Gazdíka Devět křížů, tak to takhle logicky vyšlo.

Další otázku tedy podrobněji zaměřím na Velkou rybu, protože se jedná o inscenaci, která nebyla plánovaná úplně dopředu. Původně měl být uveden muzikál Clarence Square. V lednu tohoto roku ale vyšla zpráva o změně titulu. Zajímalo by mě, jestli jste pro festival počítali s inscenací Clarence Square, nebo s něčím jiným a Velká ryba do toho přirozeně zapadla.

To ne. V době, kdy se uzavíral festivalový program, jsme už trochu tušili, že ke změně dojde. Vždycky si ještě necháváme jistý manipulační prostor. Nejdříve se uzavírá zahraniční program, pak český program a až nakonec showcase. My jsme prostě věděli, že ten a ten den budeme hrát na hudební scéně jednu z našich věcí, a kterou – to zůstávalo otevřené.

Kdybyste musel inscenace Pohled z mostu nebo Velkou rybu nějak zařadit v rámci celého festivalu, kam patří? Pro jaký druh diváka, který se například snaží sledovat festivalové linky, jsou určené?

Přiznám se, že členění na linky je trochu pomocné a má spíše orientovat diváka. My jsme se už dříve rozhodli, že nebudeme hledat zastřešující téma festivalu. Od loňska jsme začali zkoušet koncept „divadlo v mnoha pádech“, za což jsem rád a je mi to mnohem bližší. Myslím si, že divadlo je multispektrální, že může mít různou podobu a skrývat mnoho různých témat. Je mi to bližší než sázet na to, že dominantním tématem je například svoboda nebo moc. Já jsem vždycky říkal, že bych chtěl, aby hlavním tématem festivalu byla láska a všichni se na mě stále jen uculovali, ale nevím proč. Proč je láska jako téma horší než třeba násilí?

Neuvažujeme tím způsobem, aby nám inscenace hlavně zapadla do nějaké tematické linky, a myslím si, že tak asi neuvažují ani návštěvníci, kteří se přijdou podívat. Pokud nabízíme showcase, tak spíše s ohledem na přespolního diváka, který bude chtít vidět, co se dělá v brněnských divadlech nebo co se dělá specificky v našem divadle - a nepotřebuje, aby se to do celkového festivalu nějak tematicky začlenilo. Jde prostě o prezentaci dvou poloh našeho repertoáru, ve kterých se v tuto chvíli cítíme (když to řeknu neskromně) celkem silní.

Jedinou tematičtěji vymezenou linku, kterou si v tomhle ohledu na festivalu držíme je tzv. antická linka. Už jsme se několikrát dohodli, že se nebudeme snažit ji držet uměle a „na sílu”, ale momentálně se skutečně ukazuje, že evropské divadlo zažívá velký boom, různých reinterpretací a přepisů a adaptací antických témat, takže se nám tato linka vždycky tak nějak naplní sama.

Podle čeho se vybírá rozložení festivalových inscenací do brněnských divadel? Jde hlavně o to přizpůsobit se velikosti jeviště a typu divadla, nebo se snažíte zohlednit očekávání diváka konktrétního divadla?

Je to směs více faktorů. Určitě hlavní dva důvody jsou velikost jeviště a hledání optimálních prostor pro danou inscenaci. Přesun jakékoliv inscenace je vždy ošemetný. V podstatě skoro každá inscenace vypadá nejlépe v prostoru, pro který byla nazkoušena. Téměř vždy dojde k nějaké ztrátě a jde o to, aby ta ztráta byla co nejmenší. Často mě překvapuje u různých divadel, českých i zahraničních, že dogmaticky trvají na některých věcech, které mi přijdou nevýhodné pro samotnou inscenaci. Zaráží mě, že k tomu přesunu někdy přistupujeme mnohem citlivěji než lidé z divadla, které tu inscenaci vytvořilo. Ale určitě se snažíme, aby prostor dané inscenaci slušel.

Za druhé je důležitá nějaká relativní souhra s tím, co se v daném divadelním domě normálně uvádí, protože diváci mají tendenci jít na festival do divadla, do kterého chodí normálně, ať je to Městské divadlo nebo Divadlo Husa na provázku. Takže se snažíme vybírat věci, které by tomu konvenovaly. A třetí kritérium je nějak rozumně odhadnout korelaci velikosti sálu s diváckým zájmem, který je inscenace schopná vzbudit. I když taky to nelámeme úplně přes koleno, jako například v případě Dejvického divadla s inscenací Fifty. Ta by jistě Mahenovo divadlo vyprodala, ale bude se hrát v Redutě, protože to tam organicky více odpovídá původnímu prostoru.

Jaké inscenace se chystáte na festivalu navštívit? Je jich mnoho a u některých budete dokonce moderovat diskuzi po představení.

Já se samozřejmě budu snažit nakoukat ty věci, které jsem neviděl naživo, nebo které tzv. vybrali kolegové. Kombinuju to, co bychom zodpovědně měli shlédnout všichni, především tedy zahraniční program a z tuzemských inscenací už si budu vybírat nějaké své libůstky nebo prostě věci, které jsou mému srdci bližší. Vím, že když sem přivezeme Dejvické divadlo, bude o to markantní divácký zájem, takže to raději vynechám a řeknu si, že si na to zajdu třeba někdy v Praze. Beru v potaz také to, že divadlo, kde se mluví cizím jazykem, to má u brněnského publika vždycky těžší než divadlo, kde se mluví česky nebo slovensky. Takže by ho měl člověk jít sám zodpovědně divácky podpořit.

Na co půjdete určitě?

Věci, na které půjdu a těším se? Určitě na Trilogie Čekárna od divadla X10, Špinu ze Slovenského národního divadla, zmíněnou Yermu Městských divadel pražských, Bakchantky Národního divadla a Antigonu z Divadla Drak. To jsou věci od tvůrců, které mám rád nebo mě dlouhodobě zajímají, nebo na které se zvlášť těším. A pak budu moderovat dvě diskuze. První po představení Smrt Jana Pavla II., kde si říkám, že by diskuze mohla být obzvláště výživná, protože se jedná o silné a palčivé téma. A pak ještě velkou diskuzi, která bude následovat po traileru nebo spíše ochutnávce na inscenaci Oidipús komplet, která vzniká v koprodukci souboru Tygr v tísni s DSB, a která se v Brně bude plnohodnotně realizovat příští rok.

Slovo závěrem?

Přijde mi skvělé, že jsme v dramaturgické radě v celkem stabilní sestavě už několik let, a že jsme se na sebe tak s důvěrou napojili. Je tam několik lidí, kteří si opravdu věří v tom, co vybírají, a jak to vybírají. I když třeba mají i dost rozdílný divadelní vkus, tak ve spoustě věcech docházíme k nějaké shodě, což mi připadá fajn a docela si toho považuji.

Ptala se Eliška Halodová