Nemohou žít spolu, ani bez sebe

„Cesty obou protagonistů se nakrátko a osudově proťaly ve Vídni, byly to cesty zdaleka a z protilehlých směrů. Spojoval je zájem o literaturu (počátky vlastní tvorby) a traumatický zážitek z války, holocaustu, bezprostředního ohrožení života. Vídeň, popř. Paříž, pro ně představovala naději a nový začátek. Snaha artikulovat vlastní zkušenosti v němčině, jazyce zhanobeném nacistickou propagandou. Setkala se tu dcera pachatele (milovaný otec Ingeborg Bachmannové vstoupil už 1932 do NSDAP) a syn obětí,“ píše v programu Michaela Jacobsenová.

Bachmannová a Celan spolu netvořili pár v běžném slova smyslu. Čas, který spolu strávili, by se dal přirovnat ke kapkám vody v oceánu a jejich vztah byl spíše platonický. Přesto však byli jeden pro druhého nesmírně důležití, ať už pro vlastní tvorbu, nebo životní cestu.

„Spojuje je boj o jazyk. Jejich vztah je vztahem vzájemného krajního napětí. S železnou pravidelností se střídají fáze důvěrné a láskyplné blízkosti, sebezáchovné distance a útěků. Celan požaduje oporu, aniž sám, bolavý skutečností a skutečnost hledající, nějakou poskytne. Bachmannová zůstává nechráněná, v každodenní válce bojuje sama, což nejlépe dokumentuje její vztah k Celanovi a Maxi Frischovi (partner Bachmannové). I v této korespondenci se vede válka, na poli uhájení svého jazyka, své řeči, svého území.” Takhle popisuje předlohu inscenace Radka Denemarková v Databázi knih.

„Přirozeně, že básní nezměníme svět, ale člověk přece jen může něco ovlivnit a toho je možné dosáhnout pouze s největší vážností a z nových bolestných zkušeností.“ To jsou slova Ingeborg Bachmannové uvedené v programu k inscenaci, která je také o tom, jak se oběma povedlo ovlivnit básněmi vlastní životy.

V inscenaci představitelé Celana (Dominik Teleky) a Bachmannové (Sylvie Krupanská) neustále mluví, zpívají (hudba Jakub Kudláč) a celou dobu hledají, zda je lepší mluvit, nebo mlčet. Jeden říká mluvit, druhý mlčet a naopak. Až na konci se shodnou.

Ačkoliv se inscenace zakládá především na mluveném lyrickém projevu, rozhodně nepostrádá nápaditou scénografii a výrazné kostýmy (výprava Petra Vlachynská), které herci každou chvíli mění. Na scéně se objeví i pouta jako metafora k citové vazbě, Bachmannová se jimi připoutá k topení. Klíč k jejímu vysvobození schovává v botě Celan. V jiných scénách si pro změnu Celan nasazuje papírovou krabici na hlavu, do které poté mlátí kladivem. Oba si obléknou kostýmy s velkými vycpávkami na ramenou a pažích, které vypadají jako zvětšené nafukovací rukávy, se kterými se děti učí plavat. Jako by se znovu učili žít, plavat a neutopit se po holocaustu. Bachmannová si zakrývá hlavu záclonou, následně si ji motá kolem krku a vypadá, jako by se možná chtěla oběsit. Když se na scéně objeví Celanova žena Gisèle, vidíme jen její nohu vycházející z otvoru ve zdi, Celan ji hladí a líbá, zatímco je Bachmannová z druhé strany vytvořeného pokoje pozoruje.

Osud Bachmannové a Celana skončil tragicky. Ona zemřela na popáleniny při požáru svého bytu v Římě. On skočil z mostu do Seiny a utopil se. To už ale v inscenaci není.

Vyvstávající témata jsou nadčasová, ať už je to překonávání traumat, pokus o to začít znovu žít, snaha najít domov ve druhém člověku nebo v sobě samém, vztah na dálku a těžkost z odloučení, neschopnost se druhého člověka vzdát nebo tvůrčí proces a hra se slovy na základě běžných věcí a pocitů.

Divadlo Husa na provázku – Ingeborg Bachmannová, Paul Celan, Tereza Marečková a Anna Davidová: Čas srdce. Režie Anna Davidová, dramaturgie Tereza Marečková, překlad Michaela Jacobsenová, výprava Petra Vlachynská, hudba Jakub Kudláč, inspice Lucie Cimburková. Hrají Sylvie Krupanská, Dominik Teleky. Premiéra 24. února 2023. Psáno z reprízy v rámci Divadelního světa Brno 21. května 2023.

Nikola Kalná