F. Večeřa, V. Polák, F. Strnad; zdroj: www.ndm.cz

OST-RA-VAR 2016 - Deník mého otce

21. 12. 2016
Trojjediný hrdina v normalizační podívané aneb Co k tomu říct

 

Činohra Národního divadla moravskoslezského představila na letošním výročním festivalu OST-RA-VAR dramatizaci prózy slovenského spisovatele Pavla Vilikovského. Jednalo se o inscenaci s názvem Deník mého otce aneb Příběh opravdického člověka, která dokumentuje několik měsíců v životě čerstvého čtyřicátníka, tuctového a naprosto nezajímavého člověka, jehož životní heslo zníProti větru se chcát nedá…". S nezadržitelnou vírou ve vlastní schopnosti se rozhodne, že ještě něčeho dosáhne jak v pracovním, tak v osobním životě. Tímto rozhodnutím spouští, přímo před očima diváků, změť tragikomických událostí.

Literární předloha, v originále nazvaná jako Príbeh ozajského človeka, vyšla na Slovensku v roce 2014. Život bezejmenného čtyřicetiletého muže v ní Vilikovský popisuje formou deníkových záznamů. Autor dramatizace Miro Dacho ale zvolil jiný přístup. Jejím zásadním prvkem je rozepsání partu hlavní mužské postavy mezi tři herce (Vladimír Polák, František Večeřa a František Strnad). Aby se původní monolog mohl stát dialogem, rozhodli se zřejmě tvůrci pro toto nezvyklé řešení, jež divákům hned od začátku motá hlavu. A aby divácké hlavy nezamotalo málo, původních jedenáct postav rozdělil režisér Lukáš Brutovský pouze šesti hercům.

Příběh vykresluje časově zasazen do 70. - 80. let minulého století, do dob hluboké normalizace. Pokud tedy hledali inscenátoři způsob, jak ostentativně vyjádřit, že se v období prezidentování Gustava Husáka často obtížně poznávalo, kdo je kdo a velká část populace nuceně skrývala svoji identitu, povedlo se jim to, v již zmíněné práci s herci, chvályhodně.

F. Strnad, V. Polák, I. Dejmal; zdroj: www.ndm.cz

F. Večeřa, I. Dejmal, V. Polák; zdroj: www.ndm.cz

Zatímco v první půli inscenace jsou První, Druhý a Třetí na jevišti téměř stále spolu jakožto jedna osoba, v půli druhé se režisér rozhodl trojjedinost specifikovat. Vladimíra Poláka tedy vidíme jako osobu zápasící se zařazením do funkce spolupracovníka StB, Františka Večeřu coby muže beznadějně zamilovaného do sexbomby Vikiny a Františka Strnada soužícího se v neharmonickém manželství. Co se ostatních charakterů týče - Renáta Klemensová ztvárňuje dvě diametrálně odlišné postavy. První Editu, neupravenou a ukřičenou ženu v domácnosti, a zároveň krásku podniku s přezdívkou Vikina, jež vábí všechny muže v okolí. Alexandra Gasnárková působila na scéně jako ztělesněná mravnost, varuje před režimem, komunisty a odsuzuje mimomanželské vztahy. Ivan Dejmal představuje nekompromisního StBáka a zvládá také další čtyři postavy, což už nás v této inscenace asi nepřekvapí.

Přidanou hodnotou má činohra Deník mého otce v hudebním aranžmá, pod nímž je podepsán Vlastimil Ondruška. Pracuje s budovatelskými i lidovými písněmi, jež hraje pětice muzikantů přímo na scéně. Za zmínku stojí také scénografie Juraje Kuchárka - vytvořil na jevišti doslova multifunkční prostor. Umožňuje plynulé přechody z kanceláře do chatky pro milostné schůzky, prvomájového průvodu, pracovny ředitele, bytu, vyšetřovací místnosti a dokonce i do kostela. Za velmi opodstatněnou pokládám i „železnou“ oponu. V závěrečné scéně se právě při této oponě matka se svým trojjediným synem modlí za doprovodu křesťanské písně Ave Maria. Hra je zasazena do normalizačních kulis a ze stylizované nástěnky na herce shlíží sám autor předlohy Pavel Vilikovský. Artefakty jako například tradiční červená síťovka, transparent s nápisem „Zdravíme první Máj“, či psací stroj, přiváděli zejména starší diváky k nostalgickým úsměvům.

I. Dejmal, V. Polák; zdroj: www.ndm.cz

F. Strnad, A. Gasnárková, R. Klemensová; zdroj: www.ndm.cz

Ti, co prožili dobu normalizace na vlastní kůži, se zřejmě bavili. Někteří diváci ale také odcházeli s názorem, že inscenace danou dobu zkresluje. Pro mě Deník mého otce fungoval jako reprezentace 70. - 80. let, jako obraz, předkládaný ze všech stran. Jako obrovský problém jsem vnímala fakt, že pokud se bavíme divadelním gagem, bourá se zcela apelativnost inscenace. Na povrch vyvěrá i otázka, nakolik věrně dílo opisuje dobu, když ji humorizuje. Inscenace se nese na vlně velmi specifické poetiky a rozhodně není pro každého.

Nuda, plytkost, splývání dějových linií, chybějící silný motiv a především škoda výborných hereckých výkonů na úkor těchto faktorů. Celou inscenaci prolínala replika : „Co k tomu říct?“, jež ve mně stále resonuje a dokonale vyjadřuje mé pocity ohledně tohoto díla.


Národní divadlo moravskoslezské - Pavel Vilikovský, Miro Dacho: Deník mého otce aneb příběh obyčejného člověka. Režie: Lukáš Brutovský, dramaturgie Sylvie Rubenová, výprava Juraj Kuchárek, hudba Vlastimil Ondruška, Hrají Vladimír Polák, František Večeřa, František Strnad, Ivan Dejmal, Renáta Klemensová a Alexandra Gesmárková. Premiéra 21.1.2016. Psáno z reprízy 9.12.2016 v rámci festivalu OST-RA-VAR.

Autor: Adéla Svobodová