Š. Krupa; zdroj: www.divadloarena.cz

OST-RA-VAR 2016 - Budovatelé říše

21. 12. 2016
Je možné žít bez Schmürze?

 

Budovatelé říše, inscenace Komorní scény Aréna, nejsou jen absurdní hrou o přehlížení palčivých problémů, s nimiž se vyrovnáváme jen planým žvaněním. Režie Vojtěcha Štěpánka klade důraz na přiblížení existenciální nejistoty prostřednictvím symbiózy herecké akce a pečlivě budované atmosféry nepříjemné naléhavosti odnímající divákovi garanci jistoty a bezpečí.

Budovatelé říše Borise Viana nepatří k příliš uváděným hrám. Často se spokojíme pouze s jejich povrchním zařazením do okruhu absurdního dramatu. Nanejvýše zdůrazníme podobnost s tvorbou Becketta či Ionesca. Inscenace Arény neakcentuje kanonizující rysy absurdity jako celku, ale zvýrazňuje a zpřítomňuje typicky vianovské prvky – rostoucí pocit nejistoty, stísněnosti a strach z vlastního svědomí.

Otec, Matka, jejich dcera Zenóbie a služka Husa prchají před další dramatickou postavou – tajemným, téměř apokalyptickým Hlukem. Neustále se stěhují o patro výše a kvůli vratkému pocitu bezpečí opouštějí prostorný a nejspíše vkusně zařízený byt. Rodina nalezne zcela ohavný, rozkládající se prostor, tři vysoké proděravělé stěny s rozdrásanými tapetami. Neschopnost nahlédnout pravý stav věcí dokládá otcova snaha zabydlet se slovy – je to tady pěkné.

Právě nebetyčně optimistický otec spolu s matkou, zoufale se schovávající za fráze a vzpomínky tvoří protiklad dosud nezaslepené Zenóbii. Ta jako jediná vnímá přítomnost „stálého nájemníka,“ osobu schovávající se za dveřmi, a poté v rohu místnosti – Schmürze. Otec s matkou nejsou schopni otevřít oči a neuvědomují si svou přezíravost a malost. Proto neustále trýzní Schmürze, symbol jejich povrchnosti, který je však nepřetržitě s nimi a svým neustálým okusováním tapet užírá ještě více z jejich rozpadajícího se pocitu bezpečí.

A. Sasínová-Polarczyk, T. Cisovská, Š. Krupa; zdroj: www.divadloarena.cz

V. Georigev, A. Čuba, Š. Krupa, Z. Truplová; zdroj: www.divadloarena.cz

Režisér Vojtěch Štěpánek spolu s dramaturgem Tomášem Vůjtkem text výrazně zredukovali. Odpadly zdlouhavé pasáže proměny scény při ohrožení Hlukem, jež se realizují díky nasvícení, a také otcův vyčerpávající a nesnadno uchopitelný monologizující závěr. Opomíjeným prvkem Vianovy hry je budování atmosféry vnímání ztráty jistot, strachu před okolím, ale i sebou samým.

Promluvy jednotlivých postav se neprolínají, otec i matka sledují svou perspektivu frázovitého tlachání. Zenóbii se daří navázat kontakt pouze s Husou unikající z tíživé situace na poslední chvíli. To vše se odehrává v prostorové a časové diskontinuitě, navozené pomocí promluv postav. Čas utíká pomalu, protože má málo místa. Pro tísnivou situaci rodiny se zprvu jeví jako zdánlivě odlehčující příchod souseda, který ale vlastní „podobný“ byt a je stejně oportunistický jako otec. Další stěhování prořízne Zénobiin křik zpoza zabouchnutých dveří. Při posledním výstupu zůstane kdesi na cestě také matka. Světla je stále méně, schodiště dále nevede. Otec je sklíčený, zasypán veteší a začíná svou zpověď tváří v tvář smrti.

Atmosféru v této inscenaci vytváří především jemná práce se světlem a zvuky. Modrozelený odstín na začátku atakuje nejen příchozí rodinu, ale především diváka. Jasná záře zase symbolizuje vzestup Schmürze ve chvílích, kdy se rodina cítí ohrožená. Závěrečné potemnění a jen úzký pruh matného světla pak odebírá otci téměř všechnu naději na záchranu.

A. Sasínová-Polarczyk, V. Georgiev; zdroj: www.divadloarena.cz

Z. Truplová, A. Sasínová-Polarczyk, V. Georgiev, Š. Krupa; zdroj: www.divadloarena.cz

Výrazný prostor poskytuje proškrtání textu zvláště hercům rozehrávajícím existenciální rovinu Vianova dramatu. Vladislav Georgiev, rádoby dominantní otec, neustále hledající vhodné přívlastky, dokázal udržet tempo prvotní zběsilé jazykové hry a přitom dával divákovi šanci, aby sám prozkoumal možnosti celé situace. Alena Sasínová – Polarczyk jako matka pohrdající svou dcerou, neustále podporující zhoubný optimismus otce, dovedla díky precizně zkrocené intonaci hlasu přecházet z rozpačité, zdánlivě falešné mluvy, do zcela artistických sebeironizujících poloh. Protikladem dvojice rodičů je jejich dcera Zenóbie. Zuzana Truplová dokázala propojit Zenóbiinu dětskou čistotu a neporušenost s jejími střety s rodiči a nemožností udržet si svou nezkaženost po celý život. Pozornost zasluhuje také Tereza Cisovská v roli služky Husy, která se nebojí pojmenovat nuzné podmínky slovy brloh, bordel či blechárna. Schmürze bije pouze s opovržením vůči svým zaměstnavatelům. Šimon Krupa se s rolí všeho marastu obklopujícího celou rodinu, vyrovnal s nadsázkou a groteskností. Svým neustálým jemným fyzickým pohybem a mimikou upozorňoval na svoji skličující přítomnost.

Komorní scéně Aréna a inscenátorům se podařilo vyrovnat s velmi náročnou Vianovou hrou Budovatelé říše. Díky zredukování textu rozdělili silně abstraktní látku oscilující mezi existenciálními problémy a symbolismem. Symbolistní rovina dramatu je vyjádřena hlavně prostřednictvím scénografie a bezchybné práce se světlem. Tím se dostává výrazného prostoru hercům, kteří vyzdvihují Vianův příznačně skrytý smysl pro humor vyvěrající z bezduché komunikace, ustavičného přehlížení problémů a ztrátě vlastního úsudku.


Komorní scéna Aréna – Boris Vian: Budovatelé říše. Režie a výběr hudby Vojtěch Štěpánek, dramaturgie Tomáš Vůjtek, scéna a kostýmy Milan David, hrají Vladislav Georgiev, Alena Sasínová-Polarczyk, Zuzana Truplová, Tereza Cisovská, Albert Čuba, Šimon Krupa. Premiéra 19. 3. 2016. Psáno z reprízy 9. 12. 2016 v rámci festivalu OST-RA-VAR.

Autor: Aleš Kolařík