Osmý den 22. Divadelní Flory

Osmý den festivalu nabídnul dvě inscenace divadel z České republiky. Cenami ověnčený Deník zloděje souboru Masopust v režii Jana Nebeského a inovátorského Eyolfa brněnského HaDivadla v režii tamního šéfa Ivana Buraje. Můžeme mluvit o konfrontaci dvou generací režiséru - setkání postmoderních devadesátek a tekutých miléniálů. Jestli mají něco společné, pak je to výrazná práce s vizualitou. 

18. 5. 2018 Jan Doležel

Bez popisku

Osmý den festivalu nabídnul dvě inscenace divadel z České republiky. Cenami ověnčený Deník zloděje souboru Masopust v režii Jana Nebeského a inovátorského Eyolfa brněnského HaDivadla v režii tamního šéfa Ivana Buraje. Můžeme mluvit o konfrontaci dvou generací režiséru - setkání postmoderních devadesátek a tekutých miléniálů. Jestli mají něco společné, pak je to výrazná práce s vizualitou.

Program započalo podvečerní představení Eyolf. Inscenaci přivezlo do Olomouce HaDivadlo. Dramaturgie zvolila pro uvedení na festivalu portálovou scénu Moravského divadla, a tak se dívákům naskytla možnost vidět v některých ohledech jiného Eyolfa. Zatímco HaDivadlo nemá parter, lóže, vyvýšené hlediště ani portál, největší olomoucká scéná je typickým příkladem iluzivního divadla konce 19. století. Uvedení předcházely obavy těch, kteří viděli provedení v domácím prostoru. Predikce se naštěstí rozplynuly a představení nabídlo nové momenty v podobě kontaktnějších příchodů a odchodů do hlediště nebo poněkud expresivnější herectví v druhé půlce a odstraněním šál a odhalením všeho technického zázemí docílil režijní výklad ještě syrovějšího náboje.

Interpretace Ibsenova textu režiséra Ivana Buraje nechává celé první dějství herecké akce uzavřít ze všech stran a snímat je pomocí týmu kameramanů. Z reakcí některých diváků a především těch nefestivalových vyplývá, že je pro ně užívání live cinema nepochopitelné, neakceptovatelné a v Olomouci nevídané. Za vše hovoří postřech jedné z divaček starší generace: „Jdeš do divadla a čumíš na amatérskej film.“ Ale právě od vnášení čerstvého vzduchu Divadelní Flóra v Olomouci je a Burajova inscenace do jejího programu na 100 % patří. Eyolf byl zařazen do programové linie „Proti zdi“ a to nejen s ohledem na užívání nových postupů ale také kvůli silně aktivizačnímu vyznění, které za dunivých zvuků písně The One od Planningtorock předal zdejšímu publiku. 

HaDivadlo: Eyolf - Aktivizovaní. Alfréd (Matěj Nechvátal) a Rita (Lucie Andělová). Zdroj: 2018.divadelniflora.cz

 

Večer pokračoval asi nejočekávanějším představením (společně s Mýcením Divadla Na zábradlí) dvaadvacáté Flory a tím byl Deník zloděje. Inscenace není divákům neznámá, protože část z jejího textu slýchají před začátkem každého představení a především hlavní představitel Deníku zloděje Miloslav König se v kostýmu této inscenace stal tváří letošního vizuálu. Což také zapříčinilo, že publikum zareagovalo smíchem, když si König nasadil na hlavu v Olomouci všudypřítomný proříznutý basketbalový míč a začal mluvit stoicky klidnou dikcí. Představitel jediné role si ale publikum získal i díky orientaci toku jeho zpěvu a řeči na publikum a přímými konfrontacemi s ním: „Dejte mi cigáro. To nebyla řečnická…“ Právě přes silný kontakt jeviště s hledištěm lze vnímat úspěch Deníku zloděje, kterýžto se skládá z deníkových zápisků dramatika Jeana Geneta, ty jsou plné explicitních popisů jeho homosexuálních vztahů, a barokního díla Bedřicha Bridela Co bůh? Co člověk? Pojítkem těchto dvou na první pohled nesourodých děl je hudba Martina Dohnala. Sám skladatel Dohnal je přítomen na scéně za klavírem a doprovází Königa a společně s ním i herecky tvoří situace. Miloslav König v nich pochopitelně hraje prim a v Nebeského inscenaci předvádí fascinující výkon. Silná fyzičnost jeho projevu přesně slouží tvaru, jejž můžeme brát jako disputaci nad rozporem mezi tělem a duší. Z určitého hlediska můžeme chápat postavu Zloděje jako hrdinu spasitelského typu, který na sebe bere všechnu špínu ve prospěch krásy ostatních. Na jevišti je metafora zhmotněna pomocí medu, mouky a zeminy, které si na sebe König postupně nanáší. Příznačně začíná s ranami na rukou a na nohou a v závěru končí celý obalený s trnovou korunou, jež je sestavena z voňavých stromečků do auta. Pastva pro oči i uši, takový je Deník zloděje divadelní společnosti Masopust. 

Masopust: Deník zloděje - Miloslav König. Zdroj: 2018.divadelniflora.cz

HaDivadlo, Brno – Henrik Ibsen: Eyolf. Překlad František Fröhlich. Režie a výběr hudby Ivan Buraj, dramaturgie Matěj Nytra, výprava Antonín Šilar, kameramani Matěj Nytra a David Matuška, Účinkující Matěj Nechvátal, Lucie Andělová, Agáta Kryštůfková, Jiří Miroslav Valůšek, Marie Ludvíková, Antonín Šitavan. Premiéra 16. listopadu 2017. Psáno z reprízy 17. 5. 2018 v rámci Divadelní Flory Olomouc

Divadelní společnost Masopust – Genet, Bridel, König, Dohnal: Deník zloděje. Honba za nemožnou nicotou. Výchozí idea Tereza Marečková, scénář Miloslav König, živá i nahraná hudba Martin Dohnal, kostýmy a rekvizity Petra Vlachynská, scénografie a režie Jan Nebeský, Účinkující Miloslav König, Martin Dohnal (klavír) Premiéra 12. května 2017 v Divadle Komedie, Praha. Psáno z reprízy 17. 5. 2018 v rámci Divadelní Flory Olomouc


Více článků

Přehled všech článků

Používáte starou verzi internetového prohlížeče. Doporučujeme aktualizovat Váš prohlížeč na nejnovější verzi.

Další info