Silnice znamenají pro obyčejného chodce zakázanou zónu. Minimální počet kol jako podmínka pro vstup na šedavé plochy činí dvě. Bez nich neexistuje v dravých asfaltových řekách šance na přežití. Ale občas, většinou uprostřed noci, se voda zklidní a láká vstoupit doprostřed hladiny spící ulice. V člověku se vzbudí uvědomění vlastní malosti, ale i neskutečné volnosti, která se rovná ohlušující ozvěně zvolání do kilometrové propasti.
O hudbě, která získala svobodu
Silnice znamenají pro obyčejného chodce zakázanou zónu. Minimální počet kol jako podmínka pro vstup na šedavé plochy činí dvě. Bez nich neexistuje v dravých asfaltových řekách šance na přežití. Ale občas, většinou uprostřed noci, se voda zklidní a láká vstoupit doprostřed hladiny spící ulice. V člověku se vzbudí uvědomění vlastní malosti, ale i neskutečné volnosti, která se rovná ohlušující ozvěně zvolání do kilometrové propasti.
Sobotní odpoledne bez aut na Námestí sv. Mikuláša vyvrcholilo koncertem improvizované hudby Symposia Musica. Na ostrůvku vyrůstajícím ze silnice u výjezdu z kruhového objezdu pryč z náměstí si pětice hudebníků (Lucie Páchová, John Robin Bold, Elia Moretti, Demetrio Cecchitelli a Luan Gonçalves) vytvořila scénu připomínající vor plavící se po proudu asfaltové řeky. Elia Moretti se v rozhovoru vyjádřil, že i hudba se může stát divadlem. Ve včerejší hudební improvizaci se ukázalo jak. Přestože se tvůrci drželi formátu klasického koncertu s uvedením i se závěrečným potleskem, celá performance začala ve skutečnosti ještě dřív než hudba sama. Instalace instrumentů a dopravních značek na silničním ostrůvku se v červeném světle proměnila v centrum scény dále dotvořené jejím nestálým přirozeným okolím. Světelné nápisy VIP Poker Pro, Kocka a Penzion Gurmet, výklenek s Madonou na fasádě domu číslo 1, pomalu projíždějící auto, tři kolemjdoucí se žhnoucí cigaretou svítící do tmy, semafor s neúnavně blikající oranžovou i zpívající chlapeček v klobouku se dostali do hry a jindy obyčejný veřejný prostor se proměnil v magickou scénografii.
Nebylo snadné určit, zda hudebníci ovládají své nástroje, či je tomu naopak. Sami zřejmě netušili, co se zrodí a nenárokovali si moc nad zvukem, kterému sice pomohli na svět, ale nechali jej volně žít, jakmile se stal součástí prostoru. Tak to vypadá, když hudebník k sobě nechává svou hudbu promlouvat. Zvukový proud s peřejemi instrumentální a elektronické hudby, spodními víry namixovaných nahrávek z ulic města a vlnami zpěvu se linul náměstím a podněcoval k imaginaci. Nástroje ve vzájemném dialogu s reprodukovanými zvuky vyvolávaly méně či více absurdní obrazy jako z loutkového filmu ala Jan Švankmajer, v nichž ožil hřebík páčený z prkna ven, hejno ptáků odletělo na jih či se bez přestání třepotala můří křídla zavřená v dlani. Najednou se stala hudba zatraceně konkrétní, zvuky vystupovaly ve své jedinečnosti a chtělo se pro ně najít to nejpřesnější pojmenování. Kolik existuje sloves popisujících to, co slyšíme? Melodie, které sobotní večer prostoupily park, už nikdo nikdy neuslyší. Z neviditelných impulzů se vynořily a zase zmizely, aniž by se daly zachytit na delší chvíli než okamžik. Nikdo netančil a pokud, tak někde uvnitř.
Program siedmeho ročníka festivalu ZARÁZ zavŕšila na javisku Slováckého divadla v Uherském Hradišti inscenácia Opilí. Pôvodný text pochádzajúci z pera súčasného ruského dramatika Ivana Vyrypajeva je postavený na udalostiach a dialógoch noci plnej alkoholu, počas ktorej začína „jazykom opitých hovoriť samotný Boh“. Koncept opitosti nadobúda viacvrstvový význam, ktorý vo svojom spracovaní komplexne režijne uchopila Anna Davidová.
Představení Poslední zápas z Divadla Petra Bezruče zastalo roli vykopávače pro letošní ročník festivalu OST-RA-VAR. Autorkou předlohy je americká dramatička a televizní scenáristka Anna Ziegler. Drama v překladu Jitky Sloupové bylo uvedeno v září 2022 v režii Jiřího Pokorného a dramaturgii Anny Smrčkové, pro něž se jedná o druhou spolupráci po Venuši v kožichu, která byla uvedena v únoru stejného roku.
