UM UM 2017 - Post scriptum

14. 9. 2017
Post Scriptum za šestý UM UM
K dramaturgickým liniím festivalu UM UM 2017

 

Festival UM UM má mezi ostatními divadelními festivaly jedinečné místo. Tím, že se pořádá mezi lesy a kopci, není povědomí o něm až tak rozšířené. To se však začíná po šesti úspěšných ročnících pomalu měnit. Hlavní organizátorka, režisérka Marika Smreková, na sebe navazuje stále nové tvůrce a teoretiky z několika zemí světa, kteří se vždy v obměněné sestavě podílí na přípravě nejen samotného festivalu, ale i jedné performance v režii Smrekové. Pozici Umumu není nutné obhajovat, (protože kdo zažil, rozumí), ale myslím, že je nutné shrnout jeho charakter právě pro specifickou neotřelost. Témata a dramaturgické linie se prolínají v jedné komplikované síti a účastníkovi dochází až postupně, jak jsou jednotlivé body programu promyšlené po obsahové i formální stránce.

Vazba na místo – site-specific Stará L‘ubovňa

V případě Umumu neslouží obec Stará L’ubovňa jednoduše jen jako jedno místo z mnoha, vybrané k účelům pořádání festivalu. Marika Smreková, l‘ubovňanská rodačka, si od počátku vzala toto maloměsto jako téma. První čtyři ročníky experimentovala a zkoušela, co to udělá, když uvede současné umění velkých měst v tradiční východoslovenské obci. Místní vyváděla z komfortní zóny a ukázala jim tu druhou tvář současného světa, který je od nich tak daleko. Minulý a letošní ročník zaměřila na samotné obyvatele a rozhodla se pro umělecký výzkum každé z jednotlivých kultur, které ve Staré L’ubovni po staletí společně žijí. Smreková se se svým týmem nevěnuje jen samotné tvorbě, ale i historiografickému a etnickému výzkumu. Do programu proto zařadila i promítání dokumentárních filmů o životě místních lidí, letos Rusínů, komorní koncert rusínské folklórní hudby svérázného muzikologa Michala Smetanky, besedu o rusínské literatuře a divadle se současnými rusínskými spisovateli a vernisáž Symposium Pictum, organizovanou kunsthistorikem a spoluorganizátorem festivalu Martinem Jakubčo. Nutno však dodat, že nejde o festival v duchu „muzeum dějin Rusínů“. Jak tradiční hudba v interpretaci Smetanky, tak výtvarná tvorba mají nádech tradice i současnosti, neboť si jsou tvůrci vědomi své momentální perspektivy, ze které téměř vymřelé tradiční kulturní projevy Rusínů pojímají. Neodehrává se tedy vykopávání mrtvol, ale naopak zrod něčeho nového, čím rusínská kultura pokračuje.

Hlasy předků – ale vážně

Lidová moudrost se nám dnes chápe z pohledu racionálního a all-inclusive životního stylu jen těžko. Odpovídají moudra přísloví a pranostik jen starému světu, který už neexistuje? Ve skutečnosti se potýkáme s úplně stejnými situacemi jako lidé dřív, jen se nám mnohé ulehčilo a jejich podstata se tak zastřela. Umírat, rodit, milovat a podvádět se budou lidé i nadále, i když tyto události náš život již tak citelně nezasahují. Jako jednotlivci jsme se stali díky komfortu civilizace, emancipaci a moderním technologiím soběstačnými. Slovy muzikologa Michala Smetanky, který ukázku lidových rusínských písní a hudebních nástrojů spojil s populárně filosofickým výkladem, je na našem stylu života cosi „perverzního“. Nakolik může být pro dnešní myšlení zásadní i zapomenutá lidová moudrost, je jedním z témat festivalu. Nejznatelněji ji naplnilo promítání filmu Obrazy starého sveta (režie Dušan Hanák) zobrazující staré lidi ze slovenského venkova. V hořké atmosféře švankmajerovského filmu vystoupila zejména otázka vztahu člověka ke smrti a vlastnímu životu. Toto téma buď není problém dnešních věčně mladých a krásných lidí, nebo se z něho stalo tabu.

Setkání a komunita

Jedním z dalších dílků do mozaiky, která vytváří specifickou tvář festivalu, je komunitní ráz tvorby a organizace. Jiné festivaly mají většinou formát programu ze zvaných, často úspěšných, produkcí různých divadel, které svou tematikou zapadají do festivalového programu. V případě Umumu 2017 byla k vidění sice „jen“ dvě divadelní představení, ale o to zajímavější je jejich opodstatnění. S inscenací Havaj bylo pozváno jediné divadlo hrající v rusínském jazyce Divadlo Alexandra Duchnoviča, přičemž se jeho ředitel Marián Marko zúčastnil i besedy o uměleckých projevech Rusínů. Druhou divadelní událostí byla performance Mariky Smrekové EYEKON(TACT). Přípravy konceptu začaly společně s organizací festivalu, ale intenzivní zkoušení až dva týdny před festivalem. Divadelníci pracující na performanci žili a tvořili společně s výtvarníky připravujícími své objekty pro vernisáž pod jednou střechou. Sledovali filmy o Rusínské kultuře, účastnili se přednášek a vzájemně se inspirovali. V podobném komunitním duchu probíhá i celý festival. S jednotlivými body programu seznamuje účastníky vždy hlavní organizátorka Marika Smreková osobně, mile, bez ceremonií a s velkým zájmem o každého příchozího. Když se protáhne vernisáž, s produkcí se počká, než se shromáždí dostatek diváků. Lidé se na jednotlivých událostech opravdu setkávají a setkávání samotné je i gró Umumu.

Prolínání tradice a postmoderny

K nejinspirativnějšímu konceptu dramaturgie festivalu posledních dvou ročníků patří směšování tradičního umění a postmoderní estetiky. V jednotném celku je to dobře patrno v performanci EYEKON(TACT), ale stejná idea provází celý festival. Příkladem jsou jak výtvarná díla vystavená na Symposiu (otisky věcí v naškrobeném plátnu), hudební interpretace rusínských lidovek Michala Smetanky (spojení dvou balad dohromady či používání exotických hudebních nástrojů), tak i výběr filmů k promítání, které podporují témata ostatních bodů programu. Je to velké téma, které by si zasloužilo samostatný článek a pro obecnější závěry je potřeba více materiálu. Pro začátek je žádoucí ptát se vůbec po smyslu tohoto konceptu. Současná divadelní platforma je prodchnutá hraničními experimentálními projekty jako jsou různé performance, happeningy, site-specific apod. Pouhá neotřelost však nezaručuje jejich dostatečné ukotvení v kontextu současnosti a tím aktuální vyznění. Některé tak fungují jen ve své uzavřené logice a nezasahují za hranice vlastní poetiky. Není to hluchoněmé umění? Kulturní tradice Rusínů se pomalu vytrácí a je těžké ji oživovat. Zdá se, že skrze experimentální pojetí získává tato tradice novou perspektivu, aniž by podléhala násilným proměnám. Postmoderní estetika naopak přibližuje projevy tradice současnému člověku. Jde však o oboustrannou službu, neboť i dílo, které by se mohlo uzavřít samo do sebe, tak získává hlubší smysl, nenásilně oslovuje i laika a nemusí se nijak obhajovat.


Festival UM UM 2017: Rusíni, Slováci a Stará L’ubovňa. Organizace Marika Smreková a kol., vizuál Markéta Tkáčová, Šárka Býčková a Marika Smreková, scénografie Kasia Tons.

Autor: Barbora Kašparová