zdroj: Národní filmový archiv

UM UM 2017 - Den druhý - Marijka nevěrnice

11. 9. 2017
Konečná stanice Koločava

 

Je známo, že Ivan Olbracht věnoval tematice Podkarpatské Rusi hned několik svých románů. S Vladislavem Vančurou, v této spolupráci coby filmovým režisérem, se také podílel na tvorbě napůl hraného a napůl dokumentárního filmu Marijka nevěrnice (1934). Na první pohled úplný „bizár“ se soundtrackem Bohuslava Martinů, ale zároveň cenné svědectví doby. Na druhý pohled se perspektiva překlopí a jako absurdní se začne jevit způsob života, jak jej vedeme dnes.

Příběh jedné nevěrné ženy a jedné vraždy ze žárlivosti je fiktivní, ale do rolí Vančura využil obyvatele vsi Koločava. Lidé hráli sami sebe, židovský obchodník židovského obchodníka, dřevorubec dřevorubce, četník četníka. Jedná se o jeden z nejstarších autentických záznamů, který zachycuje život ve vesnici takový, jak předtím vypadal po celá staletí. Postavy ve filmu mluví rusínsky, slovensky, česky, jidiš, německy a snad ještě dalšími podobami těchto jazyků, které laik nerozezná. Kvůli nesrozumitelnosti chápe děj dnešní divák spíše skrze jednoduché situace, velká gesta „neherců“ a jejich očividné sociální statuty, pojednané do jisté míry ve škatulkách. Žid je bohatý a dřevorubec chudý, ale to patří k tomuto formátu nepsychologického filmu. Život v horách působí syrově a drsně stejně jako zdejší lidé a Nikola Šuhaj loupežník je ve srovnání s Marijkou nevěrnicí velmi lyrickou romantickou pohádkou.

zdroj: facebook UM UM

V této neutěšené „vlčí zemi“ fungují úplně jiné zákonitosti, než v současném civilizovaném světě a jejich logika může kdekomu připadat zvrhlá. Muž, který odešel za prací daleko z domu, se díky dopisu od své matky dozví, že je mu žena nevěrná s jejich podomkem. Nechá mladého chasníka zavolat, aby mu pomohl při splavování dřeva, a ve správný moment jej shodí do peřejí. Mladík se utopí. Každému je jasné, že jde o vraždu, jenže ji nelze dokázat. Ve skutečnosti však okolí důvodům podvedeného muže rozumí a ten se vrací domů. Jeho žena Marijka se příchodu svého manžela obává, ale muž její provinění přejde mlčením. Střih a titulek hlásá: „A Petro staví novou chýši.“, načež se v záběru objeví manželé osekávající trámy nového domu.

Vražda je jistě morálně neobhajitelná, ale pro současnost je inspirativní jiná věc. V dnešní konzumní době nabýváme dojmu, že rozbité, prošlé a zkažené věci lze velmi snadno nahradit koupí nových. To je velmi praktické a šetří to čas. Problémem se však může stát, když tento koncept přejmeme i do našeho chápání života a vztahů. Přibývající léta člověku přináší mnoho těžkých situací, které mohou být příčinou jeho jednoznačně špatného jednání vůči druhým, prohřešků a vzájemného ublížení. Jenže kdo je může doopravdy soudit. Stavět „nové chýše“ je možná moudřejší řešení. I přes přizpůsobivou a tvárnou umělou inteligenci, která je nám každodenním partnerem, jsou „nepohodlní“ lidé kolem nás nenahraditelní a je potřeba na vzájemných vztazích neustále pracovat a opravovat je. V podstatě také žijeme ve „vlčí zemi“, i když se tváří jako ráj.


Ivan Olbracht: Marijka nevěrnice (1934). Režie Vladislav Vančura, hudba Bohuslav Martinů, kamera Jaroslav Blažek.

Autor: Barbora Kašparová