Festival NORMA 2021

Norma, festival autorského divadla a současného umění, se po čtyřech ročnících pořádaných v Ostravě letos přesunul do Prahy. Jeho podtitul tentokrát zněl „Autonomní zóna“. Oproti minulým ročníkům došlo k jeho zkrácení pouze na jeden den, jeho pořadatel, Studio Hrdinů, však zůstal stejný. Vzhledem ke zkrácenému rozsahu festivalu se nakonec jednalo o pásmo performancí, promítání, instalace a koncertu. V tomto textu reflektuji všechny tři uvedené performance.

Performanci Natálie Rajnišové a Zuzany Scerankové s názvem Pustý ostrov chrání 15.000 obyvatel lze dle anotace vnímat jako stylizovanou módní přehlídku jednotlivých obyvatel onoho fikčního pustého ostrova. Pod sedadlo každého diváka je vložena mapa s vysvětlivkami, která dodává jevištnímu ději kontext – nebo se o to alespoň pokouší, stejně tak, jako se divák pokouší z ní něco kloudného v potemnělém prostoru malého sálu Studia Hrdinů vyčíst. Text v mapě byl inspirativnější než samotná akce na jevišti, protože obsahuje poměrně zajímavě stylizovaný výklad na pomezí odborného textu a beletrie o bludných kamenech, gigantismu či zákonech ostrova, jehož témata však v představení mnohdy ani nebyla zpřítomněna. Mapa sice má být chápána jako součást představení, ale doufal jsem ve větší hutnost obsahu performativní složky. Kostýmy v něm měly dominantní úlohu, čímž se samotné představení skutečně blížilo módní přehlídce. Divák byl svědkem exhibice neotřelých kostýmů, které jejich představitelka oživovala skrze pohyby (někdy až taneční) příznačné pro jednotlivé obyvatele ostrova. Představení bylo z nějakého důvodu obohaceno o hudební výstup jedné z performerek, Natálie Rajnišové, s hostující kapelou Struggling Uncles. Originalitu performance je na místě ocenit, nenabyl jsem však dojmu, že by přinesla něco plodného. Byť roztomilá a hravá, působila vyprázdněně a nahodile.

Následující performance polského tanečníka Paweła Sakowicze Jumpcore je inspirována takřka poetickou smrtí baletního tanečníka Freda Herka, který během tance vyskočil z okna bytu. Do vystoupení se tento motiv intimní sebedestrukce prolínal jen v náznacích, skrze ležérní kostým příznakově doplněný županem a vysokými ponožkami evokujícími intimitu. Velice netradičně tanečník využil zvukovou rovinu, kontrasty hudby a naprostého ticha, ve kterém byly slyšet jen jeho unavené povzdechy, což umocňovalo syrovost a dojemnou upřímnost vystoupení. Dalším kontrastem byla kombinace klasických baletních figur a moderního tance s prvky stylu rave. Podstatnou významovou rovinu představovala mimika tanečníka, jehož neustále vážně upřený pohled působil, jako by se díval do imaginárního zrcadla v kritické sebereflexi, čímž znázorňoval sebepřekonávání se ad absurdum. Četl jsem recenze na toto vystoupení dostupné na webové stránce performance, v nichž autoři uváděli, že tanečník poskakuje do úplného vyčerpání a u toho místy zpívá Gods and Monsters od Lany Del Rey. Poskakuje dobře, zpívá špatně, což bylo pro narativ vystoupení klíčové; slabý, lámající se hlas a nepřesné tóny zhmotňovaly absolutní vyčerpání. Svým tématem ale tato píseň nekoresponduje s performancí, její volba se zdá až náhodná. I spojitost mezi námětem a jeho zpracováním byla zastřená. Nelze říci, že by představení bylo zcela bez náplně, ale nebylo dostatečně imerzní a vznikala v něm hluchá místa, kdy jsem se jako divák sám sebe ptal, proč stále sleduji, jak člověk hopsá po jevišti.

Zdaleka nejvíce mě oslovilo svěží sólové vystoupení Núrie Guiu Saggary Spiritual Boyfriends. Tato španělská performerka vystoupila na Normě podruhé, tentokrát s představením kombinujícím témata nezdravého vztahu k józe, k sobě samé, internetového věku a závislosti v širokém slova smyslu. Podává ironizující a zároveň jasnou výpověď o absurdním přístupu k józe, který ji přetvořil v kult. Na začátku představení je slyšet zpěv, jenž společně se scénou pokrytou podložkami na jógu navozuje ústřední téma, které se ukazuje ve světle kapitalistického světa jako zneužitý objekt. Podobně jako předchozí inscenace i toto zobrazuje přehnanou snahu o sebepřekonávání, zde v kontextu dosažení ideálů zdraví a krásy, kterou představovaly lodičky na vysokém podpatku, jež si performerka nasazuje, praktikujíc jógové pozice. Pohybové představení doplňuje esteticky skvěle zpracovaná projekce fotografií mapující souvislosti mezi vývojem jógy a na ní založeným konzumním průmyslem sebekultivace. Performerka jógu kombinuje s výrazovým tancem, místy i s mluveným slovem, které vystoupení umožňuje jasnější výklad. V textové složce dochází k syntéze autobiografičnosti a fikce, tanečnice, jsouc v reálném světě mimo jiné lektorkou jógy, autodiegeticky vypráví příběh své postavy, která totálně propadla patologickému usilování o dokonalost. Do hry se dostávají i internetová média, kdy postava skrze Tinder uspokojuje své touhy. Vizuální složka představení evokuje internetovou poetiku díky neonovým barvám zvýrazněným černým světlem, představení je i vizuálním zážitkem. Ke konci se na scéně objevuje dron, další symbol digitálního věku, který metaforicky postavu ohrožuje, ale zároveň je jí ovládán. Ač si performance dává za cíl představit dlouhou řadu témat a jejich komplexních vztahů, díky precizní práci na pohybové, vizuální i textové rovině, které byly v dokonalé symbióze, je sdělná a vyznívá silně.

Když bych však uvažoval nad celkovým dojmem z festivalu, performance Spiritual Boyfriends z něj vystupuje jako jediný světlý bod. Chyběly mi podstaty, náboj, cokoli, co vám po skončení představení nedovolí zůstat indiferentními. Pořadatelé v anotaci uvádí, že festival klade vysoké nároky na diváka. Na základě zhlédnutých performancí mi nezbývá než se domnívat, že buď cílí na diváka tak citlivého, že si i z toho mála, co jednotlivá představení nabízela, něco odnese; nebo se festivalu nepodařilo vybrat performance, které vůbec substanci obsahují.

Natálie Rajnišová, Zuzana Sceranková, Emílie Formanová: Pustý ostrov chrání 15.000 obyvatel. Koncepce, režie, hrají Natálie Rajnišová, Zuzana Sceranková, hudba Alfréd Schubert a Ján Mesány, Anders Christopherson, Honza Tomšů, Johannes van Bebber, Matthieu Fuentes, Matyáš Bartoň, Michaela Švédová a Vojtěch Šaroun, produkce Emílie Formanová, host Struggling Uncles.

Paweł Sakowicz: Jumpcore. Koncepce, choreografie, tanec Paweł Sakowicz, dramaturgie Mateusz Szymanówka, hudba Indecorum, kostým Doom 3k, produkce MAAT Festival, Scena Tańca Studio, Zachęta – National Gallery of Art.

Núria Guiu Sagarra: Spiritual Boyfriends. Koncepce, choreografie, tanec Núria Guiu Sagarra, umělecká podpora Esther Freixa, Sónia Gómez, dramaturgie Lluc Ubach, výprava Lola Belles, video Alice Brazzit, světelný design Joana Serra, technická spolupráce Sergio Roca, produkce Fani Benages.

Psáno z repríz na festivalu Norma 27. listopadu 2021.