Česká taneční platforma 2019 speciál No. 1

Reflexe Kamily Hrnčířové na představení letošního ročníku festivalu Česká taneční platforma. Texty vznikly v rámci workshopu PÍŠ AKO TANCUJÚ II. pořádaném Kultúrnym spolkom MLOKi.

Pohyb vycházející ze snížené stability

Performerka Markéta Stránská ve své taneční inscenaci LeŤ tematizuje pohyb se sníženou stabilitou. Když přicházíme do sálu, ve velmi pevném postoji se zhlíží v alobalovém zrcadle nepravidelného oválného tvaru volně zavěšeném před zadní stěnou jeviště. They love to be seen, sometimes not. They love to be seen, sometimes not.    

Tanec vzniká z mírných pohybů hrudníku kopírujícího dráhu zrcadla kývajícího se ve vzduchu. Jemný začátek střídá rázné odhalení dolních končetin. Jedné nohy a jedné protézy. Vzápětí si performerka protézu odepíná a zběsile poskakuje. Energicky tancuje na pozitivní hudbu. Demonstruje radost z pohybu. Z pohybu, který je možný i estetický, přestože je ochuzený o přirozenou míru stability. „Nemusíte se cítit špatně, protože mám „jiné“ tělo, pojďme tancovat.“ Stránská sníží těžiště a oporou je jí země. Ve změti přechodů mezi polohami na pohled zaniká skutečnost handicapu. Jakoby se v choreografii tělo proměňovalo. V tanci se blýskají polohy těla omezeného a těla naprosto volného. Přestože tančí tělo „jiné“ funguje na stejných fyzikálních zákonitostech jako tělo se vším všudy.          

V dalším obraze Stránská vytváří nové podmínky pro pohyb skrze konvenci. Své paže prodlouží francouzskými holemi tak, jak jsme zvyklí z běžného života. Nezajímá ji však pouhý fyzický přesun, ale setrvání v momentě přeletu těla mezi holemi. Volnost letu vytváří prostor pro vzdušný tanec.    

Při velmi šerém osvětlení si Stránská masíruje nohy, jakoby se protahovala po tréninku. Nohy? Nebo se na scéně objevilo jiné tělo než Stránské „jiné“ tělo? Světlo se pomalu zesiluje a odhaluje tenké čtvercové zrcadlo, které v předešlém šeru vytvořilo iluzi dvou končetin. Stránská zrcadlo odkládá a dál tancuje.             

Inscenace pracuje s materiálem, který není běžný. Jsme fascinováni děním nepředstavitelného. S vymezeným cílem objevovat možnosti pohybu s limitem v inscenaci však chybí důslednější rozpracování užitých prvků. Nevyužitý potenciál vidím u protézy. Zdá se, že její stávající funkcí v inscenaci je pouhé šokování publika: „Bude tanec o jedné noze.“. Rozvinutím pohybu těla s něčím, co k lidskému tělu nepatří, by mohlo explicitně odhalit limity umělého mechanismu v kontrastu s omezeným, ale přirozeným pohybem.          

Performance Markéty Stránské je inspirující k odhodlání překonávání sama sebe i v těch nejextrémnějších životních situacích. Bohužel taneční inscenace Leť je spíš náčrtem možností podmíněné práce s tělem než propracovanou koncepcí, jak tuto práci demonstrovat.

Utnutá spirála

Čas plyne. Je plynulý jako neustálý pohyb. Rotace. Točí se ručičky hodin a země se točí neustále. Kdykoliv. Tanečně vizuální inscenace Everywhen vychází z představy plynutí času ve spirále.

Tři promítací plochy podložené lesklou fólií vymezují časoprostor pro tělo. Projekce ozubených kol odpočítávajících sekundy se odráží od lesklé podložky a obklopuje tanečnici ležící na zádech. Rotační báze pohybu inscenace Everywhen je přítomná od prvního pohnutí. Tělo ležící na zádech osvětlené pouze projekcí se převalí na břicho a započne svoji kruhovou dráhu, po které se z horizontální polohy dostává do vertikální. Záda, břicho, poloha plodu, napřímení do sedu, pomalé a plynulé vzpřímení. Vše v pravotočivém směru. Po celý čas představení se sólová tanečnice Ferienčíková nepřestává točit. V nekonečné spirále se střídají rychlosti pohybu, dynamika tempa je vizuálně podpořená širokou kruhovou sukní. Zvlněná látka jakoby ovládala střed těla a udržovala rotační pohyb. Mihotající se nohy pod sukní opakují jeden vzorec kroků v proměnlivém tempu.

Projekce, která se taktéž pohybuje pravotočivě, je složena ze třech typů výjevů. Matka držící dítě jako symbol začátku času každé jedné bytosti podléhá časové deformaci. Sousoší matky s dítětem vypadá jako mumie nebo jako socha. Historické fotografie z 19. a 20. století tematizující rodinný život v kontrastu s historickými událostmi. Abstraktní struktury evokující vesmír nebo buněčné organismy se na plátnech vlní a vyvíjejí v čase. Horní část těla tanečnice získává svůj tvar v závislosti na projektovaných obrazech na promítacích plochách v prostoru. Gesta paží tematizují plynutí času obsažené v projekci: rozevření dlaně v náručí na pozadí matky s dítětem, kopírování stylizovaných póz postav dobových fotek (Objevují se i konkrétní historická gesta jako například zvednutí natažené pravé paže.), organické vlnění trupu před rotujícími abstraktními strukturami.

Ferienčíková se přestává točit se skončením projekce, vystoupí z pole fólie, a začne ji nasvěcovat malou baterkou. Odlesky světla na bílých plátnech vytvářejí obrazy připomínající buněčné struktury, tedy něco, co nejspíš existuje v čase nepřerušovaně. Něco jednoduchého, organického.

Rotace těla se navrací a pokračuje v tichu při pracovním osvětlení. Představení evidentně končí, ale čas plyne především v přítomnosti, a proto točící se tanec neustává. Pokud by taková interpretace byla záměrem tvůrců, a půl hodinové točení se doprava by tedy mělo smysl, Ferienčíková by neměla podlehnout potlesku a točivý pohyb ukončit. Divácká konvence však utnula hypnotický koncept nekonečného plynutí obrazu a pohybu v čase a sólistka tuto konvenci potvrdila. Následuje klaněčka a předávačka festivalové plátěnky jako ustrnutí v divadle minulých století.

Pohyb obětovaný objektu

Na čtvercovém poli přístupném ze všech čtyř stran se performer Viktor Černický pohybuje titěrným poklusem. Cupitání jeho botasek o bílý baletizol v určených rytmických vzorcích supluje hudební doprovod performance. Jeho dynamika se mění prostřednictvím tempa a pisklavým šoupáním podrážek o podložku.          

Černického dvaadvacet konferenčních židlí získává pozici jednajícího partnera díky pozornosti, kterou jim performer věnuje. Seskupováním židlí vytváří nové objekty a uvádí je do pohybu. V netradičních polohách židle ožívají díky působení gravitace. Reakcí na toto jednání vzniká dialog mezi performerem a objektem.         

Řada do sebe vzhůru nohama zaklesnutých židlí připomíná mrtvou housenku. Černický ji táhne po obvodu čtvercové plochy a vystavuje ji divákům ze všech stran. Postavením židlí na nohy běžným způsobem se tělo zahnuté housenky mění v půlkruhové hlediště. Pro tuto chvíli metaperformer stojí před publikem židlí a svým pohledem jim daruje identitu. Jako by na nich seděl člověk, jako by ony samy byly bytostmi. Divácká role židlí je stvrzena, když Černický svým pohledem plynule přejde ke skutečnému hledišti a tím oduševnělé židle staví na stejnou úroveň jako publikum. Jako jeden z dalších nových objektů vzniká vertikální konstrukce, která působí jako monstrózní tanečník převyšující svého tvůrce.

Performance PLI vychází z filosofie G. W. Leibnize., který chápe těleso jako komplex bodových silových center tzv. monád, oduševnělých jedinečných individuí. Neexistují dvě stejné monády, neexistují dvě stejné židle.       

Jednání objektů eskaluje navršením židlí do jednoho sloupce. S každým navýšením věž ztrácí stabilitu a zdá se, že podlehne gravitaci, nakonec ale zůstává stát. Jako by ji Černický svou koncentrací přemluvil k překonání gravitačního napětí, aby mohl přidat další článek sloupu. Pro umístění poslední židle na vrchol věže musí po sloupu vyšplhat. Vzdává se vlastní stability a je závislý na vratké vůli objektu. Po úspěšném dokončení performer opouští sál a ponechává objekt jeho vlastní existenci. Věž stále stojí.

Dvacet jedna na sebe naskládaných židlí v poli bílého čtverce zabírá plochu jako jedna židle. Oproti tomu dvaadvacátá leží mimo vymezený prostor od začátku performace, kdy z pole vypadla. Vyčleněná židle ponechaná v jejím prostoru podtrhuje myšlenku odlišnosti a samostatnosti podobného objektu.

Markéta Stránká: LeŤ. Interpretace a choreografie Markéta Stránská, hudba Jan Kratochvíl, světelný design Zuzana Režná, kostýmy a scéna Monika Urbášková. Účinkuje Markéta Stránská. Premiéra 25. září 2018. Psáno z uvedení na festivalu Česká taneční platforma 1. dubna 2019.

Ferienčíková, Júdová, Timpau: Everywhen. Tanec a koncept Soňa Ferienčíková, vizuál a koncept Mária Júdová, hudba a koncept Alexandr Timpau, světelný design a technická spolupráce Ints Plavnieks, pohybová spolupráce Martina Hajdyla Lacová, kostýmy Daniela Danielis. Účinkuje Soňa Ferienčíková. Premiéra 12. února 2018. Psáno z uvedení na festivalu Česká taneční platforma 2. dubna 2019.

Viktor Černický: PLI. Koncept a choreografie Viktor Černický, scénografie Drahomír Stulír, světelný design Zuzana Režná, dramaturgie Lukáš Karásek. Účinkuje Viktor Černický. Premiéra 11. listopadu 2018. Psáno z uvedení na festivalu Česká taneční platforma 3. dubna 2019.