23. DF No. 10: O čem se dneska hrálo?

Festival se pomalu, ale jistě blíží ke konci a já nevím, jestli už jsem všeho překoukaná a postihla mě momentální divadelní krize anebo se vyskytla chyba u tvůrčích týmů dnešních inscenací, ale nemám ani ponětí, o čem se dnes hrálo.

V pátek se už potřetí na festivalu představil Divadelní spolek Jedl společně s Lucií Trmíkovou. Tentokrát přišla na řadu očekávaná inscenace podle Bergmanova filmu Soukromé rozhovory. Scéna se rozsvítí, objeví se holý prostor a dvě židle. Přichází Anna (Lucie Trmíková) a vypráví o svém děsivém snu, ve kterém ji manžel (Martin Pechlát) podvádí se svou studentkou. V jejím vyprávění zazní replika: „vyšel na chodbu, já šla za ním, vrazila jsem mu tužku do břicha a otáčela s ní. Pak jsem šla zpátky do ložnice, on přišel za mnou a beze slov mi ukazoval díru v břiše“.  Osobně jsem se na ni těšila, protože rámuje celý letošní festival. Představovala pro mě jediný impulzivní moment celé inscenace. Celý zbytek se nesl v duchu afektovaných rozhovorů a nudy. Když se Anna přizná k nevěře svému muži, jsme svědky neustálého křiku, výčitek a vnitřních rozporů. Postrádala jsem efektivnější zpracování fenomenálního Bergmanova filmu a opět musím podotknout, že se na mě nepřenesla žádná hlubší emoce, se kterou bych se mohla konfrontovat.

Lepší zážitek mi nepřinesla ani „wellness atmoška“ v Moravském divadle. Nebezpečné známosti aneb telenovela na divadle! Nechyběla zde láska, nenávist, rozvraty i smrt (Nepřipomíná vám to Esmaraldu?). Osudy postav se nebezpečně rychle proplétají (až tak rychle, že se nestačím orientovat v ději). Herci jsou kromě moderních civilních kostýmů oděni od hlavy až k patě do patosu. Možná bych čekala trochu více exprese (na telenovelu to bylo poměrně málo!). V šestnácté řadě navíc nebylo moc dobře slyšet. Pokud jsem doufala, že si od afektovaného herectví na chvíli odpočnu, tak jsem se spletla. Jenže nevím, jestli mě víc znepokojovaly herecké výkony, anebo porušování saunového řádu (postavy procházeli saunou, jako kdyby se nechumelilo, v oblečení, bez oblečení, s elektrickou kytarou a drinky). Doufala jsem v kvalitní zpracování textu, toho jsem se ovšem také nedočkala. Aspoň jsem se pobavila nad zvrácenými osudy postav, které ač jsou zasnoubené, vdané či zamilované, v druhý okamžik už „pálí“ za někým jiným. Nakonec má každý poměr s každým (snad kromě tetičky, majitelky saunového ráje) a já už si začínám připadat jak ve zvráceném snu. Nakonec hlavní postava dostává neštovice a přichází o jedno oko (to působí spíš komicky, než tragicky).

Do většího „punku“ nás zatáhla skupina nezávislých německých umělců Fritz Cavallo München a jejich performance, pojmenovaná stejně jako festival: Šepoty a výkřiky. Asociativní obrazy jsou z větší části představeny divákům na velkém promítacím plátně pomocí live cinema. Napadá mě, jestli herci hrají opravdu teď a tady anebo je záběr před natočený. Po chvíli však poznávám prostředí Konviktu. Přiznávám, pomohly mi hlavně plakáty českých inscenací na stěnách zákulisí a také titulky, které měly sloužit k překladu z německého jazyka do češtiny. Překladatelka Jitka otevřeně přiznala, že je v některých momentech naprosto ztracená. Na plátně se místo překladu ukázaly poznámky typu: „tak teď vůbec nevím, na generálce to tam ještě nebylo“ nebo „teď říká něco o kadění“. Byla zmatená stejně jako Jitka. Franz Pätzold  na začátku předstupuje před diváky a vypráví jim zážitky z války, propojené výčtem padlých studentů, kteří ve válce bojovali. Pak se skrze kameru najednou ocitneme na toaletách Konviktu a sledujeme nechutné fekálie – herec se doslova posere, výkaly si utře o vlastní ruce, které pak olizuje. Podobných zvráceností a momentů s otazníkem tam pro mě bylo plno. Z performance je výrazně cítit, že pracuje s improvizací a v některých chvílích jako by se uchylovala k work in progress. Není úplně můj šálek kávy, ale zároveň jsem se dobře pobavila (když se mi zrovna nezvedal žaludek z nechutných zvráceností). Po chvíli jsem přestala hledat souvislou linku, která by pojila prezentované výjevy dohromady a prostě jsem si užívala skvělé impro herců.

Nicméně po dnešku vyvstává jedna zásadní otázka – o čem se vlastně hrálo?

Zdroj fotografií: fotogalerie webové stránky Divadelní Flory

Divadelní spolek Jedl Praha – I. Bergman, L. Trmíková, J. Nebeský: Soukromé rozhovory. Režie a scéna Jan Nebeský, scénář (na motivy textů Ingmara Bergmana v překladu Zbyňka Černíka) Lucie Trmíková, hudba Ladislav Kozderka, hrají Lucie Trmíková, Martin Pechlát, Zdeněk Maryška. Premiéra 28. listopadu 2018. Psáno z reprízy 24. května 2019 v rámci festivalu Divadelní Flora.

Moravské divadlo Olomouc – Choderlos de Laclos: Nebezpečné známosti. Režie David Šiktanc, dramaturgie Michaela Doleželová, scéna Nikola Tempír, hudba Ondřej Švandrlík, hrají Petr Kubes, Vladimíra Včelná, Natálie Tichánková, Naděžda Chroboková-Tomicová, Daniela Klevetová, Vlasta Hartlová, Marek Pešl. Premiéra 16. března 2018. Psáno z derniéry 24. května 2019 v rámci festivalu Divadelní Flora.

Fritz Cavallo München – R. Bersch, J. Motzet, F. Pätzold – J. Zezula: Schreie und flüstern/Šepoty a výkřiky. Tvůrčí tým Roland Bersch, Josef Motzet, Franz Pätzold a Jaromir Zezula, hrají Fritz Cavallo. Psáno z premiéry 24. května 2019 v rámci festivalu Divadelní Flora.