Jiří Hajdyla: Přijde mi skvělé dělat inscenace, na základě kterých můžeme následně vést debatu o tom, jak jsme úžasně stvořeni

Viedla vaše divadlo nejaká konkrétna okolnosť či udalosť k zvoleniu titulu Princ & Princ, prvej queer rozprávke na českej profesionálnej divadelnej scéne?

Bylo by hezké, kdyby to tak bylo, ale tak to doopravdy nebylo. Polárka udělala open call pro studenty na projekt na Malou scénu pro diváky 3+ a jeden z nich byl právě Princ & Princ. Nás to velmi zaujalo, ale nebyli jsme si jistí, zda je to ta správná věkovka, takže jsme vybrali jiný projekt, ale s týmem z Prince & Prince jsme se domluvili, že bychom chtěli jejich práci zařadit do další sezony, ale pro jinak starého diváka. Takže celé to vzešlo z hlav studentů, konkrétně od dramaturgyně Jany Startsev, která to téma přinesla, protože je pro ni hodně důležité, a my jsme po něm skočili, protože nám zapadá do dramaturgie.

Ako zvládate nenávistné komentáre, ktoré označujú inscenáciu za zvrátenú propagandu, vymývajúcu detské mozgy? Niektoré dokonca pracujú s rétorikou, že vašim maloletým divákom kradnete ilúziu detstva…

Asi je potřeba nejprve říct, že jsem čekal, že to bude celé mnohem horší. Odehrává se to akorát na Facebooku a všechno se to semlelo až dva dny před premiérou. Byli jsme mentálně připraveni na to, co se může stát, na možné protesty, dokonce jsme očekávali, že negativní hlasy budou mnohem větší a horší. Jako divadlo máme kodex, jak chceme odpovídat, jak chceme reagovat a kdy nám dává smysl se do těchto debat pouštět a kdy ne. Ale spoustu práce za nás udělali jiní diváci nebo jiné názorové skupiny, které se za naši práci na sítích postavily. Mně osobně je velmi nepříjemné takové věci číst, i když člověk racionálně ví, že chování té osoby na druhé straně je čistou provokací, stejně to na člověka dopadá. Když se to spustilo, tak holky, které u nás spravují sociální sítě, z toho byly jeden až dva dny fakt špatné, protože se musely pročítat vší tou nenávistí. Ale pozitivní věc je, že se našli lidi, kteří se za nás postavili, kteří za nás bojovali a argumentovali podobně, jako bychom argumentovali my sami.

Utvrdzuje vás to v myšlienke, že aj napriek neprijatiu je o to väčšmi potrebné o podobných témach hrať a komunikovať ich s malým divákom?

Přesně tak. My jsme s psycholožkou Marcelou Poláčkovou z organizace Konsent, která nám dělala odbornou konzultaci, absolvovali dva workshopy, kde jsme se bavili na téma inscenace, jak jej s dětmi komunikovat, kdy a jakým způsobem, a padla tam i jedna taková zajímavá věc. Ona se nás ptala, co si myslíme, kdy je potřeba takovou inscenaci uvádět. Došli jsme k tomu, že dokud bude budit ve společnosti kontroverzi, uvádět se má. Dramaturgyně Jana Startsev působí aktuálně v Německu a říkala, že tam by taková inscenace vůbec nebyla tématem a vůbec by nedávalo smysl něco takového uvádět. V rámci repertoáru Divadla Polárka je inscenace Princ & Princ v podstatě „nejobyčejnější“ pohádka, jakou máme. Nejjednodušší i svým divadelním jazykem, i svým pohádkovým obloukem. Všechny ostatní inscenace jsou buď formálně nebo obsahově mnohem složitější. Dokud takováto inscenace vzbuzuje ve společnosti vášnivé diskuze, je potřeba tahle témata uvádět.

Nepanoval vo vás strach z odozvy, napríklad z prípadných negatívnych reakcií či nízkej návštevnosti?

Nízké návštěvnosti jsme se nebáli, protože jsme věřili, že si to svoje publikum najde. Queer komunita není úplně malá, zároveň je diváctvo Polárky velmi otevřené a nebáli jsme se, že bychom Malou scénu, což je čtyřicet míst, každou reprízu nevyprodali. Člověk se spíš bojí neznáma a lidí, kteří se toho můžou chytit a mají v sobě nějakou vlnu agrese, protože nevíme, čeho jsou schopni. Snažili jsme se tomu předejít tím, že jsme všechny zaměstnance v divadle dopředu připravili na různé možnosti a scénáře a jak reagovat.

O čom je pre vás Princ & Princ?

Záleží, z jaké perspektivy se na to mám koukat, z jaké věkovky. Mně osobně na tom nejvíc baví vizuální stránka a hra s tím, že člověk si může na tuto pohádku naklíčovat jakékoli své prostředí a pozadí, ten příběh se může odehrát v jakékoli hlavě. Každý si může najít svou cestu a tou se může vydat, může si snít o svém světě, kde mu bude jednoduše dobře. Obecně ale inscenace diváka hlavně pobaví. Máme tady zjednodušený příběh dvou do sebe zakoukaných princů, co mají rádi „kakajko“, ve kterém se nijak zásadně netematizuje jejich vztah. Vnímám to jako zábavný příběh, který mě vede k tomu, že si můžu snít o svém světě a o tom, jaký bych ho chtěl mít.

Jestvuje spôsob, ktorým správne vysvetliť dieťaťu koncept lásky a jej rozmanitosti?

Myslím si, že je potřeba to do dětí necpat a vysvětlovat až v momentě, kdy se ptají. V tu ránu je potřeba, aby byl člověk připraven na to, že nic není tabu v jakémkoliv věku. Když se dítě na něco ptá, znamená to, že v tom daném věku odpověď potřebuje a už si samo rozhodne, zda se chce dále doptávat na to, čemu v odpovědi nerozumí a nebo ne. Na mém starším synovi tohle funguje perfektně.

Pri tvorbe inscenácie ste spolupracovali s organizáciou Konsent. Ako táto spolupráca prebiehala?

Bylo to opravdu v tom smyslu, že nám poskytli osvětu, jak na tato témata koukat a jak je komunikovat s dětmi. Zároveň jeden z těch zmiňovaných workshopů byl zaměřen na otázku identity a genderu, což pro mě byly úplně nové informace.

Posledné inscenácie Polárky sú typické silnou farebnosťou a podmanivým vizuálom. Súvisí to priamo s vašim smerovaním, alebo sa jedná o čisto estetický prvok, slúžiaci k lepšiemu uchopeniu pozornosti detského diváka?

My tu vizualitu máme, pracujeme s ní, ale mám dojem, že v našem případě je podobná jako v divadle pro dospělého diváka. Nenabízíme vizuál, jaký nabízejí typicky dětské produkce. Polárka má výhodu, že nemá žádné sklady a moc velký rozpočet na scénografie, takže nám vlastně moc nezbývá, než z toho udělat něco jednoduchého a funkčního. To je mnohdy výhodnější a pro kreativitu lepší prostředí. Stavíme na vizualitě, ale nejsme podbíziví.

Ako sa vám doposiaľ osvedčila ústredná téma celej divadelnej sezóny s názvom Na telo? Čo za pohnútky vás viedli práve týmto, pre mnohých kontroverzným, myšlienkovým smerom v prípade detského divadla?

Když jsem nastoupil jako umělecký šéf Polárky, chtěl jsem přemýšlet o dramaturgii v kontextu nějakého delšího období. Hledal jsem téma, které se potáhne skrze tři následující sezóny. Poslední roky mám oblíbené téma osobního rozvoje, poznávání mých vnitřních zdrojů, kdo jsem, odkud a kam jdu. S tím souvisí i důvěra, že nemusím diváka vychovávat, ale spíš v něm probouzet to, co už má v sobě, a partneřit s ním. Přijde mi skvělé dělat inscenace, na základě kterých můžeme následně vést debatu o tom, jak jsme úžasně stvořeni a co v sobě máme a jakým způsobem se můžu poznávat a jak se můžu rozvíjet. A mám pocit, že to je ten základní klíč k nějaké základní celistvosti, která pak může zevnitř proměňovat naši společnost. Jestliže se naučím respektovat sám sebe, tak potom můžu dát respekt i svým dětem a dalším lidem ve svém okolí.

Ako vnímate koncept prehnanej purifikácie dieťaťa v spoločnosti, teda fakt, že deti sú považované za hlúpe, prehnane nevinné či nechápajúce?

Rozhodně si nemyslím, že děti jsou hloupé, právě naopak, já věřím tomu, že dítě se rodí jako plnohodnotná osobnost, jenom fyzickými a mentálními schopnostmi to ještě nedokáže vyjádřit. Taky proto je tak významná otázka traumat. Čím je člověk mladší a něčím si prochází, o to víc to má vliv na jeho osobnost, což je pro mě důkazem, že kdyby to uvnitř dítěte bylo prázdné, nemá to co zranit. Ale právě proto, že uvnitř už je komplexní osobnost, která se aktuálně snaží prorůst ven a nějak vykvést ve svůj daný potenciál, jsou traumata tak zraňující. Věřím, že k vzájemné komunikaci s dítětem dochází už v prvních momentech života a myslím, že inteligence je od začátku u dítěte přítomná a že se do osobnosti dítěte vše, co prožije, nějak zapisuje. Často se vracím k myšlence, co znamená biblické učení, že máme být jako děti. A proto s dětmi rád trávím čas a obdivuji je. My dospělí jsme samozřejmě v roli autority, která nastavuje hranice bezpečného prostředí. To se dá ale dělat s respektem. Vnímám to jako partnerství.

Ďalším, možno pre verejnosť problematickým počinom, na ktorom práve v divadle pracujete, je pripravovaná inscenácia Poprvé, podľa „trigger warningu” na vašich stránkach bude o ľuďoch, láske a sexe. Na čo sa môžeme tešiť a čo je na nej špeciálne?

Samozřejmě nejsem režisér té inscenace, takže úplně nevidím do toho, jak se to vyvíjí. Taky vzniká úplně autorsky a v ještě užší spolupráci s Konsentem než Princ a Princ, protože zde se to přímo dotýká sexuality jako takové. Formálně nemůžu mluvit za režiséra, ale věřím, že to bude zábavné i poučné. (smiech)

Když jsem si prvně přečetl anotaci k inscenaci, tak se mi nahrnuly slzy do očí. Já z toho totiž cítím obrovskou svobodu, v jaké jsem nevyrůstal. Chtěl bych, aby na to středoškoláci nechodili s pocitem, že jdou na přednášku o sexuální výchově. Chtěl bych, aby to bylo formálně zábavné a obsahově silné, hluboké a osvobozující. Zároveň se to ale týká i tématu nastavování hranic, vzájemné dohody a respektu a taky toho, jak různě to lidi mohou mít a myslím, že nejdůležitější téma bude rozhodně odvaha říct NE, pokud necítím jednoznačné ano. Věřím Štěpánovi Gajdošovi a jeho týmu, že to tak bude a vzhledem k tomu, že se šijí kostýmy z růžové chlupaté plyše, tak se na to velmi těším.

Inscenácia Poprvé je venovaná divákom 13+. Myslíte si, že v súčasnosti sú projekty podobného druhu stále validné? Predsa len tu hovoríme o veku, v ktorom si vie mladý človek sám vyhľadať všetko potrebné na internete.

Myslím si, že už i ten společný zážitek se třídou je sám o sobě nenahraditelný, člověk to nemusí sdílet, ale může. I kdyby tam cinkl třeba jen jeden moment, jeden nový úhel pohledu pro diváka, tak to za to stojí. Já si myslím, že se nestane, že když budou spolu nějací dva lidi chodit, že si budou tyhle věci googlovat. Každý si je bude hledat sám, každý se bude radit s nějakým kamarádem. To setkání divácké skupiny je velmi důležitá věc. Taky právě teď řešíme, jaký by měl k téhle inscenaci probíhat doplňkový workshop, který by dal prostor divákům se na některé věci doptat. Třeba na jeho základě pak budou vědět, kde mají googlovat. (smiech)

V „young adult” inscenáciách stále panuje pomerne veľká diera na trhu. Pramení to podľa vás z nejakého konkrétneho dôvodu? Nejdú títo násťroční diváci priamo z farebných sedadiel Polárky na veľkú, „dospelácku“ činohru?

Je úplně v pořádku, když žáci na střední škole začnou chodit na dospělácké tituly do velkého divadla, tenhle přechod je určitě funkční a možný. Myslím si, že kdyby se měla zřizovat divadla pro teenagery programově, tak to fungovat nebude. To vyžaduje specifickou kombinaci prostoru, herců, tvůrců, kteří dokáží této věkovce nabídnout něco, co je bude zajímat. Zároveň je otázka, kdy to může fungovat a jak to může fungovat a v čem by divadlo mělo být specifické. Jsem stoprocentně přesvědčený, že jestli dětské divadlo nemá podceňovat diváka, tak si to už vůbec nemůže dovolit divadlo pro teenagery. Tam musí být obrovská úcta ke všemu, co ti lidi prožívají a myslím, že na tom se právě musí stavět – na znalosti světa, témat a prožitků mladých dospělých. Tahle věková kategorie neodpustí žádný švindl, žádnou lež, takže se ty inscenace musí dělat fakt poctivě. Chce to specifický úhel pohledu…

Aké sú vo vašom divadle odhady na potencionálne reakcie ľudí na pripravovaný projekt? Ide podľa vás o rovnako citlivú tému ako v inscenácii Princ & Princ, alebo naopak očakávate miernejšie odozvy?

Popravdě řečeno, když se mě někdo v tomhle kontextu poprvé zeptal, jestli bude Poprvé kontroverzní, tak mě to vlastně překvapilo, protože mě to vůbec nenapadlo. To, co si umím představit, je, že by to lidi mohlo nezajímat. Zároveň v kontextu nenávisti k uvedení inscenace Princ & Princ se dá předpokládat, že to bude další voda na mlýn lidem, kterým se naše aktuální směřování nelíbí. Já tam osobně ale kontroverzi v ničem nevidím…

Aké kvality podľa vás ponúka divadlo pre detského diváka z hľadiska tvorby, ktoré naopak to „dospelácke“ postráda?

Člověk pracuje s tématem, které není až tak složité, takže ta jednodušší plocha nabízí tvůrčí prostor pro to vyhrát si s nějakým detailem či principem do dokonalosti. Čím je věkovka mladší, tím může být práce formálně zajímavější. Tvůrce má mnoho věcí, které si nemůže dovolit, ale o to může být kreativnější v tom, co mu naopak zůstává a to mě na tom velmi baví – to omezení, které jasně definuje hrací prostor, kde se pak můžu jako tvůrce vyřádit.

Detská linka je každoročne jednou z najrozsiahlejších v repertoári DSB. Na ktorú inscenáciu z tohtoročného detského programu by ste sám zobrali vaše deti a prečo?

Rozhodně Hugův svět. To je přesně něco, o čem jsem mluvil, jak se dá z jednoduchého divadelního principu udělat krásná a velká věc. Mě ten nápad maximálně fascinuje. Plus rukopis Jirky Adámka, který to vytuní do detailů a je fascinující, na kolika úrovních dokáže vyprávět takhle příběhově jednoduchou věc. Nebo Andělení divadla Drak tím, jak je to vizuální a obrázkové, je to přístupné jak pro tříleté dítě, tak pro dospělého. Konec mě dojal tak, až bych to nečekal.

Aké očakávania má vo všeobecnosti detský divák od inscenácie?

Záleží, jaký dětský divák a jaké věkovky. Často si všímám, že mladší diváci se někdy i bojí chodit do divadla. Rodiče jim chtějí zprostředkovat nějaký zážitek, ale oni třeba ještě nechtějí. Je to hrozně individuální a to je vlastně dobré, to jsou přesně ty dětské mantinely. Otázka, kterou si musí položit tvůrčí tým, zní, co dítě vlastně očekává, co v daném věku zkoumá, co ho zajímá.

Máme sa podľa vás od detí čo učiť?

Ha, hodně. A když to budeme dělat, tak se zase děti budou učit od nás.

Rozhovor vedla Martina Kostolná