Jak bychom mohli zapomenout?

Jak bych mohl zapomenout? Mohl, my všichni můžeme. Hra Otec současného francouzského dramatika Floriana Zellera se po celosvětovém úspěchu dostává i do Divadla Petra Bezruče, které nám nabízí citlivou a chápavou sondu do mysli stárnoucího člověka.

14. 2. 2024 Karolína Bejčková

Norbert Lichý, Jáchym Kučera. Foto: Petr Hrubeš, zdroj: Divadlo Petra Bezruče

Usedla jsem do hlediště, v ruce program, a na něm název Otec. Byla to již desátá inscenace Festivalu OST-RA-VAR, o které jsem si dopředu nepřečetla žádné informace. Věděla jsem pouze kam jdu a jak se daná inscenace nazývá. To, co se následně odehrálo před mýma očima, mě proto až šokovalo. Po osmdesáti minutách jsem z divadla odcházela v slzách, s velmi bolestným, ale zato hlubokým a krásným zážitkem.

André (Norbert Lichý) je poněkud svérázný, tvrdohlavý a zároveň šarmantní muž. Ohrožuje ho však stáří. Postupně ztrácí paměť, realita se zkresluje a čas utíká do zavřené kuchyňské skříňky. Jeho dceři Anne (Markéta Haroková) péče o otce přerůstá přes hlavu a chce mu na pomoc najmout ošetřovatelku. To však André odmítá, z čehož neustále vznikají potyčky. Andrému ale dochází síly, stejně tak jako Anne.

S tématem režisér Jan Holec a dramaturg Peter Galdík naložili důstojně. Byť se jedná o složitou problematiku, inscenace působí důvěryhodně, citlivě a nechybí ji ani trocha odlehčujícího humoru. Kouzlo celé inscenace tkví v její zmatečnosti. Dějové linky se rozbíhají různými směry, diváctvo sotva rozezná, co je realita, a co se odehrává v Andrého hlavě. Stěhuje se dcera Anne do Londýna, nebo žije vdaná v Paříži? Ve scénách, kdy hlavní postava nepoznává své rodinné příslušníky dochází k záměně herců, což opět podporuje chaotičnost. Všechny tyto prvky nápaditě zobrazují dění v hlavě stárnoucího člověka. Jak se cítí naše babička, když si nás plete s jiným členem rodiny? Možná právě takto. André se dostává do absurdního cyklu hledání hodinek, jako by mu čím dál rychleji utíkal čas. Inscenace však i přes veškerý zmatek vytváří smysluplný celek od začátku do konce.

Kromě stáří a ztráty paměti vnímám jako velmi důležité téma vnitřního zápasu. Na jedné straně je zde stárnoucí André. Cítí strach ze stáří, možná blížící se smrti. Je pro něj ale velmi těžké přiznat si, že potřebuje pomoc ostatních. Je schopný v takovém mentálním stavu vnímat situaci objektivně? Čím se Andrého stav horší, tím více se noří do vzpomínek a minulosti. Vede boj nejen se sebou, ale i s časem.

Na straně druhé je dcera Anne, která se o stárnoucího otce stará. Čiší z ní frustrace a vyčerpání, se smutkem sleduje, jak její tatínek pomalu odchází. Rozhoduje se, zda upřednostnit svůj život a umístit Andrého do ústavu, nebo se obětovat pro otcovo dobro a dále se o něj starat. Často vůči němu cítí velmi negativní emoce, často si zase připadá, že pro něj nedělá dost. Jejich vztah nám ukazuje, jak je stárnutí těžké pro obě strany. Tvůrci kladou větší důraz na psychologii a emoční stav postav než na samotný příběh (ostatně reálné dění a Andrého představy od sebe nelze jednoznačně oddělit) a dávají tak diváctvu prostor se především vcítit do postav, a ne pouze posuzovat jejich jednání.

Z hereckých výkonů vyzdvihněme Norberta Lichého. Do své role se zjevně vžívá a má k ní skutečný vztah. Je šarmantní a vtipný, přesto dokáže naprosto přesně vystihnout charakterní vývoj stárnoucí osoby. Postupně se jeho šarm mění v křehkou zranitelnost, a místo svérázného Andrého před námi stojí malý chlapec, kterému se stýská po mámě.

I skrze scénografii a kostýmy (Pavla Kamanová) se dostáváme do osobního vesmíru protagonisty. Celá inscenace se odehrává z Andrého pohledu v jedné místnosti, což může působit jako vhled do mysli hlavní postavy, jejíž vnímání světa je omezeno na prostory vlastního bytu. Z monotónního hnědého pokoje pak André ve svém fialovém pyžamu přímo vyčnívá. Působí jako Slunce, kolem kterého se vše točí. Asi nejpůsobivější detail na scéně byla postupně se proměňující zadní stěna, která se z obyčejného dřevěného pozadí stávala velkou černobílou fotografií. Jako by se vše kolem rozplynulo, a i ze známého bytu se stala jedna velká, postupně se rozplývající vzpomínka.

Inscenace přináší důležité poselství, které bychom měli aplikovat i do běžného života. Nesoudit a mít pochopení. Z každého z nás se dřív nebo později může stát osoba stárnoucí či osoba pečující. V tu chvíli budeme potřebovat především porozumění. Divadlo Petra Bezruče nabízí diváctvu tuto osvětu nejen samotnou inscenací, ale i prostřednictvím programu, kde se můžeme edukovat například o Alzheimerově chorobě.

Tak jako před našima očima odešel André, odešel nečekaně i Norbert Lichý. S ním odchází i tato vynikající inscenace, na kterou budu ještě dlouho vzpomínat. Cyklus se uzavřel a čas navždy utekl do kuchyňské skříňky. Některé role, za nimiž stojí herecké osobnosti, ale z našich pamětí nezmizí. Jak bychom mohli zapomenout?


Divadlo Petra Bezruče – Florian Zeller: Otec. Překlad Michal Zahálka, režie Jan Holec, dramaturgie Peter Galdík, výprava Pavla Kamanová, hudba Nikos Engonidis. Hrají Norbert Lichý, Markéta Haroková, Lukáš Melník, Barbora Křupková, Jáchym Kučera, Magdaléna Holcová. Premiéra 26. května 2023. Psáno z reprízy 2. prosince 2023.

Text vznikl v rámci kurzu Tvůrčí psaní a redakční práce na Katedře divadelních studií FF MU.


Více článků

Přehled všech článků

Používáte starou verzi internetového prohlížeče. Doporučujeme aktualizovat Váš prohlížeč na nejnovější verzi.

Další info