Strach přežít, se strachem žít, mluvit a smát se

Některé inscenace se v něm přímo topí. Klesají do stále hlubších a chladnějších vrstev obav, pod povrch každodenní přetvářky, kterou nazýváme odvahou. Přitom si v naší netečnosti jen namlouváme, že se nás situace netýká. Ze strachu až mrazí a chlad z nás dělá sochy. Jiné inscenace si vytváří od strachu odstup, aby ho mohly analyzovat. Jaký je? Jak ho zažíváme fyzicky a jak emočně? Co nám může přinést? Takové inscenace zpravidla ukazují cestu, jak se strachem pracovat. Možná vytváří i bezpečný prostor, v němž se nebojíme ho sdílet. Jiný typ inscenací pak strachem tvoří napětí, z něhož se musí nebo je potřeba uniknout. A když přijde to, čeho se postavy bojí nejvíce, odvažují se sledovat dál a zjistit, co se stane potom. Přijde úleva, nebo bezradnost? Pak je tu ještě možnost vzít strach do hry jako přítele, spoluautora, který může vyvolat stejně tak děs jako smích.

V inscenaci Duchovia sú tiež len ľudia je strach něčím nevysloveným, nezmiňovaným a ukrytým v mezerách mezi slovy. Prosakuje však nejen sterilně růžovou scénou Slovenského národného divadla, ale především promluvami a chováním postav, které v domově důchodců balancují na jeho hraně. To, jak žijí, a jak umírají, je tu popisováno surově. V podstatě jde spíš o to, jak přežívají. A právě kontinuum mezi strachem z toho, co může život ještě (ne)poskytnout a strachem z neznáma po smrti je přízrakem jejich denního života v onom zvláštním meziprostoru, kde se židle a květiny hýbou samy od sebe. A protože nelze určit, že se to děje doopravdy nebo už jen v hlavě, nejistota zapustí své kořeny. 

U každé postavy přitom lze lehce rozlišit různé roviny emoce pramenící ze sice sdíleného, ale v první řadě individuálně prožívaného procesu stárnutí. Strach z pomalé ztráty mobility se odráží ve zhořklém vtipkování paní Simplonové (Emílie Vášáryová), která za svými ošetřovateli křičí, že někdo na židli nechal nějaké tělo, zatímco posunky naráží na své vlastní. Nebo strach z opuštění rodinou, které vše obětovala, jak zaraženě zmiňuje v pozdějším monologu. 

Strach z odstrčení na vedlejší kolej zažívá zase paní Senkelová (Zuzana Kocúriková), které nezbývá než se pro pozornost obléct do zářivě červené a znovu a znovu volat do relace rádia, dokud si ji nezablokují. Protože se nemůže stát neviditelnou. Protože se neviditelnou už v některých směrech cítí být. Podobný strach naopak nutí pana Helda (Richard Stanke) k neustálým pokusům o odchod z domova i marné přičleňování se k týmu mladších ošetřovatelů. Nedokáže si přiznat, že i přes nachystanou cestovní tašku v ruce a modernější oblečení se mu stáří uniknout nepodaří.

Přichází také strach z hmotného zajištění, z nenaplněných snů či z představy nepříjemného posmrtného života. I strach z „prosté“ námrazy je stejně tak všeobjímající jako ostatní, protože uklouznout na ní znamená možnost ztráty mobility, soběstačnosti i sociálního kontaktu. Tato emoce se o jeviště přitom dělí spolu se silnou touhou po soucitu a lidském doteku. Stačilo by jen slyšet slova jako „neboj se, jsem tady“ nebo „pojď, vyrazíme domů,“ která by přebila strach ze samoty obklopující postavy nehledě na jejich vzájemnou blízkost. Protože však není, kdo by něco takového řekl, nezbývá paní Heisingerové (Janě Oľhové) než snít o úprku z vlastního těla.

Jejich kolektivní dialog se strachem se proto tříští do individuálních přežívání, která ovšem mohou probouzet mrazivé obrazy stáří jako procesu dotýkajícího se všech bez rozdílu. Možná se naplní některé, možná taky žádné, nicméně strach je jejich společným jmenovatelem.

Zatímco inscenace Duchovia sú tiež len ľudia se noří do hloubky konkrétní děsivé situace a pečlivě odhaluje její jednotlivé odstíny, amatérský seniorský soubor Studio 60+ Divadla Husy na Provázku se v inscenaci Neboj, neboj nezalekne různých forem strachu.

Strach je nejčastějším slovem na jevišti. Strach je za každou divadelní rekvizitou i osvětlením. Strach je základním tématem, které herci zkoumají pod drobnohledem jako obecně lidskou emoci i svůj vlastní prožitek. A všechno, čeho se bojí – nejmenších banalit i velkých životních a světových otázek – stojí v jedné rovině a je pro soubor stejně důležité to zmínit.

Otevírá se tak dialog o tom, jaký strach opravdu je a co se s ním vlastně dá dělat. Může být kamarádem, který nás nenechá sáhnout do ohně, ale může být i nástrojem moci. Nutí nás nenávidět cokoliv, co se jeví jiné než my, ale dělá nás lepšími, když to překonáváme. Když máme strach (a máme ho všichni, proto si může inscenace s lehkostí sobě vlastní najít cestu k nejmenším i nejstarším), je dobré o něm mluvit. Mám strach, že… Na druhou stranu není vždy nutné vyslovit takovou větu před ostatními. Smíme si dát i čas, abychom strach zpracovali sami v sobě.

Vyprávění o strachu se v inscenaci nelimituje pouze na slova. Vypráví o něm i stínohra, kterou herci vytvářejí sami na jevišti a která může diváctvu připomenout obavy z toho, co se právě v těchto stínech skrývá. Doplňuje jejich pohádky, přetváří obyčejný věšák na bubáka s červenýma očima a promítá se na bílou látkovou stěnu, zpoza níž herci vystupují a pronáší různá prohlášení, například „Nenechám se druhými zastrašovat!“. I jednotlivé rekvizity – často tak jednoduché jako sklenice s vodou – představují strach, například ten z globálního oteplování. A někdy se jich do předmětu vejde dokonce několik najednou, protože strach z bílých plášťů se hereckou akcí snadno promění ve strach z duchů. 

Zásadní jevištní metaforu tvoří černí plyšáci, kteří se objevují, stejně jako strach sám, v různých velikostech. Když je proto Hana Josefína Hledíková vyhazuje malým okýnkem z bezpečí svého látkového domečku, strachu ze stěhování se zbaví daleko jednodušeji než strachu z mateřství.

Nakonec se na jevišti objeví skutečně personifikovaný strach v podobě herce ve stejně černém plyšovém kostýmu. A stejně jako každý jiný, má strach. Má strach, že z něho jde strach. 

Inscenace Neboj, neboj tak tematizuje strach s krásnou dětskou hravostí, aniž by se ovšem ve své formě či obsahu napojovala pouze na dětské publikum. Přechází plynule od účinných gagů k děsivým představám, které leží doma pod postelí nejen těm nejmenším, ale také (a možná především) všem dospělým - mladším i starším.

Jevištní metafory strachu využívá také inscenace Grandhotel pocitů, která ho v Divadle Polárka zhmotňuje do podoby těžkých kamenů. Jako dětské loutkové divadlo na scéně reprezentovaném hotelem prozkoumává mimo něj celou škálu dalších pocitů a především to, jak je fyzicky prožíváme v našem těle. Smutek, jeden z prvních hostů v příběhu, tak za sebou třeba táhne dlouhá černá vlákna a kompletně jimi obalí loutkovou miniaturu hoteliéra, kterého v inscenaci zároveň hraje Lucie Netopilová.

S drobnou mechanicky působící loutkou Zlosti, ze které se kouří, s doslovnou bublinou Štěstí nebo právě s kamením Strachu hrají zase David Smečka a Matěj Záhořík. Právě oni si podávají stále více stále větších kamenů, buší s nimi o stůl, o stěny, až jimi hotel nakonec i s loutkovým zástupcem hoteliéra zcela zavalí.

Struktura inscenace přitom umožňuje takovéto momenty reflektovat. Vyprávění hoteliéra o dosavadních zkušenostech se střídá s loutkovými scénami, které jednotlivé příběhy předvádějí, proto se k vyprávění přidávají i komentáře sahající za stěny hotelových pokojů, například o tom, že každý pocit má své místo.

V případě strachu musí hoteliér s kameny samozřejmě něco udělat. Začne je tedy jeden po druhém pomalu vytahovat z hotelu. A protože ne každý strach zmizí úplně, některé by dokonce ani zmizet neměly, olemuje s nimi nakonec cestu ke svému grandhotelu, aby sloužily jako strážci, kterými strachy také mohou být.

Inscenace proto otevírá prostor k velice instinktivnímu zkoumání povahy strachu. Vede také dialog o doslovné i metaforické akomodaci lidských pocitů a o jejich (nejen) fyzické podstatě. Díky vřelé interakci herectva s jejich dětským diváctvem se navíc jedná o prostor ke skutečnému sdílení.

Místo strachu vůči sobě, tedy prožitku vztahujícího se pouze k nám, zdůrazňuje Divadlo na Zábradlí v inscenaci Paní Dallowayová strach vůči druhým, o druhé a z druhých. I zde se sice hlavní postava (Magdaléna Sidonová) bojí stáří a procesu stárnutí, při kterém ztrácí svůj vzhled a postavení, ovšem tentokrát se tak děje ve vztahu k lidem okolo ní. Bojí se, co si o ní lidé myslí, a touží získat kontrolu nad tím, jak se lidé v její přítomnosti cítí.

Nejde však jen o ni. Naprostá většina postav cítí podobnou potřebu, která je vyjevována skrze externalizované monology a komentáře, jakožto storytellingové strategie inscenace. Nikdy se přitom nevztahují výlučně k postavě, jež je pronáší, naopak zahrnují postavy kolem – „Přemýšlela jsem, jestli nemá hlad“ nebo „Chtěl jsem jí říct, že ji miluji“.

Touha po kontrole nad myšlenkami druhých se týká i interakcí postav s diváctvem, které postavy v jeden moment oslovují ve snaze s nimi flirtovat či jim vysvětlit a zarámovat situace, v druhý si uvědomují, že nemluví k nikomu. Že jsou sami. Cítí se být pod neustálým, neviditelným a někdy smyšleným drobnohledem druhých. Jindy však může být skutečný, když další postavy pozorují, co se v hlavním pokoji děje, zpoza dveří nebo z vrchu scény. 

Velmi patrná je i žárlivost, zvláště ve vztahu Clarissy Dallowayové s jejím manželem Richardem (Václav Vašák), ale i se slečnou Kilmanovou (Anežka Kubátová), která jí podle vlastních slov ukradla dceru. Žárlí na pozornost, kterou od její dcery Elizabeth (Anna Kameníková) dostává, zatímco sama slečna Kilmanová si přeje vypadat jako Clarissa. Manželé žárlí na bývalé či potenciální partnery toho druhého. Oběd u paní Brücknerové se stává skoro sloganem a setkání Clarissy s odmítnutým Petrem Walshem (Jiří Vyorálek a David Petrželka) tíží jejich vztah jako kámen.

Žárlivost tak staví do kontrastu to, jak postava vnímá samu sebe a jak ji vnímají ostatní, což jsou často dva velice rozdílné obrazy. Zas a znova se také objevuje strach. Protože co jiného je žárlivost, když ne strach o to, zda-li jsme pro druhé dostateční nebo zda-li nás druzí nezradí.

Důležitou dějovou linií je potom příběh mladého páru Septima (Miloslav König) a Lucrezie (Kateřina Císařová), který zobrazuje téma křehkého soužití s mentální poruchou a strachu z nenávratné volby milovaného člověka – sebevraždy. Lucrezia se však bojí o víc. Bojí se své žité reality, v níž nemá žádnou jistotu ohledně Septimova chování nebo ohledně jejich společné budoucnosti. Je pod neustálým tlakem, a proto přemýšlí nad cestou k uvolnění. Takových myšlenek se ovšem bojí stejně tak, protože doopravdy přece nechce, aby Septimus zemřel. Jejich konec otevírá zásadní otázku, co se stane, přijde-li to, čeho se nejvíce obáváme. Co když budeme muset žít i tak dál?

Inscenace předkládá strach, který je s lidmi v konfliktu, a generuje tak sílící napětí. Nutí člověka lačnit po vysvobození, po jakémkoli úniku z reality nespokojeného života i neuspokojujícího těla, ze situace, v níž nemůžeme kontrolovat myšlenky ani činy druhých. Takový strach je dusivý, a tedy dlouhodobě neudržitelný. Vyžaduje zlom, ať už vnější, nebo vnitřní.

Nakonec, zatímco ostatní strach tematizují, inscenace Delikatesa, která vznikla v koprodukci divadel Mikro-teatro a Labil Bones s festivalem Divadelní svět Brno, ho bere jako rovnocenného jevištního partnera. Jako takový aktivně ovlivňuje vývoj pestré škály rozehraných situací a svůj podíl má z velké části i na samotné groteskní komice, jakožto základním stavebním kameni inscenace.

Tak jednoduchá situace, jakou je večeře, se proto díky strachu stává spletitou cestou od prvního doušku vína k poslednímu soustu dezertu. Také se na ní několikrát elegantně odbočí k familiárním, avšak zároveň absurdně pozměněným zvyklostem. Místo polévky prázdný talíř, místo hlavního chodu lidská hlava (Tereza Sikorová), které se pozornost příboru opravdu nelíbí. Sladkou tečkou je pak hlína a klasický dezert – rakvička – se na talíři pohřbívá do hlubin jídelního stolu.

Host (Michal Chovanec) je ve svém slovním vyjádření úsporný a až na moment neúspěšného pokusu o dialog s havranem postávajícím opodál, dává své podivení, hrůzu, ale i nadšení z naservírovaných pokrmů najevo převážně neverbálně. Proto se strach stává fyzicky vyjevovaným komunikačním nástrojem, který definuje jednotlivé střihy mezi situacemi. Číšník (Ondřej Klíč) se díky němu stává v jeden moment hrůzu nahánějící mlčenlivou postavičkou v rohu pokoje a v druhém momentu komicky špatným hudebníkem, jemuž záleží na názoru jeho hosta.

Inscenace pracuje také s řadou hororových prvků a postupů, jakými jsou náhlé výpadky světel, samo od sebe se pohybující nádobí a vybavení pokoje, hudba ovládající samotné tělo hosta, postava upíra nebo stále přítomný Poeův havran. Spíše než opravdu vyděsit, mají zaznívat v nadsázce a hravé parodii hororového žánru. Snad jen pro šok z nečekaných hlasitých zvuků nebo náhlé změny osvětlení sebou může diváctvo škubnout.

Situační podoba strachu je tak v inscenaci Delikatesa zčásti vlastní karikaturou přinášející potěšení, když zaznívá ve své absurdní poloze. Jako tomu už u hororového žánru bývá, může být doprovázen příjemným uvolněním, které přichází po jeho prožití. Respektive po prožití hrůzy či děsu, jakožto dalších vrstev oné již mnohokrát zmiňované lidské emoce.

V rámci festivalu Divadelní svět Brno tak strach mění své postavení. Je tematizovanou emocí, neviditelnou, ale přítomnou v marném boji o život. Stává se objektem až vědecky detailního zájmu, zdrojem neúnosného napětí každodenního života nebo stylotvorným prvekem inscenace, který ovlivňuje výstavbu jevištních situací. I když měl vždy jinou funkci či podobu, vyvstal z každého zobrazení jeden neměnný, velice nepříjemný, a proto občas i opomíjený fakt. Dialog se strachem je dvousměrná ulice, po které můžeme chodit tam i zpět a můžeme mít za správných, námi bohužel ne vždy zcela ovlivnitelných podmínek, navrch. Člověk strach živí. Člověk se strachu podřizuje. Člověk se mu ale i vydává na odpor. Člověk strach reflektuje a sdílí…třeba i v divadle.

Slovenské národné divadlo – Katja Brunner: Duchovia sú tiež len ľudia. Režie Kamila Polívková, dramaturgie Mário Drgoňa a Miriam Kičiňová, výprava Antonín Šilar, Veronika Traburová a Zuzana Formánková, hudba Pjoni. Hrají Jana Oľhová, Emília Vašaryová, Zuzana Kocúriková, Dušan Jamrich, Ján Greššo, Richard Stanke, František Kovár, Robert Roth a Jakub Rybárik. Premiéra 14. a 15. června 2025. Psáno z reprízy 9. května 2026 v rámci festivalu Divadelní svět Brno.

Divadlo Husa na provázku (Studio 60+): Neboj, neboj. Režie Štěpán Gajdoš, dramaturgie Marie Klemensová, výprava Anna Gumboldt, hudba František Hruška a Jakub Šimanský. Hrají Ivana Daňhelová, Hana Josefína Hledíková, Helena Jasyčková, Eva Kolaříková, Jiří Priesnitz, Zbyněk Sviták, Libuše Šuleřová, Marcela Vrbová. Premiéra 13. března 2026. Psáno z reprízy 10. května 2026.

Divadlo Polárka — Lidia Branković a kol.: Grandhotel pocitů. Režie Jiří Hajdyla, dramaturgie Karolina Salamonová, výprava a kostýmy Tereza Bartůňková, hudba Jan Čtvrtník, světlo a zvuk Jan Laichman, technik Jáchym Panáček. Hrají Lucie Netopilová, David Smečka a Matěj Záhořík. Premiéra 21. března 2026. Psáno z reprízy 15. května 2026 v rámci festivalu Divadelní svět Brno.

Divadlo Na zábradlí – Virginia Woolf: Paní Dallowayová. Režie Anna Klimešová, koncept a scénář Anna Klimešová a Kateřina Součková, dramaturgie Kateřina Soušková, výprava a kostýmy Zuzana Sceranková, light design Pavel Havrda, hudba Dominik Gajarský. Hrají Magdaléna Sidonová, Václav Vašák, Anna Kameníková, Anežka Kubátová, Miloslav König, Kateřina Císařová, Jiří Vyorálek, David Petrželka, Jana Jungvirtová a Veronika Lazorčáková. Premiéra 7. února 2025. Psáno z reprízy 22. května 2026 v rámci festivalu Divadelní svět Brno.

Mikro-teatro a Labil Bones – Delikatesa. Koncept a režie Veronika Poldauf Riedlbauchová, výprava Kateřina Jirmanová, hudba a sound-design Jan Čtvrtník, produkce Veronika Všianská. Hrají Tereza Sikorová, Michal Chovanec, Ondřej Klíč. Premiéra 15. února 2026. Psáno z reprízy 20. května 2026 v rámci festivalu Divadelní svět Brno.