Strach je plyšový kámoš

Nakonec jsme to ale já a moje strachy zvládly a i Lea zvládla odnést Tortu do divadla, aniž by jí cestou spadla a něco se jí stalo [ačkoliv to bylo těsné, schody v našem domě jsou zrádné], z čehož zas měla strach ona, a tak byla premiéra, jak má být.

Na Neboj, neboj jsme se rozhodly vydat hned o pár dní později, nadšené ze začátku už ve 4 hodiny odpoledne. Nenarušil se tak můj spánkový režim zhruba odpovídající spánkovému režimu dětí, které byly spolu s námi a se spoustou dospěláků na nedělní repríze, a reflektující fakt, že se každý den budím v 6 ráno s nezlomným nadšením pro psaní bakalářky. Druhá věc, z níž jsme byly nadšené, je to, že inscenace trvá jenom 45 minut – a tak by to mělo být. [I když jsem si později říkala, že by mi nevadilo, kdyby zrovna tato inscenace byla delší, takže i moje neotřesitelná náklonnost ke kratším inscenacím byla otřesena – ale na druhou stranu, aspoň jsem se mohla zase brzo vrátit k psaní té bakalářky, že jo.] A kromě toho, inscenace vznikla v provázkovském amatérském souboru seniorů Studio 60+, od kterého jsme nikdy nic neviděly, což je trochu hanba.

A tak jsme vyrazily do divadla – kupodivu o minutu dřív, než jsme plánovaly, což se moc často nestává. V divadle jsme zamávaly Ivě, pak Naty, vzaly si nálepky, z nichž jedna na mě teď kouká při psaní z notebooku, usadily se do sklepního hlediště a zvesela zkoumaly program, na kterém je krásně ilustrované „Člověče, nezlob se!“. [Tak by měl vypadat program ke všem inscenacím ve všech divadlech – k některým by ale měli rovnou dávat i figurky a kostku, aby znudění diváci měli během představení co dělat a nemuseli jen popáté číst texty v programu nebo koukat na strop. Což teda ale, aby bylo jasno, není případ této inscenace.] Sotva jsme stihly probrat scénografii, jíž vévodí bílý látkový domek, který bychom chtěly mít doma, a už začalo představení.

Záhy jsme zjistily, že onen látkový domek není jedinou věcí z jeviště, kterou bychom si nejraději odnesly. Strachy, o kterých inscenace pojednává, jsou v ní totiž různými způsoby reprezentovány – a jeden z prostředků, který k tomu slouží, jsou černí plyšáci připomínající bludišťáky z dětské soutěže, kterou jsme v televizi sledovaly jako malé [a která mimochodem, jak jsem teď rychlým googlením zjistila, má stále nové díly]. Roztomilost těchto plyšových strachů nejen, že potěší diváctvo a dělá z nich ideální motiv na zdobení Torty, ale také umocňuje způsob, jakým inscenace pocity strachu zobrazuje. Nejsou něčím velkým a nepřekonatelným, ale právě naopak. Jsou našimi kámoši, které si jako ty plyšáky nosíme s sebou. Někdy jsou příliš velcí, ale to není nic, co bychom s pomocí druhých nezvládli – jen se musíme naučit říct si o pomoc. A někdy se strachy dokonce samy bojí!

Neboj, neboj, inspirovanému stejnojmennou knihou pro děti Milady Rezkové, je vlastní uvolňující nápaditost a lehkost. Inscenace ale ani zdaleka není „jen“ pro děti. Je pro každého, kdo se bojí – a to je přece každý. Hravost, s níž inscenační tým téma strachu zpracovává, se odráží i ve vizuální stránce, jejímž výrazným prvkem je stínohra, vytvářená mimo jiné na stěnách onoho domku samotnými herci a herečkami. Ti pomocí ní zobrazují své strachy, které také přímo pojmenovávají, takže se s nimi může malé i velké diváctvo lehce ztotožnit. I já s Leou jsme na sebe u některých menších strachů, které jsou pro nás zrovna aktuální, potutelně pokukovaly – třeba takový strach ze stěhování a strach z toho, že na mě nic nezbude, jsou nám blízké dost!

A ty větší strachy, strach z klimatických změn nebo strach z budoucnosti, už byly trochu děsivější, ale i u těch nám bylo tak nějak veseleji, když jsme viděly, že v nich nejsme samy. A až se budu zítra zas něčeho bát [třeba té bakalářky], představím si svůj strach jako plyšového bubáka a bude nám spolu líp! Všichni se bojíme spousty věcí, ale hned se nám ty strachy překonávají jednodušeji, když je nás na ně víc a když si uvědomíme, že spousta z nich je tu proto, aby nás ochránila. I když to možná občas trochu přehánějí a někdy jsou úplně mimo, třeba když se bojíme druhých lidí jen proto, že jsou v něčem jiní než my. O tom v inscenaci vypráví pohádka o Kulhavé Lhotě, městečku, jehož obyvatelé, všichni kulhající na levou nohu, se děsí nově příchozích, kteří, světe div se, nekulhají vůbec! Proč by se ale takové obyčejné odlišnosti vůbec měli bát? A co když jejich strachu někdo zneužije k získání moci? K tomu strach přece není!

Práce s amatérskými soubory je vždy specifická, zde se ale zdá být naprosto přirozenou. Režisér Štěpán Gajdoš pracuje s vědomím toho, že se nejedná o profesionály, ale zároveň herce a herečky nepodceňuje a dává jim prostor se v tvorbě najít a projevit – inscenace není amatérským hereckým souborem limitována, ale právě v něm se nachází její silná stránka. Je zde zřetelný pozitivní dopad spolupráce, která hercům a herečkám umožňuje přinést na jeviště kus sebe a vyjádřit pocity, které jsou jim blízké. Význam projektů, jako je Studio 60+, přitom nespočívá pouze v tom, že umožňují divadelní tvorbu lidem, kteří by se k ní nejspíš jinak nedostali, ale také v tom, že dávají diváctvu příležitost setkat se s inscenacemi, které by jinak nejspíš vůbec nevznikly. Napomáhají otevírat umění, někdy až příliš uzavřené samo do sebe, lidem a vytvářejí situace, v nichž může vznikat tvorba reflektující zákoutí, do kterých profesionální umělci nemusí být schopni nahlédnout. A taky, jak řekla Lea: „Toto by som chcela byť ja, keď mi bude šesťdesiat!“ A taky: „Veď ja ti tiež niekedy nejakú tortu upečiem, neboj!“

Divadlo Husa na provázku (Studio 60+): Neboj, neboj. Režie Štěpán Gajdoš, dramaturgie Marie Klemensová, výprava Anna Gumboldt, hudba František Hruška a Jakub Šimanský, hrají Ivana Daňhelová, Hana Josefína Hledíková, Helena Jasyčková, Eva Kolaříková, Jiří Priesnitz, Zbyněk Sviták, Libuše Šuleřová, Marcela Vrbová. Premiéra 13. března 2026. Psáno z reprízy 15. března 2026.