OST-RA-VAR 2025: Rozpad civilizovaných masek a pitva vztahů

Yasmina Reza, současná francouzská dramatička, scenáristka a herečka, se do světové dramatiky výrazně zapsala již hrou Obraz z roku 1994, za niž, stejně jako později za Boha masakru, získala prestižní ceny Laurence Olivier Award a Tony Award. Bůh masakru měl světovou premiéru v roce 2007 v Curychu. Česká premiéra se uskutečnila o rok později v překladu Michala Lázňovského v Divadle F. X. Šaldy v Liberci. Text se dočkal rovněž úspěšného filmového zpracování (režie Roman Polanski), za jehož scénář obdržela autorka Cenu César.

Ostravskou inscenaci, uváděnou od ledna 2025, režíroval Petr Svojtka, pro něhož tato scéna není neznámým prostředím. Dramaturgie se ujal Tomáš Vůjtek, kmenový dramaturg Arény. Tvůrci pracují s překladem Lázňovského a drží se půdorysu konverzační groteskní komedie, která však pod zdánlivě lehkou formou postupně odkrývá hlubší vrstvy mezilidských konfliktů.

Na jevišti se setkávají čtyři postavy – dva manželské páry, rodiče dvou chlapců, z nichž jeden při rvačce zranil druhého. Původně zdvořilé setkání s cílem (rozumně) vyřešit spor dětí se velmi rychle proměňuje v nemilosrdnou pitvu vztahů, charakterů a dlouhodobě potlačovaných frustrací. Inscenace postupně odhaluje cíleně skrývané skutečnosti, které rozrývají nejen povahy, ale i vzájemnou dynamiku manželského soužití obou partnerských dvojic. Nejde přitom o proměnu povah, nýbrž o postupné rozkrývání negativních rysů a potlačovaných tendencí, jež byly zpočátku zakryty maskou vnější kultivovanosti.

Tereza Cisovská, ztvárňující postavu Veroniky, zanechává nejvýraznější hereckou stopu. Právě ona prochází nejviditelnějším obloukem ztráty kontroly a postupného „svlékání slupky“. Zpočátku působí jako klidná, racionální matka, manželka a environmentálně angažovaná žena, která chce vše vyřešit diplomaticky a s nadhledem. Postupně se však ukazuje, že ani ona není bezchybná a své vnitřní problémy, které s nikým nesdílí, utápí v alkoholu. Z hlediska odkrývání identity je Veronika nejproduktivnější postavou a herecky nabízí nejvíce. Tereza Cisovská téměř jako jediná dokáže pracovat s tichem, pauzou a přesným načasováním replik. Jejím protipólem je manžel Michal, kterého ztvárňuje Vojtěch Lipina, jenž je zároveň největším zdrojem komiky. Jeho lehce buranský nádech, impulzivnost a menší míra sebereflexe kontrastují s Veroničinou snahou o kontrolu a racionalitu. Obzvlášť Michalovy výroky a reakce často fungují jako spouštěč Veroničiných emočních výpadů. Druhý manželský pár, Aneta (Renáta Klemensová) a Alan (Marek Cisovský), vstupuje do prostoru jako opozice. Už kostýmně, ve sladěné vínové barevnosti, je naznačena jejich soudržnost, která se však rychle ukáže jako iluzorní. Alanův neustále vyzvánějící mobil odhaluje krizi jejich manželství i jeho celkový cynismus ke všemu, co se netýká práce. Aneta již ze začátku přichází jako manželka, ale především jako žena, která má své potřeby, svou důstojnost, své pravé já zakořeněné hluboko v sobě. Do tohoto večera ale vše schovávala, a tudíž zpočátku reaguje spíše sporadicky, lehce a jemně, skrze drobná gesta. I u ní však postupně dochází k odkrytí dlouhodobě potlačovaných problémů v podobě nezájmu jejího manžela o její osobu.

Právě tento pár zároveň reprezentuje vyšší společenskou třídu, finančně dostatečně zajištěnou. Od začátku je zřetelné i sociální a finanční zázemí zúčastněných tohoto setkání. Jednoduše řečeno, je jasné, „kdo je na tom lépe“, a tato skutečnost nenápadně prostupuje jednotlivými situacemi. Nejvýrazněji se tento fakt projevuje ve chvílích opakovaného banalizování onoho konfliktu právě v případě lépe zajištěného páru, čímž implicitně naznačují, že jejich čas a energie mají větší hodnotu než čas ostatních. Skutečnost, že jejich syn byl agresorem, je pro ně stejně irelevantní jako to, že nebyl obětí. Konflikt je pro ně natolik nepodstatný, že nepovažují za nutné jej ani obhajovat.

Významným tématem je také rozdílné chápání mužského a ženského světa. Ve druhé polovině hry dochází ke krátkodobým spojenectvím Veroniky s Anetou a Michala s Alanem, která odhalují genderové stereotypy i odlišná řešení konfliktů.

Přestože Reza pracuje s výraznou ironií a nadsázkou, inscenaci se tuto rovinu ne vždy daří plně zachytit. Některé části ansámblově vyznívají lépe, jiné naopak působí nejistě, jako by nebyly zcela udrženy v potřebném tempu. Děj sice celkově graduje, avšak scény, které by mohly absurditu a vyhrocenost situací nejvíce podpořit, místy paradoxně „padají“ a ztrácejí napětí. Například ve chvílích, kdy se původně zdvořilá konverzace definitivně proměňuje v otevřenou hádku a text nabízí prostor pro prudkou eskalaci, která však herecky ani rytmicky není plně využita. Především u tohoto typu inscenace je však klíčová přesná kolektivní souhra, rytmus a dynamika dialogů, což zde místy kolísá. Cíl těchto postupně vyostřovaných momentů je přitom zřejmý – odhalit skutečné „já“ postav a přivést je až ke ztrátě sebekontroly, čehož jsme přímými svědky. Jak ale s těmito načatými charaktery naloží, zůstává skryto – inscenace končí ve chvíli, kdy už jen sami hádáme, jakým způsobem se s vyřčenými slovy a konflikty postavy vyrovnají dál.

Scénografie Michala Syrového nabízí poměrně konzervativní prostor: pohovku, stůl a dvě křesla. Odchody ze scény jsou řešeny jednoduše a efektivně (postavy sice mají odcházet, ale zůstávají na jevišti, otočené zády k divákům, zatímco vykonávají banální činnosti). Tento opakující se princip navozuje dojem, že postavy jsou pod lupou a celkovému konfliktu se nevyhnou, avšak tato ani žádná jiná intepretace opět není podpořena. Mimoděčně se v závěru inscenace objeví světelný efekt podsvícené průhledné podlahy pod kobercem, nicméně ani tento není dostatečně významově opodstatněn. Obraz tak zůstává nejednoznačný, stejně jako inscenace, která nenabízí jasnou interpretaci ani konkrétní tezi, kterou by si divák mohl odnést.

Momentů, které by umožnily skutečně důsledné rozkrytí charakterů, bylo v inscenaci mnoho, ne všechny však byly herecky plně využity. Možná by výraznější explicitnost, větší vyostření a důslednější práce s tempem a rytmem pomohly tomu, aby některé situace nepůsobily tak rozpačitě. Nepřítomnost výraznější herecké dynamiky se tak stává jedním z hlavních limitů jinak dráždivé komedie, která má potenciál zasáhnout diváka mnohem tvrději.

Komorní scéna Aréna – Yasmina Reza: Bůh masakru. Režie Petr Svojtka, překlad Michal Lázňovský, dramaturgie Tomáš Vůjtek, výprava Michal Syrový, hudba Vladimír Nejedlý. Hrají Tereza Cisovská, Vojtěch Lipina, Renáta Klemensová, Marek Cisovský. Premiéra 18. ledna 2025. Psané z reprízy 29. listopadu 2025 na festivalu OST-RA-VAR.