OST-RA-VAR: 2025: Temně černá noc plná kostí
Expresivní drama Lebka z Connemary Martina McDonagha uvedlo v režii Davida Vyhnánka v sezóně 2024/2025 Studio G. Inscenace se stala i součástí programu 27. ročníku festivalu OST-RA-VAR.
Závislost je součástí naší společnosti, je lidskou přirozeností, již máme propsanou v genech. Může se jednat o návyky relativně neškodné, například když se nedokážeme pořádně probrat bez naší pravidelné ranní kávy, nebo o ty destruktivní, jako je alkohol, cigarety či drogy. Monodrama Perníkář Studia G v režii Vojtěcha Štěpánka, jež mělo premiéru na začátku roku 2025, vypráví o závislosti převážně drogové, o jejím koloběhu, o tom, jestli a jak se z ní dá vymanit. Česká republika je země s nejvíce pervitinovými varnami na světě, inscenace Perníkář nabízí pohled na jednoho vařiče. Za scénou slyšíme bublání vody ve varné konvici. Nebo se to snad vaří perník?
Předlohou pro děj inscenace je knižní monografie Perníková chaloupka, kterou podle rozhovorů s Romanem Pechou, havířovským vařičem pervitinu, sepsal český básník a prozaik Petr Motýl. Příběh tak vychází z autentické výpovědi o životě drogově závislého člověka. Roman, ztvárněný Petrem Panzenbergerem, vypráví o svém životě, o svém prvním setkání s drogami. Přibližuje školní prevenci, která na něj ale měla opačný účinek a svět drog ho ještě více fascinoval. Líčí své iniciační zkušenosti s toluenem, které vedly k jeho závislosti, kvůli níž se postupně dostával do drogové komunity a začal vařit pervitin. Stal se z něj „perníkář“. Porovnává, jak Československo (a po rozpadu Česko) přistupuje k drogově závislým s klamným narativem, že „v socialistické ČSSR něco jako feťák neexistuje“. Perníkář byl několikrát zatčen, při prvním zatčení se setkal s policistou, který ho doprovázel celou dobu Romanovi závislosti a rekonvalescence. Roman diváky seznamuje se svými oblíbenými místy, kde pobýval většinu svého času (například hospoda Pacalůvka), a také s lidmi, s nimiž trávil většinu času, a to převážně společným braním drog. K těm patřila i jeho přítelkyně Dita, která se ovšem z koloběhu drog dostala dříve a Romana proto opustila, ale přesto se mu snažila nadále pomoci. Roman je někdo, kdo rozumí svému řemeslu, podrobně vysvětluje chemické vzorečky, popisuje postup vaření pervitinu. U každé drogy, kterou kdy bral, komentuje všechny chemické prvky, jak na člověka droga působí a co mu způsobuje. To prokládá i svými zkušenostmi z drogového rauše. Dozvídáme se o jeho několika neúspěšných pokusech o léčení a také o jednom úspěšném.
Panzenberger příběh podává stylem stand-upu, jako štamgast v hospodě, jenž vypráví svůj osud všem lidem okolo, kteří jsou ochotni poslouchat. Jeho projev není lítostivý, agitační či moralizující, pouze popisuje život jednoho obyčejného člověka závislého na drogách. Místy vzpomíná na „staré dobré časy“, jindy vyprávění kombinuje s vtipy nebo s mrazivou výpovědí o smrti Romanových přátel. Na scéně se nenachází nic kromě židle a věcí potřebných k ubalení cigarety. Inscenace pracuje s repetitivností – stejnou jako zažívají závislí. Neustálý koloběh vaření, braní drog, myšlenek na skončení s tím vším. Koloběh selhání. Koloběh, který může přerušit snad jen smrt. Ale i ta je běžnou součástí tohoto života, je normalizovaná, odosobněná, stává se pouhou šedí a nepříjemnou zprávou, po níž se akorát znovu „šlehá“. V samotném vyprávění tak i Petr Panzenberger podle podobného vzorce neustále opakuje repliky: „Dal jsem si pivo, fernet a bylo mi fajn.“, „Mám to v krvi, přece jenom moje mamka byla šéfkou chemické laboratoře.“ nebo „Hned jak mě pustili, jel jsem do Havířova do Pacalůvky a bylo mi fajn.“ Kromě opakování je inscenace specifická i svou rytmizací. Slezské nářečí typické svým krácením slov a „tvrdou“ výslovností tvoří rytmus, který jako by zapadal do hospodského vyprávění. Ovšem v momentě, kdy se příběh dostává na svůj konec, tehdy Roman začíná uvažovat nad rekonvalescencí, se z reproduktorů ozývá hlas Dity, snad telefonát nebo vzpomínky na předchozí rozhovory, doprovázené změnou přirozeného světla na barevné. Tato snivá část nepasuje k „hospodské“ výpovědi a přerušuje její budovanou intimitu. Možná právě tato změna ale je potřebná k přerušení dlouho zaběhlého koloběhu.
Petr Panzenberger jako Roman na jeviště vstupuje v jednoduchém kostýmu, obyčejných kalhotách a vzorovaném svetru, a takto přirozeně vystupuje po celou dobu přes hodinu trvajícího představení. Vyvolává dojem, jako by vyprávěl svůj vlastní příběh, jako by si to všechno sám zažil. Právě to je stěžejní pro celou inscenaci. V prostoru jeviště, kde se nenachází žádní jiní herci, téměř žádné rekvizity, kde se herec nemá čeho „chytit“, za co se schovat, tak nejvíce vynikne příběh a jeho podání. Petr Panzenberger ani na malý moment ve své koncentraci nepoleví, a tak svým realistickým jednáním představuje nelehké téma drog, s nimi spojenou smrtí, neustálého boje se závislostí, proher i výhry.
Studio G – Roman Pecha, Petr Motýl, Vojtěch Štěpánek: Perníkář. Režie, hudba, scéna, kostýmy Vojtěch Štěpánek, světla a zvuk Adam Pěcha. Hraje Petr Panzenberger. Premiéra 18. ledna 2025. Psáno z festivalové reprízy OST-RA-VAR 26. listopadu 2025.
Expresivní drama Lebka z Connemary Martina McDonagha uvedlo v režii Davida Vyhnánka v sezóně 2024/2025 Studio G. Inscenace se stala i součástí programu 27. ročníku festivalu OST-RA-VAR.
Hra Tomáše Vůjtka, zaměřující se na osobnost Grigorije Jefimoviče Rasputina, mužika, mystika, léčitele a pověstného „svatého muže“, groteskně vykresluje ruskou společnost, převypravuje pád carského Ruska a s ním počínající bolševické ambice.