Dokořán 2025: Thrill Me – komorní výpověď o posedlosti, vině a hranicích touhy

Děj je rámován výslechy Nathana Leopolda, který s odstupem let rekonstruuje události, jež vedly k onomu „zločinu století“. Právě Nathan, v podání Lukáše Adama, se stává jakousi ústřední postavou – je vypravěčem i účastníkem, a jeho postupné přebírání iniciativy nad příběhem i nad samotným Richardem Loebem v podání Richarda Pekárka, je jedním z nejpůsobivějších prvků inscenace. Richard v Pekárkově interpretaci působí místy až absurdně groteskně – jeho naprostá sebedůvěra a přesvědčení o vlastní nadřazenosti jsou patrné už při prvním výstupu, když se sám staví do role „nadčlověka“. Postavy propojuje hluboká emocionální závislost – ale každá jiného typu: Nathan touží po Richardovi, zatímco Richard touží po „činu“, který by ho učinil výjimečným. 

Hudebně je Thrill Me vysoce stylizovaným a soustředěným dílem. Všechny dialogy jsou zpívané, přičemž většina písní slouží k posunu děje či vnitřnímu monologu postav, hudba zde funguje jako podtext emocionální vrstvy výpovědi. Doprovází je pouze klavír, jehož partitura nejenže udává rytmus inscenace, ale výborně dotváří její psychologickou atmosféru – gradace hudby a změny tempa přesně korespondují s vývojem mezi postavami. O intenzivní klavírní zážitek se postarala Michaela Kadlecová.

Jednoduchá, ale účelná scénografie divákovi nabízí dominantní postel, která se následně razantně promění v celu, prostor se tak stává uzavřeným a pro postavy až klaustrofobickým. Dvoje dveře, které se stávají jakýmisi záchrannými body, jak pro postavy, tak pro diváka, symbolicky otevírají dva světy – dva charaktery, které se nikdy skutečně nesetkají v porozumění. Vizuální řešení působí až naturalisticky a prostřednictvím výrazných pasáží formou projekce či využitím stínohry, se inscenace stylově přibližuje filmové, téměř dokumentární výpovědi – divák je v určitých chvílích vědomě vytržen z jevištní přítomnosti.

Výjimečný moment přichází v druhé polovině. Co zpočátku vypadalo jako jednostranná závislost, se postupně proměňuje v psychologickou past. Dochází tak k pozoruhodnému posunu v dynamice mezi postavami – charaktery se jakoby zrcadlově překlápějí: Richard postupně ztrácí kontrolu a Nathan, dosud pasivnější, přebírá dominantní roli.

Inscenace se zcela vědomě obejde bez explicitního zobrazení samotného činu i jakýchkoliv dalších postav. Zavražděný chlapec je zde ztvárněn symbolicky, jako kus látky, se kterým Richard těsně před spáchaným činem vede dialog. Divák se tak nedozví, jaký dopad měl čin na okolí, jak jej vnímala veřejnost nebo média. Z režijního hlediska nejde o vnější realitu, ale o vnitřní perspektivu toho, co k tomuto činu vlastně vedlo. To, co nevidíme, je tu stejně silné jako to, co je nám ukázáno. Retrospektivní rámec – výslechy a vzpomínky – navíc posouvají příběh z přítomnosti do roviny paměti a výpovědi. Vražda zde není „cílem“, ale spíše jeden z mnoha kusů jakési „skládačky“.

Z výsostně intelektuálního i emocionálního hlediska je Thrill Me vyrovnaným dílem a inscenací plnou nevyřčeného. Nicméně se ukázalo, že inscenace je opravdu stvořená pro komorní scénu, sluší jí a přímo vyžaduje důvěrné pozadí, na kterém budou dokonale vystupovat a vyčnívat právě vztahové nerovnosti mezi dvěma mladíky. Thrill Me není muzikál jen pro nadšence hudebního žánru, jelikož dominantní a fascinující je zde především tematika a námět. Právě spojení psychologicky silného námětu s jemnou, avšak přesně vystavěnou klavírní hudbou, vede k mimořádnému divadelnímu počinu.

Lukáš Adam & Richard Pekárek – Stephen Dolginoff: Thrill Me. Režie Juraj Čiernik, dramaturgie Hana Nováková, Tomáš Novotný, kostýmy a scéna Marta Roszkopfová, hudební nastudování Stephen Dolginoff. Hrají Lukáš Adam, Richard Pekárek. Obnovená premiéra 14. ledna 2025, psáno z reprízy v rámci festivalu Dokořán 14. června 2025.