DFKH: Naše neutuchající fantazie

Na jevišti se nachází jednoduchá scéna, připomínající klub; ve středu stojí tyč na pole dance, v popředí jsou dva růžové nafukovací pytle na sezení. Na nich sedí dvě performerky (Dominika Biernat a Dorota Glac) a inscenaci zahajují stand-up výstupem. Uvádějí nás do tématu práce v sexuálním průmyslu, přičemž sexualizovanými pohyby znázorňují a zesměšňují svá vlastní slova. Činí tak ve snaze navodit nepříjemnou, až trapnou atmosféru a konfrontovat nás s tímto pocitem. Snad vyvolat otázku, proč nás společnost učí, že tyto konverzace patří za zavřené dveře a že i tehdy mají být probírány se studem. Dominika Biernat a Dorota Glac nás přivádějí do světa fantazií, do jejich variant a pravidel. Inscenace je rozdělena do tří částí, každá z nich zkoumá jeden typ fantazie: sexuální, sexuální fantazie nesexuální a sexuální fantazie společenské. V inscenaci jsou přítomné dokumentární prvky, v rámci kterých jsou představovány výpovědi reálného sexuálního pracovnictva. Jejich slova tvoří velkou část scénáře a na jevišti jsou rozehrávána a zkoumána. Vyprávějí o tom, jak jejich práce ve skutečnosti probíhá, že se jedná o velmi nestabilní povolání, s nejistým výdělkem odvíjejícím se od množství odpracovaných hodin, přitom se mnohdy jedná o náročnější zaměstnání než jiná netabuizovaná. Sdělení působí mnohem osobněji v momentě, kdy tito na záznamech vystupující pracovníci vstupují na jeviště v roli performerů, překračují pomyslnou hranici, již video vytvářelo, najednou je daleko snadnější se do jejich postavení vcítit.

První část inscenace je zaměřená na fantazie sexuální, které byly získané od pracovníků v sexuálním průmyslu. Střídají se imaginace například sexu s monstrem, únosu a znásilnění, v protikladu k tomu jsou vyzdvihována přání o legalizaci prostituce, stálém a rovném platu, o hranicích a zákaznických pravidlech. Vzniká zde tak kontrast mezi typizovanými (snad i předsudkovými) fantaziemi o různých sexuálních praktikách jakýmkoliv způsobem vybočujících ze společenských norem a fantaziemi pravdivými, o kterých pracovnictvo opravdu přemítá. Zcela jistě vyvstává otázka, proč snít o znásilnění. I když se jedná o příšerný čin, v realitě naprosto nepřijatelný a zvrhlý, ve svých fantaziích máme nad děním moc my. Proto se také může vkrádat do sexuálních fantazií, kde mnohokrát nejde o čin jako takový, ale o to, že kdykoliv můžeme dění zastavit, přeměnit či úplně změnit, nad čímž v realitě moc nemáme. Nejde o zvrhlou představu, ale touhu po moci nad vlastním tělem, což je pro každého něco naprosto nezbytného, v sexuálním průmyslu ještě více potřebného a zdůrazňovaného, protože jak bylo upomínané v rozhovoru s pracovníky, mnoho lidí si neuvědomuje, že si kupují službu, ne moc nad jedincem, nebo dokonce jeho samotného. Stávají se zákazníky, ne vládci.

Následují sexuální fantazie nesexuální, tedy nesexuální fantazie o sexu, jelikož podle slov performerstva je vše představované stejně příjemné, ne-li příjemnější, než jsou fantazie sexuální. Jedná se o sled situací, pocitů, vjemů vyvolávajících volnost či propojení, v těchto představách není místo pro stres, strach či jiné negativní emoce. Objevuje se zde i nahota, ovšem není sexualizována, je představena jako naše součást, jako volnost, ne předmět hanby. O podobném pojetí svého zaměstnání sní i sexuální pracovníci. Jejich práce má být legální, nemá být předmětem hanby, ale má být vnímána jako legitimní povolání, jakým se dá uživit, a nebýt jen pouhým přivýdělkem.

Poslední část se nadále zabývá pracovními podmínkami pracovníků; sexuálními fantaziemi společenskými. Práce v sexuálním průmyslu je připodobňována k divadelnímu provozu, s nadsázkou (ta jen podtrhuje děsivou pravdu) se porovnává, kdo má lepší podmínky, kdo větší kontrolu nad svým tělem, za jaké povolání by se měl jedinec víc stydět a schovávat ho před veřejností a rodinou. Kdo má lepší pracovní dobu, kdo lepší výdělek, jaké prostředí je méně či více toxické, kde je jedinec více nucen do věcí, jež se mu příčí, a mnoho dalších paralel, ze kterých až děsivě vyvstává jejich podobnost a mnohdy lepší podmínky (ať již pracovní či lidské) u sexuálního pracovnictva. Tato část je ukončena scénou, kdy se performer (Szymon Tur) odhodlává přiznat svou profesi babičce. Poprosí proto kamarádku, aby si s ní rozhovor mohl nacvičit a aby ona ztvárnila jeho babičku a reagovala jako jeho rodinný příslušník. I když se ze začátku jedná jen o cvičný rozhovor, v tomto pojetí se mu dostane pravého, tak požadovaného a vysněného porozumění. Pochopení tak lidsky potřebného, přijetí od jeho rodiny, kamarádů, společnosti.

Právě detabuizování a pochopení práce v sexuálním průmyslu je hlavním pilířem inscenace Agnieszky Jakimiak a Mateusze Atmana. Téma sexuálního pracovnictva i samotné rozdělení fantazie do tří typů je velmi rozsáhlá oblast zasluhující si vícero prozkoumávání, proto je možné si představit, že každý typ fantazie by byl pojat jako samostatná inscenace, kde by dostalo samotné téma více prostoru a jednotlivé myšlenky by tolik nezanikaly jako ve zvoleném formátu. Jelikož se jednalo o festivalové uvedení, některé části byly řešeny alternativními způsoby, jež mohly vytrhávat z pozornosti. Segment inscenace odehrávající se na balkonku v hledišti, tedy za zády diváctva, může působit jako rušivý element ve sledování příběhu.

Konec inscenace se v porovnání s prezentací tří typů fantazií zdál neukotvený a nedostatečně propojený s celkem, rychlý a nečekaný střih, celková změna atmosféry z velmi rychlého tempa a ironické prezentace do intimní a odhalené situace vyústily do nesourodosti inscenace. Projekce a dění na jevišti byly poměrově vyrovnané, což pramenilo z akce performera a performerek, kdy například byla ve videoprojekci zmíněna pětiminutová pole dance performance, jež se následně odehrává na jevišti v podání performerky a tanečnice Alesii Maisei. Propojení reálných výpovědí a následná účast performerů v inscenaci nabízí autentický pohled do problematiky práce v sexuálním průmyslu, neadekvátních podmínek a nedostatečné informovanosti okolního světa, zatěžovaného mnohými předsudky. Přitom se jedná o jedince, kteří stejně jako každý jiný mají své sny, chtějí pracovat v příjemném prostředí bez neznevýhodňujících podmínek, touží po přijetí a nechtějí být odsuzováni. Mají být tyto požadavky pouhou fantazií, fiktivním snem, nebo jej dokážeme jako společnost jednou učinit realitou?

Agnieszka Jakimiak, Mateusz Atman & Teraz Poliż – Sex, praca i marzenia. Režie, scénář, dramaturgie Agnieszka Jakimiak, kostýmy Nina Sakowska, hudba Rafał Ryterski, scénář rozhovorů Agnieszka Jakimiak, scénografie, světlo a video Mateusz Atman. Hrají Dominika Biernat, Dorota Glac, Alesia Maisei, Szymon Tur. Premiéra 1. září 2023, psáno z festivalové reprízy 19. září 2025.