DFKH: Když (ne)otevřeš tu krabičku, bude hořet celá Evropa

Z pohledu církve stojí obraz svatého Václava na jeho zbožnosti a pozemských zázracích, na jejichž základě byl svatořečen. Vedle příkladného hagiografického obrazu Václava-světce, vystavěného pro náboženské účely, lze vnímat i obraz Václava-státníka, který však také zůstává primárně produktem zdrojů, jež nelze považovat za věrohodné – koneckonců i údaj o sto dvaceti volech a pěti stech hřivnách stříbra, knížetem Václavem údajně vyplacených saskému králi Jindřichu Ptáčníkovi, se dozvídáme z notoricky nepřesné Kosmovy kroniky. Představa Václava jako panovníka tak zůstává do velké míry ovlivněna jeho charakterizací jako světce, který dává před vládou přednost knihovně. Takový kníže by se ale na trůně nejspíš neudržel příliš dlouho – takže můžeme předpokládat, že Václav byl přece jen o něco průbojnějším a schopnějším vládcem, než jak si ho můžeme na základě legend představovat.

Co lze ale považovat za věrohodnou informaci je platba tributum pacis Jindřichu Ptáčníkovi jako taková – ať už v jakékoliv formě. Václav díky ní zachoval českou zemi bez větší újmy a položil základy její státnosti, za což ho dodnes uznáváme jako jejího patrona. Jaká je to ale státnost, když na jejím počátku stojí kníže, který za ni svému sousedovi musí platit? Vnímání Václava tak navzdory jeho zásluhám o upevnění českého státu a všeobecnému uznání jeho osoby jako patrona českého národa zůstává nejednoznačné právě kvůli jeho vztahu k Sasku. Platby Ptáčníkovi lze vnímat jako nezbytný krok pro udržení suverenity země, ale zároveň i jako určitý projev kolaborantství a podřízení se Německu, což v průběhu dalšího vývoje česko-německých vztahů nabývalo nových významů.

Postava Václava jako někoho, kdo je ve své opozici proti násilí naprosto pasivní a není schopen jednat, se objevuje v inscenaci 120 Ochsen (Schaubühne Lindenfels), kde může být vnímána jako širší obraz tradované pasivity českého národa. Režie Ondřeje Štefáňáka spojuje mnohovrstevnou naraci textu Ondřeje Novotného s proměnlivou scénografií a audiovizuálními prvky, prolínajícími se s hereckou akcí, a zobrazuje tak cestu oněch sto dvaceti volů, kteří se během ní stejně jako ve své historii český národ stávají nemyslícím stádem i kolektivem snažícím se o revoluci. V nuceném exilu hledají v Sasku nový domov, ale zároveň touží po své vlasti a po uznání, jež jim však jejich nedobrovolná oběť nepřináší. Na rozdíl od Václava se nestávají slavnými, ale pouze neověřitelným číslem zaprodaným za státnost, která jim nepatří.

Václavova neschopnost učinit rozhodnutí a jednat, pramenící z jeho pacifismu, se ve Štefaňákově inscenaci paradoxně stávají spíše příčinou nebo facilitátorem násilí. Je tomu tak i s oněmi sto dvaceti voly, které posílá do Saska jako platbu Ptáčníkovi. Když vlak převážející voly začíná od Václavova odhozeného špačku hořet, stojí před ním otázka, zda je nechat v hořícím vlaku trpět, nebo je pustit, ale zapříčinit tak požár celé Evropy, na jevišti symbolizovaný cedulí upomínající na požár Hřenska. Požár se zároveň stává metaforou vlastního rozhodnutí – nepodřídit se Německu, vstoupit s ním do války a způsobit tak katastrofu, která by zcela jistě měla horší důsledky než jeden vlak ohořelých zmutovaných volů, nebo se podřídit a zaplatit nejen voly a hřivnami, ale i důstojností vlastní a důstojností národa? Václav se nakonec nerozhoduje vůbec – jen nechává situaci takovou, jaká je, čímž sice zastavuje možný rozsáhlý požár, ale způsobuje zároveň kastraci volů, přijíždějících do Saska, i jimi reprezentovaného národa. Pacifismus se tak ve Václavově podání stává fatálním. Nepáchá sice násilí, ale ani mu nezabraňuje a jen pasivně zůstává stát. I jeho nečinnost a mlčení mají svůj dopad.

Podobně se ve 120 Ochsen Václavův pacifismus, podle kterého musíme milovat i své nepřátele, projevuje i v případě jeho vlastní smrti, kdy svému bratru Boleslavovi nijak nevzdoruje a sám ho pobídne, aby bodnul. Stává se tak sice „slavnou mrtvolou“ – ale stále mrtvolou, která získává jen marný věhlas a podivný status patrona národa, jenž jako by po něm jeho příznačnou pasivitu zdědil. Oběť může mít svůj význam a pozitivní důsledky – i když možná spíše v jiné podobě, než je přímo obětování vlastního života. Nakolik má ale Václavova pasivní smrt hodnotu nad rámec tvorby jeho hagiografického obrazu?

Příznačné přitom je, že v inscenaci není zobrazeno to, co je pro legendu jako takovou integrální – tedy zázraky vykonané světcem. Pouze jeho vražda činí Václava slavným – ale už ne svatým. Zůstává v inscenaci pouze člověkem, nenabývá na pozitivních vlastnostech, které u jeho osoby zdůrazňuje legenda, a i jeho pasivita vychází spíše z hlouposti a zbabělosti než pacifismu založeném na víře, jeho záliba v knihách z něj dělá ňoumu, ne vzdělance. V kontrastu s tím stojí v jedné ze scén inscenace svatý Jiří. Ten je zobrazený jako skutečný muž s kopím a schopností zabít draka, ne jen jako podezřele femininní Václav, který dá před pivem přednost knize. Není tak divu, že i sám herec představující Václava (Soheil Boroumand) vystupuje ze své role a vyjadřuje touhu zahrát si aspoň na chvíli i Jiřího, který v jeho očích představuje tu silnou mužskou figuru, toho opravdového světce. Zcizování, které je v inscenaci opakovaně používané, tak vytváří prostor pro demytizaci svatováclavské legendy, v rámci kterého se Štefaňákovi daří s odstupem vyjádřit k okolnostem jejího formování a zejména k její funkci v současnosti.

Inscenace tak nepřebírá obraz Václava-světce, jak ji známe z legend, ale ani nevytváří charakteristiku Václava-vládce. Štefaňákův Václav je ještě někým jiným, ne svým historickým ani náboženským obrazem, ale vyhrocenou verzí vlastního mýtu. Má sice své zásady, jsou ale vystavěny na chybném základu, a nakonec je ani on sám nedodržuje. Je tak porušen i absolutní zákaz kouření, deklarovaný na začátku představení, i Václavovo absolutní odmítání alkoholu, který se pro něj nakonec stává stejně přirozeným, jako je integrální součástí české identity – a Václava tak v mnoha scénách vidíme s lahví piva v ruce. Také jeho absolutní opozice vůči násilí je koneckonců porušena, i když to tak jeho pokroucená persona nevnímá.

Ve Václavově příběhu, jak je vystavěn v inscenaci 120 Ochsen, záměrně absentují základní legendistické prvky a jeho postava tak nemůže sloužit náboženským účelům – nelze kolem něj vytvořit kult, jež je pro existenci osoby světce nezbytný. A možná i proto nakonec Václav umírá rukou sto dvaceti volů, představující jakousi pokroucenou metaforu českého národa. Volové jsou zde Václavovou pokryteckou obětí za domnělý lepší svět, která proti němu ale nakonec sama revoltuje. Václav, jakého vidíme na jevišti, nemůže být ničím patronem, a proto rukou národa, jenž ho však ve skutečnosti přijal za vlastního a nechal se přetvořit v jeho obraz, umírá – a to bez ohledu na to, že každý národ a každý vůl nejspíš opravdu potřebuje svého pomyslného patrona, někoho, ke komu by se mohl obrátit a kdo by za něj orodoval.

V inscenaci 120 volů (Divadlo X10) se volové – tentokrát ne volové-zvířata, ale spíše volové-idioti – obětují ze své vlastní vůle a bez Václavova přičinění. Snaží se svou obětí změnit svět – možná proto, že tomuto činu opravdu věří, možná proto, že jsou příliš pasivní na to, aby se o skutečnou změnu vůbec snažili, a možná prostě proto, že chtějí slávu, legendu a poutní místo. Svatováclavská legenda se pro režisérku Evy Schubert, která je zároveň i autorkou textu, stává inspirací pro zobrazení různých způsobů, jakými se lidé snaží změnit svět. Domnělá mnohovrstevnatost, kterou se snaží na jevišti vytvořit, však zůstává nicneříkající směsicí pohledů a obrazů, nerozlišitelných jeden od druhého a splývajících svým naivním idealismem a neschopností vyjádřit téma, v inscenaci na základní úrovni absentující. Snahy o vztažení se k situaci v aktuálním světě a k současnému nastavení společnosti, provázené zejména nadbytečným používáním anglicismů, jsou podobně radikálně neúspěšné.

Inscenaci zároveň provází výrazný nesoulad jednotlivých inscenačních složek, které nedokáží podpořit zamýšlené významy. Scénografie i kostýmy zůstávají v podstatě náhodnými, a do očí bijící je zde i light design, který se po většinu inscenace omezuje na silné jednolité osvětlení jeviště i hlediště a v prostorách Městského Tylova divadla v Kutné Hoře zcizoval inscenaci způsobem, který ještě zvýrazňoval naprostou absenci tématu. Schubert využívané inscenační principy se zároveň velmi rychle stávají repetitivními a jakákoliv snaha o efektivní vyjádření se k dnešnímu světu zůstává neúspěšná, což je vzhledem k tomu, jak moc je potřeba změnit svět aktuální, o to více škoda. Inscenace nakonec dělá nejlépe to, co sama v jedné z ironických scén propaguje – tedy vůbec nic. Prázdné snahy, prázdná slova a falešně upokojující pasivita inscenaci provázejí po celou dobu, a nakonec i sama oběť je v ní stejně pasivní jako nedělání ničeho, stejně jako Václav v první inscenaci z diptychu.

Obě inscenace, opírajíce se o legendistický základ české státnosti, tak nakonec různými způsoby upomínají i na tradovanou nečinnost českého národa, která nachází svůj možný počátek snad právě už u oněch sto dvaceti volů. Pověstná česká pasivita, charakterizovaná nadáváním od piva u hospodského stolu, je však do určité míry také pouze mýtem, který s oporou svatého Václava posiluje hlavně sám sebe a stává se příčinou i důsledkem v národě vnímané nečinnosti a apatie. I když je do určité míry nejspíš založen na historické skutečnosti, zůstává primárně jen mýtem – mýtem, který lze (jak ostatně i historie dokazuje) překročit a nenechat se jím ukolíbat, což se stává důležitým nejen ve střetu se současnou situací ve světě, ale i s výsledky nedávných voleb u nás. Jen málokdo, ať už jednotlivec, nebo kolektiv, dokáže změnit svět tím, že z něj odejde – natož pak tím, že nedělá vůbec nic. Změna spočívá v aktivitě a v soustavně vyvíjené kolektivní činnosti, která nabízí nejen prostor pro změnu světa, ale i oporu pro jednotlivce, kteří se jí snaží dosáhnout.

Schaubühne Lindenfels – Ondřej Novotný: 120 Ochsen. Režie a scénografie Ondřej Štefaňák, překlad Martina Lisa, dramaturgie Jana Startsev, kostýmy Maryna Ianina, hudba Christoph Rothmeier, hrají Soheil Bohoumand, Verena Noll, Henry Sergeant. Premiéra 23. května 2025. Psáno z reprízy 20. září 2025 v rámci Divadelního festivalu Kutná Hora.

Divadlo X10 – Evy Schubert: 120 volů. Režie Evy Schubert, překlad Martina Lisa, dramaturgie Emil Rothermel, hudba Carl-John Hoffmann, scéna Petr Vítek, kostýmy Tereza Kopecká, light design Anastasiya Vasylyeva, hrají Tereza Hof, Antonie Rašilovová, Lucie Roznětínská, Hynek Chmelař, Václav Marhold. Premiéra 23. května 2025. Psáno z reprízy 20. září 2025 v rámci Divadelního festivalu Kutná Hora.