Svoboďák (Brackendale je čtvrť v kanadském městě)
Autor: Elaine Ávila
Překlad: Peter Felix
Místo: Náměstí Svobody, Brno, Česká republika
Postavy:
Dobruša (Ótima – pravděpodobně optimismus, tak jsem tomu dal český nádech)
Zlivoj (Pésimma – český nádech)
Dobruša a Zlivoj jsou dva městští holubi, kteří se procházejí po náměstí Svobody a hledají něco k jídlu. Dobruša něco zahlédne, rozběhne se za tím, ale pak se rychle vrací.
Zlivoj: Nic moc?
Dobruša přikývne svou malou hlavičkou.
Zlivoj: Jenom nejez tu –
Dobruša: Mléčnou čokoládu! (lehkovážně) Já vím, já vím... Viděla jsem, jak všichni potom zemřeli... Valentýnský masakr.
Zlivoj, důrazně: To není vtipné. 17 ptáků, kteří padli mrtví na zem za bílého dne.
Dobruša, smutně: Já vím, já vím. (pauza) Omlouvám se...
Zlivoj, pohrdavě: Všichni bez výjimky se přejídáte.
Dobruša, zaskočeno: Já vím, já vím.
Zlivoj, vážně: Slib mi to.
Dobruša: Slibuji. Žádná mléčná čokoláda. (pauza, ironicky) Jen hořká čokoláda. Jen bio čokoláda. Jen 70 % kakaa a více? (vidí, jak se na ni Zlivoj dívá, a začne se bránit) No tak, přestaň. Nedívej se na mě tak. Slibuji, že už se nebudu přejídat. Jen jsem hledala... (říká s neuvěřitelným hladem v hlase) rozšlapaný kousek rohlíku.
Zlivoj, vnímá ji celým svým tělem a prožívá každé slovo o rohlíku: Mhmmmmm. Mhmmmm. Vynikající.
Dobruša: Že jo? Já vím, já vím, včera jsem jeden měla. Přejedla jsem se. Ale jen trošku. Křupavý, chutný, s pomazankovým máslem.
Zlivoj: Mhmmmmm.
Dobruša, užívající si příjemný vánek: Ach, moje křídla si to užívají.
Zlivoj: Mhm. A jak je tu příjemně teď v zimě.
Dobruša: I když teď to tady vypadá jako... na trzích. (smějí se) Skutečný trh s jídlem! (smějí se ještě víc) Mhm. Sluníčko. A tenhle výklenek je tak útulný. Miluji zdobení svého hnízda. Tolik plastu! Černý, lesklý... Skvěle ladí s mými drápky.
Zlivoj: Všiml jsem si, že je věšíš na stromy.
Dobruša: Přesně tak! Miluji zvuk, který vydává plast, když se vlní ve větru. Šššš-wš. Šuuuuuuuuu-wš! Šuuuuuuuuu-buch!
Zlivoj: Lidé to nenávidí.
Dobruša: Co tím myslíš?
Zlivoj: Plast na stromech.
Dobruša: Proč?
Zlivoj: Protože si myslí, že to není estetické.
Dobruša: Vždyť ho vytvořili oni!
Zlivoj: Já vím.
Nedaleko se ozve hlasité dupání. Zlivoj začne hlasitě hrkat a utíká pryč.
Dobruša: Ne, ne, ne, nechoď. Ne. Nehrozí nám žádné skutečné nebezpečí. Říkala jsem ti, že se nás snaží vystrašit, odradit. Ne. Ne.
Zlivoj: Jasně, jasně. Kéž by se už konečně rozhodli. (naštve se) Chtějí nás tady, nebo ne? Rozhodněte se už konečně! Můj dědeček mi vyprávěl, jak nám byli lidé vděční. Měli plné holubníky na svých hradech, ale také na vesnicích a ve městech. Bylo nás několik desítek miliónů. Byli jsme jejich mazlíčci, o které se starali a milovali je. Nebyli jsme jen potravou, ale také jsme přepravovali důležitou poštu po celé zemi. Když však přišel průmysl a konzumní způsob života, přestali nás potřebovat a nevěděli, co s námi. Tak nás vypustili na ulici. A teď? Raději by nás vůbec neviděli. ROZHODNĚTE SE! CHCETE NÁS TADY, NEBO NE?
Dobruša, s povzdechem: Ach, to byly časy.
Zlivoj, rozhodně: To byly časy.
Dobruša: Slunečnicová1 párty každej den!
Zlivoj: Mhmmm.
Dobruša: Oves2.
Zlivoj: Jitrocel3.
Dobruša: Rosnatá.
Zlivoj: Obloha.
Dobruša: Teploučko.
Zlivoj: Domov.
Dobruša: V těch starých holubnících bych si mohla postavit hezké hnízdo. Mhmmm. To byly časy.
Dobruša vesele vrká.
Zlivoj: Podívej se na nás. My, staří veteráni, vyprávíme holubí příběhy o starých dobrých časech. Jak jsme byli plní elánu a nadšení. Každý den vidím stále více mladých ptáků bez prstů na nohou. Zamotávají se do volných provázků nebo nití ležících na zemi, které se jim omotají kolem prstů a přeruší jim krevní oběh. Prsty jim odumírají a odpadávají. A co všechny ty hroty na budovách? Ještě horší jsou lepkavé gely, na kterých ptáci uvíznou a umírají hlady. Ale my ještě nevymřeli!
Dobruša: Párty!
Hlasité dupání poblíž nich. Zlivoj se lekne.
Zlivoj: Já vím. Já vím.
Dobruša: Jen si z nás dělají legraci.
Zlivoj: Tak se rozhodněte!
Dobruša: Vlastně je mi těch lidí líto. Mají strašný zrak.
Zlivoj: Ale mají moc ovlivňovat věci.
Dobruša: Přesně tak. Ale někteří lidé – nebudeš tomu věřit...
Zlivoj: Co?
Dobruša: Vidí nás jako symbol míru.
Zlivoj: Vážně?
Dobruša: Vážně. Někteří lidé nás přesouvají do speciálních holubníků nebo na venkov. Daleko od zastavěných oblastí. Protože chtějí, abychom žili. Ano, my. Někteří nejsou tak sobečtí.
Zlivoj: Mhmm. Jo, chápu. Stýská se mi po starých časech.
Dobruša: Mhmm. To byly časy.
Zlivoj: Och! Je tu další skupina turistů. Dívají se na nás. Někteří z nich nám házejí drobky. Jsou strašně náladoví. Ale mají příležitost něco změnit. I když jejich zrak je příšerný.
Dobruša: Víš, co jsem včera zaslechla?
Zlivoj: Co?
Dobruša: Jeden z nich říkal svému dítěti...
Zlivoj: No?
Dobruša, směje se tak, že nemůže mluvit: Že...bychom...jim...mohli vzít celé sendviče přímo z rukou.
Oba se smějí.
Zlivoj: Jsme mazaní, ale ne až tak.
Dobruša: To dítě bylo strašně vyděšené.
Zlivoj: Začalo před námi utíkat. A nemělo kam jít.
Dobruša: Samozřejmě, protože jsme všude!
Zlivoj: Ha. Já ti to říkal. Jsou tak hloupí. (pauza) Myslíš, že nám někdy závidí?
Dobruša: Určitě. Náš zrak je třikrát ostřejší než jejich. A… umíme létat.
Zlivoj: Opravdu máme lepší zrak?
Dobruša: Jo.
Zlivoj: Jsou ubohý.
Zvuk dupání. Zlivoj se lekne a chystá se odletět, když najednou –
Zlivoj: Ups. Och. (křičí na lidi) Promiňte!
Dobruša: Myslím, že jsi toho malého kluka trefil přímo do oka.
Zlivoj: Promiň. (křičí na lidi) Je to reflex! Děláme to všichni, když vzlétáme. Abychom mohli létat. Sakra... Ten malý kluk to bere osobně. Pláče...
Dobruša: Ty bys neplakal? Kdyby ti někdo nakadil na hlavu?
Zlivoj: Byla to nehoda! Vy lidé snad neděláte chyby?! MLÉČNÁ ČOKOLÁDA! TO OPUŠTĚNÍ! Kdybyste nezasahovali do ekosystému, pořád bychom měli kde žít a vy byste se na nás nemuseli dívat s odporem na ulicích! (mluví klidněji) Ach bože. Vážně. (Zlivoj velmi hlasitě zahrká) Proč pořád sněží? Je sněhu víc než kdy předtím!
Dobruša: Miluji sníh.
Zlivoj: Co když jaro nikdy nepřijde?
Dobruša: Ale sníh je tak jemňoučký a pěkný...
Zlivoj: Jsi tak naivní! Vždycky si myslíš, že všechno bude v pořádku. Co když jaro nikdy nepřijde? Žádná semena! Žádné slunečnice!
Dobruša: Oni to vědí. Oni to vědí. Oni to vyřeší. Uvidíš. Vrátíme se na vesnice. Slunečnice budou růst a my nebudeme jíst valentýnské čokolády a rohlíky na zemi.
Zlivoj: Ach, rohlíky mi budou chybět. Jsou dobré.
Dobruša: Možná budou rohlíky i na vesnici. Jen si toho nevšimneš, protože tam bude lepší jídlo.
Zlivoj: Slunečnice...
Dobruša: Víš, oni si pořád myslí, že jsme tady omylem, ale my jsme jenom to, co po sobě nechali.
Zlivoj: Mhmm.
1 Oblíbené jídlo holubů
2 Oblíbené jídlo holubů
3 Oblíbené jídlo holubů
Překlad textu vznikl v rámci bakalářského kurzu Dramaturgie: Od teorie k praxi. Text je součástí cyklu Climate Change Theatre Action v původním znění Brackendale od Elaine Ávila.