Vzkříšení Legendy z Erinu

Na rok 2025 připadlo 90. výročí úmrtí dirigenta a skladatele Otakara Ostrčila, který od roku 1920 až do své smrti v roce 1935 zastával funkci uměleckého šéfa opery Národního divadla v Praze. Ačkoliv jakožto umělecký šéf a dramaturg byl pro pražskou operu významnou osobností (například díky své snaze o „nemuzeálnost“ Národního divadla), jeho přínos jako skladatele téměř upadl v zapomnění. Jeho předposlední čtyřaktová zpěvohra o lásce, zradě a odpuštění z prostředí starověkého Irska, Legenda z Erinu (komponována na text stejnojmenné hry Julia Zeyera), měla svou premiéru v Brně roku 1921 a pražská premiéra následovala o dva roky později. Nicméně s výjimkou koncertního provedení z roku 1982 jde o jediná dvě uvedení této zpěvohry, což z jejího znovunastudování, spolu se zmíněným výročím, činí výjimečnou událost.

Irská mytologie a s ní spojená literatura nebyly v Českých zemích neznámé – již v 17. a 18. století ji sem přinášeli katoličtí emigranti z Britských ostrovů a v 19. století se objevovaly první překlady těchto balad s mytologickými náměty (např. František Palacký roku 1827 přeložil Ossianovy zpěvy Jamese Macphersona). Julius Zeyer byl celoživotně zaujatý keltskou kulturou, která se v jeho literární tvorbě poprvé objevila v Románu o věrném přátelství Amise a Amila. V 80. letech 19. století psal díla přímo inspirovaná irskou mytologií a v jeho tvorbě lze nalézt tzv. Irskou tetralogii, skládající se z básní Kronika o sv. Brandanu a Ossianův návrat, z divadelní hry Legenda z Erinu a textu Svědectví Tuanovo. Proč si Otakar Ostrčil zvolil ke zhudebnění právě Legendu z Erinu není známo. V programu k inscenaci je ale toto rozhodnutí vysvětleno jeho osobními sympatiemi k Juliu Zeyerovi, ale Ostrčil byl zřejmě fascinován i mytologickým námětem díla, neboť těsně před začátkem práce na Legendě z Erinu dokončil kantátu Legenda o sv. Zitě (1899).

Děj Legendy z Erinu zahrnuje mnoho postav s unikátními osudy, kde ovšem každé rozhodnutí má vliv na životy všech ostatních osob. Starý král Kormak (František Zahradníček) hledá smysl života a vzpomíná na svého přítele z mládí Finna (Seth Carico), který mimo jiné má zázračné ruce a dovede jimi umírajícího člověka vrátit k životu. Finn žádá Kormakovu dceru Granii (Alžběta Poláčková) o ruku, k čemuž Kormak svolí. Grania ale po Finnovi netouží, a naopak miluje jeho posla Dermata (Peter Berger), který ji zprvu z loajality vůči Finnovi odmítá, ale Grania na něj sešle kouzlo a Dermat její lásku opětuje. Dva milence pomáhá ve svém panství ukrýt Midak (Jiří Brückler), který Finna podezírá z vraždy jeho otce. Finn, pátrající po Granii a Dermatovi přijde k Midakovi, kterým je zde konfrontován a málem zabit. Vraždě zabrání včasné Dermatovo přiznání, že Midakova otce zabil otec Dermatův. Dermat žádá Finna i Midaka o odpuštění, ale Midak Dermata v afektu msty probodne. Finn váhá, zda má Dermata svojí magickou mocí zachránit, ale když umírající Dermat v deliriu volá Granii, rozzuřený Finn jej nechá zemřít. Grania nalézá Dermatovo tělo a bere si život, zdrcený Midak odchází pryč a osamělý Finn, bez lásky a přítele, propadá šílenství.

Scénografie (Dragan Stojčevski) děj situuje do interiéru irské mohyly (slovy režiséra Jiřího Heřmana má jít o přímou inspiraci skutečné mohyly Newgrange), v jejímž středu stojí mělká široká nádoba s vodou. Tu lemují pojízdné praktikábly na kruhových kolejnicích, se kterými v průběhu představení manipuluje komparz. Tato fixní část výpravy ale slouží jen k navození mytické atmosféry titulu a konkrétní místa děje dokresluje videoart (Natálie Portíková, Jakub Žanony) a akce komparzu. Komparz například v prvním dějství přemisťuje zmíněné praktikábly okolo krále Kormaka (František Zahradníček), čímž se zdůrazňuje jeho vyšší postavení oproti jiným postavám, nebo v druhém dějství hodování komparzu na totožných praktikáblech symbolizuje svatební hostinu Finna (Seth Carcico) a Granie (Alžběta Poláčková).

Výše zmíněný videoart zobrazuje hornatou krajinu irského pobřeží či u svatební hostiny závěs s florálními a zoomorfními motivy, který je v druhé polovině druhého dějství pantomimicky odtažen pryč jednou z komparzistek, jež animaci odtaženého závěsu doprovází krokem a nataženou paží. Tím v inscenaci nastává unikátní pouto živého herce a projekce, ale bohužel pouze jedenkrát za celé představení – užití videoartu je jinak jen ilustrativní.

Je ale tato poněkud strohá výprava dostačující pro znázornění složitosti děje zahrnující rozličné osudy všech postav? Každý z charakterů má svůj vlastní cíl (například Kormakovo hledání smyslu života, milostný trojúhelník Finn-Grania-Dermat, nebo Midakovo pátrání po vrahovi jeho otce) a snaha o jejich dosažení má vliv na životy všech ostatních protagonistů. Mnoho těchto osudů se zdá být v inscenaci opomenuto, neboť s výjimkou Granie (Alžběta Poláčková) a Midaka (Jiří Brückler) se žádná z postav nedočkává pietních činů komparzu, které by jejich životní úděly symbolizovaly či dokreslovaly. U zmíněné Granie si alespoň lze všimnout komparzu nesoucího lyry, které v prvním dějství oznamovaly její příchod na královský dvůr či bílé kytice, jež naznačovaly její plánovaný sňatek. U Midaka se v zadní části scény zjevuje bezhlavá figurína ve šlechtickém oblečení – Midakův zavražděný otec, ale oproti případu Granie jde o ojedinělý moment.

Pěvci předvedli všestranně kvalitní výkony, avšak herecky nejpoutavějším byl basbarytonista Seth Carico v roli Finna, který například na konci představení dovedl až děsivě zobrazit člověka v osamění propadajícího šílenství, když si ve zmíněné nádobě s vodou trhal vlasy. Sopranistka Alžběta Poláčková svým strnulým hereckým projevem Granii zobrazila jako chladnou a nervózní ženu. Tato nevýraznost pohybu a kamenný výraz ovšem odpovídají libretu, neboť Grania „je od poslední slavnosti jak duchem nepřítomná“.

Nastudování Legendy z Erinu, slovy dirigenta Roberta Jindry, se ocitlo ve složité pozici z důvodu absence hudební nahrávky této zpěvohry, která by pěvcům a členům orchestru Národního divadla mohla napomoct ke správnému pochopení Ostrčilovy partitury. Nicméně i přes toto úskalí se podařilo dílo uvést do jevištní podoby a díky tomu se důležité jméno Otakara Ostrčila navrátilo do českého kulturního diskurzu.

V aspektu režie (Jiří Heřman) je ale inscenace Legenda z Erinu, bohužel, promarněnou příležitostí. Heřman ve svých starších inscenacích dovedl lépe propojit text libreta s motivy díla či s různými reáliemi mimo libreto – např. v jeho inscenaci Tosca z roku 2015 se hojně odkazuje k pěvkyni Marii Callas, která titulní roly této Pucciniho opery proslavila. Nebo také v inscenaci Janáčkových Příhod lišky Bystroušky z roku 2016 Heřman děj zasadil do prostoru Dětského domova Dagmar, který vznikl z iniciativy autora Lišky Bystroušky Rudolfa Těsnohlídka. Legenda z Erinu v Heřmanově režii nám nesděluje nic o současném Irsku, ale spíše jej historizuje a scénografií mohyly jen zdůrazňuje mytický námět děje.

Legenda z Erinu se sice ukázala být nevídaným rekonstrukčně-režijním experimentem, na kterém si lze všimnout důležitosti znovuobjevování netradičních či polozapomenutých titulů, ale s motivy lásky a odpuštění se v tomto pojetí zřejmě stěží vyrovná „klasikám“ operního repertoáru (např. Janáčkova Její pastorkyňa, Dvořákova Rusalka, Straussův Růžový kavalír, Verdiho Aida, …), které tyto motivy nesou také.

Národní divadlo – Otakar Ostrčil: Legenda z Erinu. Dramaturgie Beno Blachut ml. a Patricie Částková, hudební nastudování Robert Jindra, režie Jiří Heřman, scénografie Dragan Stojčevski, videoart Natálie Portíková a Jakub Žanony. Hrají František Zahradníček, Alžběta Poláčková, Seth Carico, Peter Berger, Jiří Brückler a další. Premiéra 16. října 2025. Psáno z reprízy 15. listopadu 2025.