Tělo, které pečuje, tělo, které tančí

Prostor velkého sálu CO.LABSu zůstává téměř prázdný, narušují ho pouze dva kusy bílé, vertikálně zavěšené látky. Přes ty je promítána projekce, která performanci otevírá. V zatím ještě neosvětleném sále ukazuje záběry z života Hajdyla Lacové – nejprve video s jejími dětmi a následně z její taneční praxe, započínající už v dětství. Vidíme tak záběry a slyšíme hudbu jak z nedávných performancí, tak i z baletu nebo folklorního souboru. Zavěšená látka projekci narušuje, dělí ji na části a pomyslně fragmentarizuje vzpomínky, což je podpořeno i rychlými střihy mezi záběry, a tedy i tanečními a hudebními styly.

Hajdyla Lacová, v první části performance oblečená do kostýmu z kusů rozstříhané látky, se také stává jakýmsi fragmentarizovaným obrazem sebe sama a svých společenských rolí. V ještě potemnělém sále nejprve jeviště obchází a spolu s diváky pozoruje záběry ze svého života. Postupně na ně začíná reagovat – prochází projekcí, ztrácí se v ní za kusy látky a opět se vynořuje. Reakce se propisují i do jejího pohybu – zkouší si opakovat taneční pohyby z projekce, které jako by se vynořovaly z její paměti a vyžadovaly si opět své místo na jevišti.

Tělesné vzpomínky představují základní složku choreografie, která vzešla ze spolupráce Hajdyla Lacové s polskou choreografkou a performerkou Renatou Piotrowskou-Auffret. Na jevišti se tak setkávají různé taneční styly, z nichž Hajdyla Lacová skládá vlastní taneční historii. Ta jako by byla vyvolávána hudbou, která pokračuje i po konci projekce. Mísí se a hrají přes sebe různé skladby, což ovlivňuje pohybové reakce performerky. Dochází k rychlým střihům mezi pohyby a její tělo jako by přestávalo stíhat reagovat. Zpřítomnění tělesných vzpomínek zdůrazňuje existenci tělesnosti jako takové, přítomné i nad rámec tance. Tělo zde není jen tělem tanečnice, ale i ženy a matky, na kterou dopadají očekávání i realita péče. Tak jako nestíhá reagovat na zvukové podněty, nestíhá reagovat ani na činnosti, které musí vykonávat. V jejích rukách se hromadí stržený kus látky, lano, a nakonec i jablko, které se ve zběsilém tepu, snažíc se vykonat vše, co by vykonat „měla“, pokouší jíst, ale už ho nedokáže polykat. Naplnění vlastních základních potřeb se stává nemožným, je upozaděno potřebami druhých, jež jsou v daný moment přednější.

Zahlcení pohyby i povinnostmi vrcholí kolapsem performerky, kolapsem přetíženého těla, křičícího ve snaze upoutat na sebe pozornost. V důsledku toho pak Hajdyla Lacová sedí na okraji jeviště a konečně naplňuje i své vlastní potřeby – pije, sundává si boty, převléká se a lehá si. Na jevišti jsou mezitím zobrazována slova a výroky, pojící se s jejími společenskými rolemi. Tlak, nikdy nekončící povinnosti, pseudopravdy o mateřství a momenty bezradnosti se mísí i s tím pozitivním – láskou k dětem nebo nacházením sebe sama v tanci. Návrat k pohybu a k vnímání sebe sama zde představuje potřebu upozaděnou péčí o děti, k níž je tanečnici-matce umožněno se skrze performanci vrátit. I když možná jen na chvíli, než zase začne svou druhou směnu.

Naplňování vlastních potřeb není v Second Practice pouze symbolem, existujícím jen v narativní struktuře performance, ale i skutečným naplněním potřeb performerky, fyzicky přítomné na jevišti. Podobně tomu bylo i v jiných performancích Hajdyla-Lacové. V Bodies in Progress (2024), kde únava těhotného těla přirozeně předznamenávala moment sdílení a společného se zastavení, a v následující Bodies After Progress (2025), kde se péče o sebe i o dítě také stávala vlastní součástí performance. Je tak zdůrazněna performerčina tělesnost nejen jako matky, potlačující své vlastní potřeby ve prospěch svých nejbližších, ale i tanečnice, od níž se očekává jakési potlačení přirozených projevů vlastní tělesnosti, která je pro tanec ve své estetizované podobě sice nutná, ale zároveň podléhá disciplíně, mnohdy upřednostňující bezchybnost umění před potřebami performerstva. Tělo zde není něčím, co existuje pouze jako prostředek tvorby, a „nežádoucí“ projevy tělesnosti nejsou potlačovány. Jejich plné přiznání naopak výrazně propojuje tělesnost a využití její estetické dimenze v rámci performance se skutečnou tělesnou existencí performerky, což performanci umocňuje a silně ji ukotvuje v realitě.

Zastavení se a naslouchání sobě samé se stává deklarací nabourávající zkostnatělá očekávání v rámci umění i mimo něj. Ve společnosti, uzavírající matky, na které stále padá většina péče, doma a požadující od nich naprosté podřízení svého života dětem, je každé vykročení z tohoto ideálu politickým aktem, který upozorňuje na absurditu dokonalé představy ženy-matky, oddělené od zbytku společnosti i od sebe samé. Stejně tak se deklarací stává i samotná performance a přítomnost matky na jevišti – matky, která chvíli nepečuje, ale tančí.

ME-SA – Second Practice. Koncept, text Renata Piotrowska-Auffret, choreografie Martina Hajdyla Lacová, Renata Piotrowska-Auffret, tanec Martina Hajdyla Lacová, hudba a video Simon Aufrett, kostým a scénografie Natálie Rajnišová, vizuální dramaturgie a světelný design Joanna Leśnierowska. Premiéra 21. října 2025. Psáno z brněnské premiéry 18. prosince 2025.