Inscenace Poprvé, uváděná od června 2024 v brněnském Divadle Polárka, tematizuje první sexuální zkušenosti a nabízí způsoby, jak o nich společně mluvit. Dělá tak s upřímností i mimořádným citem, které odpovídají jejímu zaměření na děti od 13 let – tedy děti, které navazují své první vztahy, uvědomují si své měnící se tělo, a i když sex ještě nemají, už o něm přemýšlí a mluví. V posledních měsících se inscenace navzdory svému vnímavému uchopení tématu stala předmětem otázek o tom, nakolik je umělecky hodnotná a vhodná pro danou věkovou skupinu. Nevoli v tomto ohledu vyjádřila zejména jihomoravská opoziční zastupitelka Petra Rédová, která kvůli „nevhodnosti pro dětská publikum“ vyzvala zřizovatele ke stažení inscenace z repertoáru divadla. Zavádějící vyjádření, která zveřejnila na svých sociálních sítích, zároveň udělaly ze zaměstnanců a zaměstnankyň divadla terč příkrých urážek a nenávistných vyjádření. Jako redakce KriThu vnímáme zprostředkovávání témat spojených se sexualitou mladému publiku za potřebné a zároveň odmítáme jakékoliv snahy o uzavírání těchto témat „pod zámek“ a neopodstatněné pokusy o omezování repertoáru divadel (podobně jako tomu bylo v loňském roce v případě inscenace MáMě kladenského Divadla Lampión). Rádi bychom proto v tomto textu na základě osobních diváckých zkušeností nabídli analytické zhodnocení způsobů, jakými je v inscenaci sexualita skutečně tematizována.
Inscenace v režii Štěpána Gajdoše od začátku klade důraz na detabuizaci sexu i pojmenování částí těla s ním spojených. Hned v úvodu zaznívá upravená verze dětské písničky Hlava, ramena, kolena, palce, ve které jsou zahrnuty i další části těla – krk, prsa, zadek, penis, vulva, šourek, vagína, klitoris, předkožka, žalud, stydké pysky. V hravé formě, ale bez studu tak pojmenovává části těla, jejichž názvy se někdy stydíme vyslovit a místo nichž mnohdy používáme jiná, anatomicky nepřesná slova. Jak ale můžeme mluvit o tom, co od svých sexuálních partnerů nebo partnerek a od sexu jako takového chceme, a o tom, co naopak nechceme, když ani nedokážeme otevřeně hovořit o svém vlastním těle? Vždyť i mnozí dospělí se vyslovení těchto slov brání, čímž děti nezáměrně učí studu či dokonce strachu z vlastního těla.
V rámci detabuizace sexu pracuje inscenační tým i s mýty, které ho obklopují. Jedním z nich je vnímání panenské blány a domněnky o jejím protržení, která vytváří mylné představy o prvním sexu. Inscenace přitom k jejímu označení používá významově přesnější slovo hymen, které nevytváří zavádějící dojem „protrhnutelné blány“. V souvislosti s tím je poukazováno i na to, že první sex nemusí být nutně jenom vaginální penetrativní sex, a snaží se o narušení představy toho, že právě tento typ pohlavního styku je ten „jediný skutečný“. Tato scéna má přitom podobu písně chóru a její stylizace spolu s podobností slov „hymen“ a „amen“ vytváří atmosféru katolické mše. Nejedná se však o parodizaci nebo zesměšnění křesťanství, jde spíše o ukotvení mýtu panenství v jeho kulturním rámci, který stojí na křesťanském ideálu čisté panny.
Jedním z hlavních prostředků, jimiž inscenace o sexu pojednává, jsou barevné figurky, postavené na stole v přední části jeviště. Postavičky nemají žádné konkrétní rysy ani specifikovaný gender – jejich funkce je symbolická a herečky a herci s nimi jako jejich loutkovodiči zobrazují situace pojící se s prvním sexem, které jsou doprovázeny rozhovory v titulcích. Diváctvo tak má možnost se v intimní atmosféře seznámit s různými pocity, které se s prvním sexem pojí, stejně jako s různými podobami, které může mít – poprvé s holkou, poprvé s klukem, poprvé s někým, pro koho je to taky poprvé, poprvé s láskou, poprvé bez lásky. Inscenace přitom možnosti, jakými se může první sex odehrát, nehodnotí. Předkládá realistický obraz toho, jak různorodě může poprvé vypadat, a přitom díky symboličnosti figurek a využití titulků není explicitní. Dává diváctvu prostor, aby samo reflektovalo to, co na jevišti vidí, jakých významů to pro něj nabývá a jak se ho to dotýká.
Podobně je symbolicky využito i ovoce. Jednou z výrazných scén, v nichž k takovému metaforickému využití ovoce dochází, je scéna tematizující konsent, tedy souhlas. Avokádo se zde stává reprezentací sexuálních aktivit a na jednoduché paralele je tak demonstrována důležitost a zároveň lidská jednoduchost potřebnosti souhlasu druhé osoby k sexu. Tak jako byste nenutili avokádo někomu, kdo ho nechce, někomu, kdo ho nejdřív chtěl, ale pak si to rozmyslel, nebo někomu, kdo je v bezvědomí a nemůže vám svůj názor na avokádo říct, neměli byste nikomu nutit ani sex. Zdůrazněno je přitom i to, že nechtít avokádo je v pořádku – stejně jako je v pořádku nechtít sex. Je v pořádku nechtít ho mít teď a je v pořádku ho ani nechtít nikdy zkusit. To zdůrazňuje i jedna z písní, které se v inscenaci objevují. Když v ní postava zpívá „nevzrušuje mě sex s muži ani s ženami/nejraděj se po obloze toulám mezi hvězdami“, dostává se jí na to jednoduché odpovědi – „je to tvůj život,/tak žij ho,/jak by sis sám přál“.
Jedno z prohlášení, která se v diskuzích o Poprvé objevují, je domněnka, že inscenace nabádá děti k sexu a že normalizuje šikanu těch, kdo ho ještě neměli. Tato domněnka je založena zejména na v inscenaci přítomné písničce Tak co, která je však v diskuzích vytrhována z kontextu, v němž se objevuje. Scéna, v jejímž rámci písnička zaznívá, zobrazuje tlak, v jakém se mohou mnozí dospívající skutečně ocitnout. Tento tlak však inscenace nenormalizuje, ale naopak ho odsuzuje. Na jevišti opakovaně explicitně zaznívá to, že nechtít sex je v pořádku. Že je v pořádku ho chtít a pak si to rozmyslet. Že je důležité se na souhlas ptát – a že je v pořádku vyjádřit nesouhlas.
Inscenace Poprvé vznikala v přímé spolupráci s psycholožkou a lektorkou Marcelou Poláčkovou z organizace Konsent, což je znatelné v jemnosti a důkladnosti uchopení tematizované problematiky. Jak pro Deník N řekl umělecký šéf Divadla Polárka Jiří Hajdyla, „inscenace ve svém jádru není o sexu, ale o otevřené komunikaci, nastavování hranic a respektu k druhým“. Citlivým a pro mladé diváctvo zároveň atraktivním způsobem ukazuje možnosti komunikace o těchto tématech, které se děti často nenaučí od svých rodičů, majících v sobě samých internalizovaný stud vůči sexualitě. Přímost, otevřenost, ale i jemnost, s níž pracuje Poprvé, je nutná právě proto, aby si děti své vlastní hranice dokázaly nastavovat a byly si vědomy toho, že mohou se sexuálními aktivitami, ale i s jinými dotyky souhlasit, nesouhlasit i si svůj souhlas rozmyslet. A aby věděly, že „jejich poprvé je jenom jejich“. Poprvé tak komunikuje, že všechny alternativy této zkušenosti, které probíhají ve vzájemném respektu zúčastněných stran, jsou v pořádku – a stejně tak je v pořádku, když neproběhnou vůbec. Tvrzení Petry Rédové jsou tak zjevně založená na mylných domněnkách o obsahu inscenace a na jejích dekontextualizovaných interpretacích. Podobně je tomu i u komentářů uživatelů na sociálních sítích – kteří navíc sami mnohdy uvádějí, že inscenaci Poprvé vlastně ani neviděli.
Divadlo Polárka – Poprvé. Režie Štěpán Gajdoš, dramaturgie Karolina Salamonová, scénografie Alžběta Kranich Uhlíková, hudba Matěj Štrunc, odborná konzultace Marcela Poláčková. Hrají Anna Hřebíčková, Táňa Hlostová, Denisa Cupáková, Matěj Záhořík, Alfred Texel Schmidtke, Vít Malecha, Jaroslav Tomáš, Kamil Bačovský, Petr Theodor Pidrman, Nikola Moravčíková, Michal Sikora, Tomáš Jiřík.
Román Michala Ajvaze Druhé město v době svého vzniku mohl působit jako inovativní narativní experiment otevírající alternativní vrstvu městské reality, jež se po svém odhalení už nedá znovu „zavřít“. Opera Ondřeje Kyase tuto zkušenost nepřevádí do jevištní podoby ilustrativně, nýbrž hledá adekvátní hudebně-divadelní ekvivalenty Ajvazova asociativního a obrazivého psaní.
V současné době si lze v dramaturgickém směřování opery Národního divadla v Praze všimnout uvádění méně známých oper méně známých skladatelů. Mezi takové inscenace nyní patří i Ostrčilova Legenda z Erinu, která se v režii Jiřího Heřmana do Národního divadla poprvé po více než 100 letech vrátila. Odpovídá ale výsledek úsilí inscenačního týmu?
