Magická cesta do Druhého města

Ajvazův text plyne podobně jako hudba: zdánlivě nonsensový tok slov a obrazů postupně vyvolává smyslové vjemy, hlasy, zvuky a teprve z nich se vynořují významy, které mohou zanechávat až psychedelické stopy (zelená tramvaj, nepřátelství podmořského světa a jeho obyvatel v centru Prahy či strach z osamělého zmizení v prostorách, které zůstávaly běžně na periferii našeho vnímání). Kyasova hudba a jeho vlastní libreto tyto kradmé běsy zachycuje s mimořádnou citlivostí. Kompozice Druhého města hudebně „probublává“, proniká škvírami, vytváří napětí, hrozbu i melancholii; někdy udeří s děsivou razancí, jindy jemně nese lyrické árie, například Alweyry (v podání Jany Vondrů) či Dívky z lodi (Aneta Podracká Bendová). Zároveň navozuje monumentální a sugestivní zvukové obrazy – například scénu ztroskotání velké lodi.

Režijně-scénografickým rámcem inscenace v režii Kateřiny Křivánkové je umístění orchestru dozadu na jeviště. Hudebníci sedí zády či natočeni mírně z profilu k divákům i pěvcům, čímž se orchestr stává jakýmsi latentním Druhým městem: zdrojem zvuků, které pronikají k postavám jednajícím v přední části jeviště Divadla na Orlí a dále k publiku. Hudba nepůsobí jako doprovod, ale jako základní stavební materiál světa, který vytéká zpod zdánlivě reálného města a narušuje jeho stabilitu.

Scénografie Sylvy Markové se zakládá na jednoduchých variabilních prvcích: praktikábly v levé části jeviště vytvářejí malé pódium pro herecké akce. Na nich se dle potřeby situace vyskytnou židle a stolek s ubrusem, které představují prostředí bistra, knihovny či pracovny vědce. Vpravo je umístěno stupňovitě elevované pódium pro sbor a sólisty, které působí téměř sakrálně – jako vnitřní chrámová struktura z Druhého města. Prostor je dále rozšiřován do virtuální reality projekcemi Tomáše Hrůzy na dvou plátnech, jež nesynchronně nabízejí vizuální asociace inspirované románem. Tyto projekce nejen ilustrují, ale s jemným humorem komentují dění a umožňují nahlížet do cizí představivosti, ať už Vypravěče neboli „A“ či inscenátorů.

Režie místy směřuje pozornost k hravým asociacím a analogiím tvořeným interakcí herce (Lukáš Rieger) s předměty denní potřeby (zápisník, tužka, šálek kávy, dýmka, plechovka piva), promítanými jako live-cinema na levém plátně. Rieger, nejprve převážně sedě u stolu, v mluvené roli Vypravěče/Hlavního hrdiny/„A“ čte ručně psané pasáže z románu, malou kamerou v ruce zabírá rekvizity na stole či jejich detaily, které jsou na plátně naddimenzovány a proměněny v elementy jiných světů či dimenzí. Live-cinema se zde nejprve využívá jako prostředek ukotvení „našeho“ světa, jenž se postupně dostává do stále intenzivnější interakce s Druhým městem. Na repríze 20. 12. 2025 nebyl tento výrazový prostředek kvůli technické poruše plně funkční, což mírně oslabilo soudržnost této vrstvy režijně-scénografické koncepce.

Kostýmy jsou střídmé co do střihu i barvy: černý základ doplněný chladně šedými, lehce lesklými asymetrickými prvky evokuje rybí kůži či hlubinné prostředí. Výrazným detailem jsou jasně zelené baleríny Alweyry, které jemně, ale neodbytně odkazují k jinakosti a přitažlivosti Druhého města. Podobně je koncipován i světelný design: Ajvazova zelená tramvaj se na jevišti objevuje jako postupně sílící zelený světelný nádech, který s tím, jak „A“ proniká hlouběji za hranice našeho světa, stále více pohlcuje celý scénický prostor.

Režijní koncepce Kateřiny Křivánkové udržuje po celou dobu napětí, chlad a pocit latentního nebezpečí, které jsou jen krátce narušovány komickými či groteskními prvky. Patří k nim například recitační pták v podání Alžběty Symerské, jenž ukazuje hereckou suverenitu pěvkyně a její schopnost pohybovat se mezi groteskou a jemnou ironií Ajvazova románu. Kyasova opera si zároveň pohrává s typickými operními situacemi: pijácká scéna v hospodě proměňuje mužskou vulgaritu v harmonický výraz bodré pospolitosti, zatímco groteskně-děsivá noční přednáška na FF UK („nemá lasičku“) graduje zvukomalbou slova a režijním sevřením prostoru těly a hlasy pěvců kolem hrdiny v obraz agresivní hrozby ze strany Druhoměšťanů.

Výrazným významotvorným prvkem inscenace je zdvojení hlavní postavy Vypravěče/Hlavního hrdiny/„A“. Činoherní herec Lukáš Rieger a pěvec Aleš Janiga jsou propojeni nejen kostýmem (černý oděv s v temném prostoru distinktivním žlutookrovým kabátem), ale také postupnou vzájemnou interakcí, či spíše vzájemným uvědoměním si (akcí) druhého. Pěvec, nesen hudbou, je jakoby od počátku blíže logice Druhého města, zatímco činoherec zůstává déle ukotven v našem světě, více váhá, ač také s rostoucím zaujetím zkoumá magii cizího prostoru v netušených dimenzích Prahy. Právě toto napětí mezi oběma rovinami vytváří prostor „mezi městy“. Poslední slova románu jsou pronesena Janigovým zpěvem, facetu rozhodnutí „A“ vydat se už bez „zadních vrátek“ do Druhého města tvoří herecky Rieger.

V závěru opery dochází k významovému posunu oproti románové předloze: poslední slova libreta jsou rozdělena mezi „A“ a Alweyru, čímž se perspektiva rozšiřuje a ženský hlas dostává více prostoru a postava výraznější motivaci. Druhé město se tak nejeví tolik jako objekt osamělé fascinace, ale jako prostor sdílené, byť nebezpečné touhy.

Režie situací je velmi dobře zvládnutá, připomene například absolventskou inscenaci Poulencových Dialogů karmelitek, v nichž práce Křivánkové upoutala především smyslem pro tvorbu hereckého výrazu, který se obzvláště divácky účinně projevil ve scéně popravy řeholnic. V první zhlédnuté repríze Druhého města (22. 11. 2024) jako by se vytrácela důslednější individuální práce s hereckým projevem některých pěvců. Zatímco například herectví Alžběty Symerské působilo scénicky přirozeně, u sopranistky Anety Podracké Bendové se zejména v oblasti mimiky objevovaly schematické, až dětinsky expresivní výrazy, které mírně mátly dramatickou situaci. Podobně většina interpretů mužských rolí působila trochu nejistě. Všechny tyto nejistoty se ale s druhou zhlédnutou reprízou (20. 12. 2025) rozplynuly a nahradily je herecká i pěvecká jistota, lehkost projevu i soudržnost hereckých akcí.

Trochu nesoudržně a v provedení fyzicky neobratně v první ze zmiňovaných repríz vyznívala manipulace pěvkyň s notovými pultíky. Zatímco přítomnost pultů na praktikáblech vpravo působí scénograficky opodstatněně, interakce tří sólistek uprostřed jeviště s pultíky v ruce (tj. předměty ne zcela šikovnými pro elegantní zacházení) v některých scénách omezuje hereckou akci. Při druhé z repríz se naopak akce uklidnila a racionalizovala: ve scéně tří Sudiček, které s pultíky obcházejí vyčerpaného hrdinu a škodolibě komentují jeho osud, se tento prvek stal efektivním, když implikoval, že se situace odehrává za zdí a z dvojí perspektivy („A“ a „Sudiček“).

Celkově se v režijním pojetí stylově pochopitelně odlišoval Rieger, ale evidentní byl režijní záměr vystavit magii neznámého a strach nahánějícího cizího světa pohledu „nonšalantně na zadku sedícího“ Pražana – či kohokoliv. Ač by se zdálo, že taková perspektiva může „shazovat“ dramatičnost scén, výsledek byl zdařilý: dění se tím posunulo blíže k divákovi a přineslo i jemnou ironizaci jeho samotného jako pozorovatele. Tuto rovinu jemné, až sotva znatelné ironie a humoru lze ostatně chápat už jako pro Ensemble Opera Diversa typickou.

Oproti komickým či podpůrným rolím v dřívějších inscenacích zde Jana Vondrů v roli Alweyry dostala více prostoru, díky němuž prokázala svoji schopnost ztvárnění i jiného typu rolí. Alweyra Vondrů byla děsivá a zároveň citlivá postava femme fatale, se schopností držet hlasem i hereckým projevem dramatické napětí.

Opera Druhé město Ondřeje Kyase v inscenaci Ensemble Opera Diversa představuje mimořádně soudržný hudebně-divadelní tvar, který dokázal Ajvazovu poetiku působivě transformovat do multimodálního jevištního dění. Jde o dílo, jež s invencí otevírá prostor mezi realitou a její temnou, přitažlivou alternativou – a vtahuje do něj s neodbytnou silou či magií.
 

Ensemble Opera Diversa – Ondřej Kyas: Druhé město. Režie Kateřina Křivánková, hudební nastudování Gabriela Tardonová, scéna a kostýmy Sylva Marková, videoprojekce Tomáš Hrůza, světelný design Anna Laborová, produkce Magdalena Dostálová, Jiří Čevela, Sylva Marková, hrají Jana Vondrů, Aneta Podracká Bendová, Alžběta Symerská, Michael Robotka, Tomáš Chloupek, Aleš Janiga, Pavel Slivka, Libor Skokan, Lukáš Rieger, orchestr Ensemble Opera Diversa, vedoucí Jan Bělohlávek. Světová premiéra 16. prosince 2023, CO.LABS. Psáno z repríz v Divadle na Orlí 22. listopadu 2024 a 20. prosince 2025.