Bratři Kopečtí a jejich dávka naděje

Při usednutí v hledišti Městského divadla Brno mi neustále víří v hlavě myšlenky na to, co všechno musím dnes i následující dny stihnout a kolik práce mě ještě čeká. Jsem roztěkaná a nedokážu se plně soustředit. Velký vliv má na to i fakt, že od rána neoplývám příliš dobrou náladou. Ano, i takový může být den recenzenta. Sál se ponořuje do tmy a já si potichu povzdechnu a popřeji si, abych to do půlky nějak přežila. Stačí ale pár prvních minut, abych naopak začala doufat, aby představení trvalo co nejdéle. Při bližším seznámením s osudovými ránami bratrů Kopeckých moje potřeba „foukání si na bebíčka“ a kritický pohled na všechny a všechno slábne, až nakonec zmizí úplně. Moje ranní problémy mi najednou připadají tak malicherné. Naopak mi v myšlenkách vyvstává příběh mojí rodiny z období druhé světové války, který znám z vyprávění mého dědečka. O paralyzujícím strachu o blízkého člověka, který je každou vteřinou blíže smrti a vy mu nemůžete nijak pomoci. Jen čekat a doufat. Dialogy mi dávají pomyslnou facku a uvědomuji si, že jsem se v posledních týdnech chovala jako sobec, který řeší jen svoje mikro problémy.

Bez popisku

Při zhlédnutí Bratrů naděje od Divadla Minor jsem se jako divačka dojala. Příběh čtyř bratrů Matěje, Antonína, Vojty a Jindry je o semknutosti a o strachu o své nejbližší v době první světové války. I když každý z nich může každou chvíli přijít o život, touha zachránit ostatní bratry je daleko silnější. A i přes všechno nepříznivé, jako je smrt rodičů, nástup na frontu, strach z toho, zda se dožijí dalšího dne a poté neúcta ostatních lidí k legionářům a tíživá finanční situace, stále drží při sobě. Protože rodina je to nejcennější, co máme.

Jan Jirků, jež je autorem scénáře a režisérem inscenace, se v Divadle Minor již dlouhodobě zabývá historickými tématy, které vycházejí ze skutečných událostí i z osudů lidí, kteří opravdu žili (např. inscenace Zá-to-pek! či Lipany). Témata dokáže zpracovat do děl, které diváka zasáhnou svou upřímností a převážně příběhem postav, se kterými se divák dokáže lidsky ztotožnit. Inscenace jsou mnohovrstevnaté. Zaprvé tu máme silný a nosný příběh, k němuž divák snadno přilne. A zadruhé tu máme propracovanou, a pro Minor typickou, audiovizuální složku, která z představení dělá díky loutkám, scénografii i živé hudbě neopakovatelný a intenzivní zážitek.

Když jsem seděla v publiku, které se skládalo převážně z žáků druhého stupně základní školy a z prvních ročníků středních škol, zajímalo mě, jestli diváci v tomto věku dokáží přijmout vážnou hru, která má prvky loutkového divadla. A zda akceptují příběh bez prvotních předsudků, že se jedná zase jen o hodinu dějepisu, akorát v divadle a s herci, kteří se s největší pravděpodobností budou pokoušet divákům zavděčit. Příběh loutkářů z období první poloviny 20. století, jenž byl humorný, dojemný, mrazivý, ale i šťastný, k mému velkému překvapení diváky strhl. Herci si jednotlivce v publiku získali i tím, že je přijali jako herecké partnery a někteří z nich si i zahráli přátelé bratrů Kopeckých z války. Představení končí, herci Johana Schmidtmajerová, Ondřej Nosálek, Václav Jelínek, Bořek Joura, Pavol Smolárik, Gustav Hašek a Radka Pavlovčinová, společně s kapelou, jsou za burácivých ovací vytleskáni celkem pětkrát. Odcházím s úsměvem na tváři a s pocitem, že kvalitní loutkové divadlo nemůže u nás nikdy vymřít. Vždyť jsme přece národ Kopeckých. Vytáčím na mobilu mámino číslo a na otázku „Co se děje?” odpovídám „Chtěla jsem tě jen slyšet a zeptat se, jak se máš.

Toto představení mi poskytlo dávku naděje. A za to souboru Divadla Minor ze srdce děkuji!

Kristýna Blahynka


Více článků

Přehled všech článků

Používáte starou verzi internetového prohlížeče. Doporučujeme aktualizovat Váš prohlížeč na nejnovější verzi.

Další info