Š. Krupa, P. Panzenberger, J. Kaluža, Z. Truplová, T. Cisovská; zdroj: www.divadloarena.cz

Ostravská Divoká kachna – k podstatě divadelního umění

27. 1. 2017

Divadelní sezona 2016/17 byla v ostravské Komorní scéně Aréna zahájena inscenací profilového symbolického textu - Divoká kachna. Tragédie norského dramatika Henrika Ibsena představuje autorovo stěžejní dílo, v němž z hlediska tematického dochází k syntéze osobních vztahů se společenskými problémy. Ibsen prostřednictvím literárního textu usiloval především o kompaktnost, do popředí postavil konflikt, pramenící nejenom z povinnosti vůči sobě samotnému, ale i vůči ostatním lidem. Tato nadčasová témata přitom byla zahalena do symbolického rámce (odtud ostatně vychází samotný název dramatu).

Navzdory nosnosti Ibsenova příběhu se ostravští inscenátoři uchýlili k poměrně významným škrtům, které vedly ke zpřesnění situace, a tedy i k výraznému tempo-rytmu inscenace. Naproti tomu již výsledný inscenační tvar nepředstavuje výhradně silnou tragédii, ale mnohem více než v původním dramatickém textu se do popředí dostávají komické aspekty, humor. Inscenace tak nabývá podoby tragikomedie, v níž může být naplno využito vysokého potenciálu, jímž disponuje herecký soubor divadla.

Ostatně, výrazný podíl na této skutečnosti má právě dramaturg divadla Tomáš Vůjtek, jehož jméno je uvedeno i pod první inscenací sezony. Vůjtek usiluje o to, aby herecká složka podtrhla dramatický text, čehož také bylo v Divoké kachně plně dosaženo.

Tento aspekt je patrný i z režisérského přístupu Davida Šiktance vyzvedávajícího schopnosti jednotlivých členů hereckého souboru. Situace přitom buduje tak, aby v nich byl uplatněn i hořce komický přesah (obrazy s tragikomickou dvojicí doktora Rellinga v podání Petra Panzenbergera a zběhlého teologa Molvika, ztvárněného Šimonem Krupou). O to tragičtěji pak vyznívá závěr celého příběhu při smrti křehkého dítěte, Hedviky. Je přitom paradoxní, vzhledem k samotnému závěru díla (a k řadě explicitních i implicitních znaků, jež na to poukazují), že je to právě druhá část, v níž se komické prvky přímo derou na povrch a tvoří tak kontrast k tragičnosti příběhu (zběhlý teolog zvracející při rodinném obědě z balkonu, starý Ekdal, u něhož se žalostný obraz jeho nitra odráží ve snaze dosáhnout proměny ve strom).

Š. Krupa, P. Panzenberger, K. Zerdaloglu, A. Sasínová-Polarczyk; zdroj: www.divadloarena.cz

P. Panzenberger, Z. Truplová, J. Kaluža, Š. Krupa, T. Cisovská; zdroj: www.divadloarena.cz

Ústřední téma Divoké kachny je založeno na konfliktu mezi povinností vůči sobě samému a povinností k celému společenskému systému. Ona rovina je rozvíjena prostřednictvím Gregerse Werleho (Michal Čapka) a Hjalmara Ekdala (Josef Kaluža). Čapka představuje až fanatického moralistu. Touha po „dokonalejším“ světě a prosazování „ušlechtilejších“ zásad jej žene až na samou hranici etického kodexu. Tragika této osobnosti spočívá v tom, že v jeho přesvědčení o výjimečnosti svého „poslání“. V tomto počínání mu může zabránit pouze jedna osoba, a to Ekdalova manželka Gina (Tereza Cisovská), žena rázná, emancipovaná, a přesto je to právě její minulost, jež předznamená tragédii mající pro dosud fungující rodinu fatální důsledky. Avšak zatajování pravdy (nemanželské dítě) Gregerse natolik vnitřně spoutává, že se samozvaně rozhodne prolomit tvrdé ledy mlčení a Hjalmarovi řekne to, co mělo zůstat navěky utajeno. Život v iluzích a snech (ty přitom mají i podobu profesního rázu – Hjalmarova touha být schopný a samostatný selhává na zjevné pohodlnosti) se náhle bortí. A svár mezi dospělými lidmi nabobtná do té míry, že pohltí nevinného člověka – Hedviku (Zuzana Truplová). Ta představuje přímý protipól Hjalmara. Zatímco on žil v klamu a opájel se vlastní výjimečností, založené výhradně na marných, nenaplněných vizích, Hedvika je odhodlaná na oltář položit oběť nejvyšší. Její čin, vyprovokován fanatickým Gregersem, tak nabývá téměř mytických rozměrů.

Herecká složka divadla tvoří pilíř inscenace. Čapkův Gregers je ve svých vizích až démonicky fanatický. Obnažením pravdy v její čiré syrovosti zcela zničí osudy mnohých lidí, aby s výrazem světce nakonec stanul na piedestalu morálky. Vůči této posedlosti po konání „dobra“ stojí postava Hjalmara. Kaluža jej ztvárnil jako totálního outsidera, unášeného však vlastní neobyčejností (a to prostřednictvím snů, které nikdy nebudou realizovány). Bytí tohoto člověka je pouhým klamem, přetvářkou. Když v okamžiku prozření (dívka, již vychovával, nebyla Hjalmarovou dcerou) odhaluje masku, naplno se projeví mužova necitlivost a krutost. Tu paradoxně směřuje na dceru, která jej miluje bezelstnou láskou dítěte. Tato surovost stojí v tragikomickém protikladu k podřízenosti vyplývající z Hjalmarovy naprosté neschopnosti odejít od manželky o něj se starající.

T. Cisovská, V. Georgiev, J. Kaluža, P. Panzenberger, Z. Truplová; zdroj: www.divadloarena.cz

M. Čapka; zdroj: www. divadloarena.cz

Povrchnost vztahů podtrhuje i scénická složka inscenace. Nikola Tempír situoval příběh do panelákového pokoje, jehož nábytek a doplňky z IKEA, ač užívány, stále mají cenovky. Tento zdánlivý detail pouze poukazuje na to, jak si obyvatelé bytu zakládají na tom, aby byli okolím považováni za někoho jiného, než ve skutečnosti jsou (cenovka jako známka úspěšnosti). Až sterilní čistota, o níž s puntičkářskou pečlivostí usilují (nejenom) Ekdal s Ginou, však stojí v příkrém protikladu s onou skrytou hnilobou mezilidských vztahů. Tato skutečnost je ostatně zdůrazněna rovněž kostýmy. Jejich autorka Juliána Kvíčalová v úvodních obrazech inscenace oblékla postavy do společenského oděvu. V „bezpečí“ domova pak alespoň částečně obnažily svoji pravou tvář (neforemný oděv, z nějž přímo sálá tragika, se kterou postavy přežívají své životy).

Divoká kachna v Komorní scéně aréna představuje inscenaci nesmírně silnou, a to především zásluhou dramaturgicko-režijního vedení schopného vyzvednout samotnou podstatu divadelního umění – tj. složku hereckou plně korespondující s dramatikovým textem.


Komorní scéna Aréna – Henrik Ibsen: Divoká kachna. Překlad František Frölich, režie David Šiktanc, scéna Nikola Tempír, kostýmy Juliána Kvíčalová, hudba Ondřej Švandrlík, dramaturgie Tomáš Vůjtek. Premiéra 22. října 2016.

Autor: Andrea Fantová