D. Urban, N. Lichý; foto: Tomáš Ruta

Absurdní drama, jehož aktuálnost děsí

17. 1. 2017

Na co čekáme? Čeho jsme součástí? Jako loutky v rukách osudu kráčíme pokorně vstříc smrti? Jak zabít čas? Vlastní smrtí? - „Pojďme se oběsit.“

Uvést šedesát let od premiéry profilový titul absurdní dramatiky, Beckettovo Čekání na Godota, by se mohlo jevit minimálně jako dramaturgicky neprozíravé. Alespoň takto na fakt, že se dílo objevilo na repertoáru ostravského Divadla Petra Bezruče, zprvu nahlížela odborná i široká divácká veřejnost. Negativistické prognózy se však naplnily a inscenace, od jejíž ostravské premiéry v říjnu uplynuly již dva roky, se těší ze strany diváků ohromnému zájmu.

Na strohou, neosobní scénu, na níž dominuje pahýl stromu a kašírovaný kámen, přichází dva muži, Estragon (Norbert Lichý) a Vladimír (Dušan Urban). Dvě lidské bytosti, trmácející se životem, aniž by znaly cíl své cesty. Jako každodenně i nyní se objeví na onom ponurém místě, aby zde čekali na toho, jenž má od základu změnit jejich životy – Godota. Ze stereotypu jejich pozemského bytí je vytrhne nečekaný příchod prazvláštní dvojice, která je založena nikoliv na rovnoprávnosti (pozice Estragona a Vladimíra), nýbrž mocenském postavení pána (Pozzo – Kateřina Krejčí) ovládajícího svého sluhu (Lucky – Michal Sedláček).

D. Urban, N. Lichý; foto: Tomáš Ruta

D. Urban, M. Sedláček, N. Lichý; foto: Tomáš Ruta

Režisér Štěpán Pácl při vytváření koncepce inscenace vycházel především z hereckých předpokladů protagonistů. Herectví Lichého a Urbana je dokonalou klauniádou založenou na zrcadlení jednání (při vzájemné rozepři čeká jeden na druhého, na jeho reakci, aby ji vzápětí mohl zopakovat). Jejich herectví je hravé (opakování gest), po vzoru klaunovské tradice se však v něm objevuje i necitelnost, ba krutost (při upadnutí Luckyho nejprve projevují zřejmou lítost, obavy o to, že zemře, ale pomoc, která by musela vycházet z jejich vlastní aktivity, s pohodlností odmítají). Oba s nadšením kvitují příchod pozoruhodné dvojice Pozza a Luckyho, neboť je vyvádí z bezcílného bloudění. V okamžiku jejich odchodu se opět noří do fádnosti života. Vedle komiky pramenící z herectví Lichého a Urbana jsou do inscenace vneseny i aktualizační prvky (návrh, jak trávit čas, má podobu vzájemných nadávek – „Ty Olomoučáku!“, „Ty českotěšínský herče!“). Ty působí nejenom odlehčujícím dojmem, ale zároveň poukazují na patriotismus, jev v Ostravě silně zakořeněný.

D. Urban, K. Krejčí, N. Lichý; foto: Tomáš Ruta

D. Urban, N. Lichý, K. Krejčí; foto: Tomáš Ruta

Lehkost hlavní linie stojí v příkrém protikladu k ponurosti a bezcitnosti, s níž Pozzo zachází s Luckym. Kateřina Krejčí představuje bezpohlavní bytost plně se opájející pocitem vlastní výjimečnosti. Je totalitním, bezmála machiavellským typem vládce tvrdě popírajícím sebemenší projevy odporu. Lucky je pro Pozza pouhou „mrchou“, nezaslouží si žádné slitování. Michal Sedláček ztvárnil Luckyho v intencích plně podřízené bytosti, popírající sebe sama, své potřeby, svoji osobnost. Je nickou, tupou ovcí bezmezně oddanou svému zaslepenému vůdci. S oddaností psa plní všechna jeho přání (filozofický monolog pozbývající myšlenky je fanatickým, až excentrickým projevem šílence).

Čekání na Godota představuje čistou esenci herectví, jehož prostřednictvím se do popředí dostává ožehavá, aktuální otázka – má člověk čekat na někoho, kdo mu pomůže vymanit se z osidel vlastní nicoty? Anebo – „Co se na Godota vykašlat“?


Divadlo Petra Bezruče – Samuel Beckett: Čekání na Godota. Překlad Karel Kraus, režie Štěpán Pácl, dramaturgie Daniela Jirmanová, scéna a kostýmy Pavla Kamanová. Hrají Norbert Lichý, Dušan Urban, Kateřina Krejčí, Michal Sedláček, Sarah Haváčová. Premiéra 31. října 2014. Psáno z reprízy 12. listopadu 2016.

Autor: Andrea Fantová