Pomezí divadla a reality

Autorský projekt Lukáše Brychty, Kateřiny Součkové a Štěpána Tretiag Pomezí spadá do žánru tzv. imerzivního divadla, v němž se divák volně pohybuje ve vymezeném prostoru, sleduje jednotlivé inscenované situace a je vybízen, aby do nich svým jednáním vstupoval. Co takový divadelní zážitek vypovídá o povaze divadla jako takového a o roli diváka v něm?

Divadlo a tanec mají oproti ostatním uměleckým druhům to specifikum, že se svým recipientem komunikují primárně prostřednictvím hercova těla, jež se pohybuje v prostoru a v čase, dýchá, vydává zvuky a pachy a také energii. Ta v ideálním případě doputuje přes bariéru divadelní rampy či jen prosté fyzické vzdálenosti až k publiku, které ji vstřebá, zpracuje, promění a pošle herci zpět. Rozehrává se tak neustávající ping-pong emocí mezi jevištěm a hledištěm, ona zpětnovazební smyčka, díky níž přináší divadelní představení poněkud jiný typ zážitku, než například sledování podobných příběhů prostřednictvím filmového média.

Co se však stane, když bariéru mezi diváky a herci zcela odstraníme? Když divákovi umožníme přistoupit k herci tak blízko, jak se jen odváží? Do této situace staví publikum tzv. imerzivní divadlo, které tak v jednom okamžiku spojuje událost divadla s jeho mimetickým rozměrem a performanci (jak ji definuje např. Erika Fischer-Lichte), v jejímž univerzu ztrácí smysl dělit účastníky na herce a diváky – jedni i druzí ji totiž zásadním způsobem spoluutvářejí. Teoreticky by tak mělo fungovat každé divadelní představení, ale zážitek z imerzivního divadla nemilosrdně odhaluje, jak často se dnešnímu divadlu této základní kvality nedostává. A také umožňuje nahlédnout, proč tomu tak je: okamžik porozumění a souznění, neboli fungující komunikace mezi herci a publikem, může nastat jen v případě, že jsou obě strany ochotné spolupracovat, věnovat si navzájem energii, přistoupit na hru.

To se nemusí povést z mnoha různých důvodů, třeba proto, že herec nedokáže publikum zaujmout, nebo proto, že diváci nejsou ochotní vystoupit z komfortní zóny své vlastní pasivity. V neimerzivním divadle se v takovém případě nic zásadního nestane – představení „jede“ dál a jen po jeho skončení si třeba někdo postěžuje, že „obecenstvo dneska nic moc“ nebo že „to nešlo přes rampu“. V divadle, jakým je třeba inscenace Pomezí ¹, se však v takové chvíli divadelní situace rozpadá: když diváky hercovo jednání nezajímá, odejdou prostě jinam. Divák si naopak s palčivostí uvědomuje, že schovat se není kam, že bez jeho reakce (následování postav, komunikace s nimi) by celá akce tak nějak postrádala smysl. Pro bytostného introverta můžeme být toto zjištění deprimující; většinou se však, předpokládám, dostaví spíše pocit úžasu, jak důležitou úlohu může divák na divadle sehrávat.

S tímto (obnoveným) diváckým sebevědomím přichází chuť spolupracovat, opravdu se „ponořit“, jak to doporučuje název žánru. Začne to nenápadně – divák následuje jednu z postav, a aniž by to zpozoroval, přizpůsobuje se rytmu hercových kroků, ačkoli napodobení dlouhánovy rozmáchlé chůze působí malé ženě jisté obtíže. Dostavuje se potěšení z pravidelné rytmičnosti pohybů a zvuku kroků, které se rozléhají prázdnou chodbou, ten pradávný pocit slasti z opakování. A pak herec zareaguje, odpoví protipohybem, ty navážeš, protože v tu chvíli nemůžeš jinak… a hranice mezi tím, kdo hraje a kdo se jen dívá, se rozmlžuje, jste tu prostě spolu, dvě bytosti, jež existují a navzájem se o tom ujišťují.

Podobně prostor třípatrového domu s nespočtem chodeb, chodbiček, zákoutí, místností a kamrlíků, v němž se divák může po celé představení bez omezení pohybovat, staví diváka do neobvyklé pozice dramaturga své vlastní neopakovatelné varianty Pomezí. Nabízí se totiž nespočet možností, jak zkombinovat jednotlivé nainscenované prvky, které tvůrci divákovi nabízejí jako potencialitu, a vytvořit si z nich konkrétní „scénář“: v domě se nachází mnoho místností, v nichž zrovna neprobíhá žádný děj, ale budí dojem, že je právě někdo opustil – přes židli leží přehozený kabát, na stole stojí hrnek nedopitého mléka, odložený dopis zve k přečtení… Prostor se otevírá k poznávání všem smyslům. Vůně jehličí, hlíny, ohně, starých stěn a dřevěných obkladů omamuje, jasně osvětlené prostory se střídají s potemnělými místnostmi, kolem zní hudba, která se časem stává disharmonickou a pronikají do ní znepokojivé zvuky a výkřiky. Bylo by snadné nechat se touto lyrickou rovinou zcela pohltit, ale epické prvky se do ní vloudí i proti divákově vůli, když i v místě stranou všeho právě probíhajícího děje narazí na osamocenou postavu.

Takové setkání vyžaduje odvahu, o níž byla řeč na začátku. Nejen proto, že se může stát, že se octnete zavření v tajné místnosti a otvory v jejích stěnách vrah pomezských dívek v neočekávaných chvílích prostrkuje ruku v červené gumové rukavici a všelijak jinak vás děsí. Až mystickou hrůzu způsobuje především vědomí, že jste se v situaci ocitli na vlastní žádost: byl to můj vlastní zrychlený dech, strachem dokořán otevřené oči a pokus uprchnout, co herci naznačily, že chci „hrát“ a co mu umožnily zavřít mě do skrýše bez obav, že mi tím způsobí psychickou újmu. Bylo by velmi jednoduché iluzi zrušit, přestat interagovat s vytvořenou dramatickou situací, jak mi poradil divák, který mě ze zamčené klece vysvobodil a přitom pronesl, aby mě uklidnil: „Je to jen divadlo“.

Můžu být tedy klidná – je to opravdu „jen“ divadlo? Nejsem si jistá, že divadlo je tak krotké zvířátko, jak se může zdát. V mnoha divadelních domech, v rukou některých divadelníků bylo skutečně zkroceno natolik, že již v divákovi nevzbuzuje „bázeň ani soucit“. Vznikly žánry, v nichž je odstup naopak důležitou součástí recepce divadelního arteaktu. Imerzivní divadlo však znovu obrací pozornost k jedné ze základních konstant, jež dělá divadlo divadlem, ke vztahu herce a diváka, zintenzivňuje prožitek ze hry někdy až k nesnesitelnosti a připomíná, že divadla je v jistém smyslu třeba se bát – protože nám dává zakusit opojný pocit z tvoření, ale zároveň i frankensteinovskou úzkost, že svůj vlastní výtvor nemáme tak úplně pod kontrolou.

1 Pro představu o inscenaci viz recenze Jany Soprové.

Lukáš Brytchta, Kateřina Součková, Štěpán Tretiag: Pomezí. Režie Lukáš Brychta a Štěpán Tretiag, dramaturgie Kateřina Součková a Jakub Hojka, výprava Lukáš Brychta, Štěpán Tretiag, Tereza Gsöllhoferová, Eva Justichová a Natálie Rajnišová, sound design Jan Tomáš, light design Matěj Vejdělek, pohybová spolupráce Klára Hutečková. Hrají Sára Arnsteinová, Kryštof Bartoš, Vojtěch Bartoš, Jindřiška Dudziaková, Kateřina Dvořáková, Iva Vejražková Holubová, Anne-Francoise Joseph, Beáta Kaňoková, Pavel Kozohorský, Adam Krátký, Anna Kratochvílová, Lumíra Přichystalová, Štěpán Tretiag, Matěj Vejdělek, Julie Melicharová. Premiéra 19. 5. 2016. Psáno z reprízy 20. 10. 2016.