Macabre v rytmu tanga v Huse na provázku

Pro ojedinělý případ, kdy se v Huse na provázku uvádí klasické drama, byl vybrán slavný polský dramatik Slawomir Mrožek, jehož Tango tvoří druhý díl projektu O naší současné krizi a Jak z toho ven. Režisér Vladimír Morávek předjímá svůj režijní výklad přidáním slova Macabre do názvu hry.

30. 6. 2017 Tereza Turzíková

foto: Jef Kratochvíl

Pro ojedinělý případ, kdy se v Huse na provázku uvádí klasické drama, byl vybrán slavný polský dramatik Slawomir Mrožek, jehož Tango tvoří druhý díl projektu O naší současné krizi a Jak z toho ven. Režisér Vladimír Morávek předjímá svůj režijní výklad přidáním slova Macabre do názvu hry.

Makabrózní groteska se rozehrává již při příchodu do sálu, kdy z reproduktorů duní klišé melodie tanga z muzikálu Moulin Rouge a na projekčním plátně tančí kostlivec. Řvavý úvod přeruší příchod herců-tanečníků, kteří symbolickou choreografií, odtančenou spíše strojeně než vášnivě, otevřou děj.

Jedna z postav předříkává scénické poznámky autora, jimž odporuje dění na jevišti. Místo měšťanského pokoje vidíme krychli tvořenou neonovými lištami, již vyplňuje staromódní harampádí z vetešnictví. Společnost má podle Mrožkových poznámek jednat přirozeně a vyhnout se při hře v karty teatralitě. Morávek naopak vede herce k přehnané mimice i gestikulování připomínajícímu cirkusovou estetiku. Vzdorování autorovi a snaha o vlastní výklad se projevuje i takto banálním postupem, ale odpovídá celkovému jazyku inscenace, která pracuje s hravostí a stylovou diverzitou. Tento přístup se ovšem po několika prvních scénách značně okouká a inscenace se stává nepřehlednou koláží.

Řešení kostýmů jako honosných oděvů šlechty 19. století, na něž padá prach a prožírají je moli, podpořené výrazným líčením (bílý make-up a černé oční stíny) odkazují na povídky E. A. Poea a vizuální estetiku filmů Tima Burtona. Zároveň můžou působit až groteskně komicky – odhalené popsané břicho Stomila (Jan Kolařík) či podvazky babičky Evženie ztvárněné Jiřím Pechou.

foto: Jef Kratochvíl

 

Stojaté vody zdánlivé rodinné idyly, kdy se mezi rozpadajícím se nábytkem hrají karty, tančí tango a chroupají buráky, naruší návrat syna Artura (Dalibor Buš), který se pokusí nastolit v rodině nový řád a začíná k nelibosti všech vytahovat kostlivce ze skříní. Bušova energičnost a fyzická zdatnost dostává v roli Artura mnoho prostoru a za pomocí jevištního charismatu a hlasové deformace (jakési mečivé, nepříjemné barvení hlasu) vytváří středobod scénického dění.

Ostatní herci naplňují dystopicky-groteskní vizi režiséra – působí jako mechanické loutky, polomrtví dekadenti a komické figurky z komiksu. Když je třeba, tak přehrávají, jindy zase podporují napětí hry teatrálním mlčením a nečinností. Ivana Hloužková dovede být dostatečně hrubou a lascivní matkou neustále koketující se sluhou Edou, jehož úlisnost se ve ztvárnění Adama Mašury projevuje především v obdivuhodné fyzické akci ve stylu gymnastických a akrobatických kreací.

Stylově odlišný je herecký projev Terezy Marečkové v roli sestřenice Ály – naivní mladé dívky okouzlené myšlenkou sňatku s Arturem. Mezi podivínskou rodinou působí jako světice a něžnost sama, její pohyby jsou pomalé a rozvážné. Jemný hlas a dívčí vzhled Marečkové tvoří kontrapunkt k vulgárnosti a afektovanosti ostatních postav.

foto: Jef Kratochvíl

 

Všechno se však mění ve druhém dějství, kdy si Ála má brát Artura, který se ovšem na svatbě ukáže opilý. Hysterická reakce Ály se odehraje mezi diváky, odkud také zoufale Arturovi doznává, že ho podvedla se sluhou Edou.

V této scéně je nejvíc patrné to, co vnímám celý večer. Herci jsou rozestavění po celém prostoru divadla, z reproduktorů řve hudba a divák neví, kam se dívat dříve. Na scéně se toho děje tolik, až přichází pocit, že se tam vlastně neděje nic. Režisér sám odvádí pozornost diváka, úmyslně jej mate a snaží se zapojit všechny jeho smysly. Morávkovi se svými oblíbenými prostředky (kolážovistost, groteska, opulentnost) nedaří myšlenkově naplnit Mrožkův text a celé režijní čtení působí banálně. Ve výsledku tedy nevím, co si z představení odnést jiného než příběh s jednoduchou zápletkou a dvě hodiny hluku.

Divadlo Husa na provázku – Slawomir Mrožek: Tango Macabre. Režie Vladimír Morávek, dramaturgie Miroslav Oščatka, kostýmy Sylva Zimula Hanáková, hudba David Smečka, pohybová spolupráce Nenad Djapic. Hrají Jiří Pecha, Jan Kolařík, Ivana Hloužková, Dalibor Buš, Tereza Marečková, Vladimír Hauser, Adam Mašura. Premiéra 28. listopadu 2016. Psáno z reprízy 12.4.2017.


Více článků

Přehled všech článků

Používáte starou verzi internetového prohlížeče. Doporučujeme aktualizovat Váš prohlížeč na nejnovější verzi.

Další info