Dorian Gray zůstává mladý dodnes

„Žijeme v době, kdy jedinou naší nezbytností jsou zbytečnosti.“ Tento citát najdeme ve slavném díle britského dramatika a prozaika Oscara Wildea Obraz Doriana Graye a je až s podivem, jak aktuální zůstává i dnes, více než 120 let po jeho vydání. Možná proto jej v Horáckém divadle v Jihlavě vložili hned na jednu z prvních stránek programu ke své stejnojmenné inscenaci v režii Pavla Šimáka.

Příběh mladého muže, který ze strachu ze stáří a ztráty krásy zaprodá svou duši a místo sebe nechá stárnout svůj portrét, vyvolal ve své době bouřlivé reakce. Tehdejší puritánská Anglie těžce snášela Wildeovo vykreslení dekadentních a uvolněných postojů objevujících se ve společnosti i poměrně otevřené zobrazení homosexuální lásky. V Horáckém divadle se rozhodli posunout příběh blíže dnešní době a zasadit jej do současné „lepší“ společnosti. Z původní postavy malíře Basila Hallwarda se zde v podání Zdeňka Stejskala stává fotograf, děj se odehrává v minimalisticky zařízeném moderním interiéru, postavy využívají nových technologií, především mobilních telefonů a notebooků. Čtení příběhu současným pohledem funguje velice dobře a názorně dokazuje nadčasovost Wildeovy prózy, jež může být aktuální pro kteroukoli generaci. Kult těla, krásy a mládí se v dějinách už mnohokrát dostal do popředí. V inscenaci jej připomínají projekce v jedné ze scén, v níž můžeme v pozadí sledovat záběry například ze spartakiády, vojenské či módní přehlídky.

Jan Burda jako Dorian Gray sám na tělo a krásu neustále fyzicky či slovně odkazuje. Opěvuje krásné věci, ženy, city. Více než o vnitřní půvab mu však jde o vnější vzhled. Herec během představení usilovně cvičí, běhá na páse a celkově je fyzicky velmi aktivní a téměř neustále v pohybu, zatímco ostatní postavy kolem něj postupně znaveně odpadávají nebo mnohem častěji posedávají na pohovkách. Především skrze tělo dokáže Burda s přehledem zobrazit i ty nejniternější pohnutky a pocity. Od nesmělosti a nejistoty mladíka krčícího se na pohovce přes sebevědomí jistého muže až po jeho životní zkraty a zlomy v závěru života, kdy už tuší, že se mu jeho krásná představa života sype pod rukama, a tak se zoufale uchyluje až k násilí, jen aby si ji ještě chvíli udržel. V souvislosti s Dorianem je významným a výstižným prvkem běžecký pás, jenž lze v některých situacích chápat nejen jako cvičební pomůcku, ale i jako symbol útěku před realitou a snahy vyhnout se krutému osudu, s nímž se Dorian setkává především v podobě svého staršího alter ega (Zdeněk Dryšl). Ačkoli je Dorian ústřední postavou, roli hlavního hybatele děje svým způsobem zastává Henry Wotton v podání Lukáše Matěje. Henry, vždy elegantní a důstojný, působí jako Dorianův tajemný našeptávač a pokušitel, jelikož právě jeho cynické a přesně cílené myšlenky přivádějí Graye na scestí. Usazen nejčastěji do zavěšeného křesílka veškeré dění lehce zpovzdálí zálibně sleduje, jako by se jej nic z viděného vlastně osobně netýkalo.

Režisér Šimák, stejně jako ve své době Wilde, se ve svém zpracování nebojí zobrazit to špatné a zvrácené, co je součástí společnosti. Nejde jen o už zmíněný všudypřítomný kult mládí a krásy, ale i poukázání na to, jak oblíbené je dnes přikrášlovat realitu nebo být pouhým divákem některých událostí, ať už jde o nejrůznější světové či domácí problémy nebo běžné, avšak nečekané momenty v našem okolí. V tomto kontextu jsou obzvlášť výmluvné dvě situace. Ta první se odehrává během večírku v úvodu představení, kdy mezi hosty prochází Basil (Zdeněk Stejskal) a všechny fotografuje. Když hosté spatří fotoaparát, veškerá činnosti se zastaví, všichni se naaranžují do líbivých póz a nahodí nadšený a dokonalý úsměv. Následně pokračují v původní činnosti. Druhá situace souvisí s úmrtím jedné z postav, mladé herečky Sibyly (Šárka Býčková). Poté, co je mrtvá přinesena na scénu, všichni se kolem ní seběhnou a začnou si bezvládné tělo fotografovat, aniž by se jakkoli alespoň pokusili o záchranu. Situace, která je i v realitě bohužel běžná. Celá inscenace je prosycena odkazy na povrchnost života, přetvářku či ztrátu morálních zábran a zodpovědnosti.

Celkovému vyznění inscenace výrazně napomáhá scénografie Kristiny Matre Křížové. Dominují jí čtyři vysoké „zdi“ tvořené nataženými bílými pruhy látky, mezi nimiž mohou velice efektně přicházet či mizet jednotlivé postavy nebo se objevovat rekvizity a kulisy. Mimo ně se na scéně vyskytují už jen čistě bílé pohovky na kolečkách, závěsné křeslo, případně běžecký pás. Všechny předměty jsou určitým způsobem mobilní a podle potřeby je možné je přesouvat a stavět do jiných pozic, což spolu s proměnami elektronické hudby a svícení celému představení dodává potřebnou dynamiku a atmosféru.

Obraz Doriana Graye v podání Horáckého divadla je celkově velmi povedenou a kvalitní inscenací, která má mnoho co říci. Co ovšem vnímám jako problematické je množství symbolů a odkazů, u nichž není zcela patrné, co přesně mají v daném kontextu vyjadřovat a jak je číst. Příkladem může být scéna, v níž představitel Henryho (Lukáš Matěj) stojí nasvícen u jedné stěny a postojem připomíná ukřižovaného Ježíše, není však zřejmý smysl. Další nejasnost představuje úvodní poetická pasáž o šťastném princi. Poučený divák možná rozpozná, že se jedná o odkaz na jiné dílo Oscara Wilda, ovšem záměr, proč právě tento úsek otevírá úplně jiné dílo, už zůstává nedořečen. Osobně mi i poněkud do prázdna vyznívá samotný závěr, který by možná snesl výraznější dramatičnost a doslovnost. Nicméně závěrečný prvek pípajícího běžeckého pásu je velice výstižným, i když nenápadným dovětkem proběhlé události.

Horácké divadlo Jihlava – Oscar Wilde: Obraz Doriana Graye. Dramatizace a režie Pavel Šimák, překlad Jiří Zdeněk Novák, dramaturgie Barbora Jandová, výprava Kristina Matre Křížová, hudba Šárka Býčková a Adam Mašura, pohybová spolupráce Tomáš Rychetský, videoprojekce Jan Štambera a Zdeněk Stejskal. Hrají Jan Burda, Zdeněk Stejskal, Lukáš Matěj, Šárka Býčková, Lucie Sobotková, Ondřej Šípek, Milan Šindelář, Richard Vokůrka, Josef Kundera, Tereza Otavová, Eva Kaplerová, Taťána Schottnerová, Zdeněk Dryšl. Premiéra 7. dubna 2018. Psáno z reprízy 20. dubna 2018.