J. Grundman; zdroj: facebook Odjinud

„Ukázněný“ Proces

21. 3. 2017

Prostory bývalé káznice na ulici Bratislavská, sloužící pro minulé režimy jako věznice, se v roce 2016 otevřely kulturním projektům. 3. a 4. prosince se do těchto projektů zařadila i site specific divadelní instalace Kafkova románu Proces. Opomeneme-li pokyny k organizaci představení, ono samotné se začíná dotazem jednoho z biřiců, vystupujících z davu, zda je přítomen truhlář Lang a následným nácvikem narozeninové písně pro „Pepíka“. Takto vytvořená odlehčená až přátelská atmosféra se během věcí příštích promění v pouhou sentimentální vzpomínku.

Z původního Kafkova románu jsou zdramatizovány pouze ty epizody, které umožňují posunutí děje od úvodní návštěvy přes soudní šetření až ke konečnému slovu. Divák je sleduje, když hrdinu jako štvané zvíře pronásleduje v autentických tísnivých prostorách. Kromě těchto přirozených predispozic scénografii doplňují praktikábly, jež tak tvoří vyvýšená či oddělená prostranství, umožňující hierarchickou diferenciaci, ať již mezi diváky či herci, tak mezi „kýmkoliv“ a K. Další doplněk scény tvoří projekce činžovního „bronxového“ domu, představující budovu se soudní místností, která sama skrývá spoustu příběhů.

S. Sanža; zdroj: facebook Odjinud

M. Tkačíková, J. Grundman; zdroj: facebook Odjinud

Do děje, začínajícího v den třicátých narozenin Josefa K., nás uvede Vypravěč (Sergej Sanža), oděn jako kabaretiér. K. (Jan Grundman) je vyobrazen jako sebevědomý, ale svým až příliš pozdním angažováním ve své věci pošetilý člověk, zajímající se více než o proces o dívky, kolem něj se vyskytující (Magdaléna Tkačíková). Namísto poslouchání advokátova byrokratického monologu, ovšem k vnímání, pravda, nelehkého, se věnuje kostýmové proměně advokáta v groteskní sochu. Skutečnost celého procesu a jeho nevyhnutelný dopad na svoji osobu, si uvědomuje až na jeho samotném sklonku. Možnou obhajobu, která by v nastanuvším uvědomění mohla přijít, mu znemožňuje fyzická slabost, způsobená osudovým prozřením. Následně jej nečeká nic jiného než zpověď u kněze v monumentálních prostorách kaple s herecky vytvořenými sochami svatých, vzbuzujících až posvátnou úctu. Poté je již K. nemilosrdně předán do rukou biřiců, kteří ho táhnou podél celého dvora. Symbolicky onen jediný moment, kdy se K. dostává do volného venkovního prostoru, nastává tehdy, kdy on sám byl již svobody definitivně zbaven. Závěrečný, pro K. fatální moment, diváci nahlíží zvenčí. V jednom z prosklených výklenků sedí K. ve zcela rezignované poloze, v tom druhém se popravčí připravují ke své závěrečné symfonii. Ze strany diváků je toto dění věcně komentováno Vypravěčem za doprovodu hudby, podtrhující ke krájení vhodnou atmosféru.

Zdroj: facebook Odjinud

C. Drozda, J. Grundman; zdroj: facebook Odjinud

Omezenou realitu, z níž není úniku, se daří, i díky prostorům s jejich tíživou historickou pamětí, budovat sugestivně. Neproniknutelný byrokraticko-justiční koloběh parafrázuje i několikeré fyzické oběhnutí přístupného objektu K. s diváky v zádech. Existenciální pomezí nepochopitelného světa sugeruje „snová“ scéna, pro K. snad mnohem srozumitelnější než absurdní realita. V té jsou již veškerá slova vyprahlá a bez významu, což stvrzují jednak ony byrokratismy, jednak množství rozporů mezi věcmi vyřčenými a činnostmi vykonanými (podaný banán místo řečeného jablka, hlas popsán jako klidný, ve skutečnosti řev,…). Z takovéhoto světa není možné vlastní vůlí uniknout, smrt se jeví jako možnost spásného vysvobození. Celou inscenaci umocňují též znamenité herecké výkony. Ač všichni herci, kromě Grundmana, znázorňují vícero rolí a není proto možnost pro intenzivnější charakteristiku, všem se daří i tyto pouhé výjevy vytvořit přesvědčivě.

Jedinými slabinami inscenace zůstávají věci čistě technické, totiž neuzpůsobenost některých prostorů k většímu množství publika (já sama jsem občas viděla pouze hlavy vyšších spoludiváků, tudíž jsem se spoléhala jen na akustický vjem) nebo naopak rozlehlost kaple v kontrastu s momentálním tichým Drozdovým projevem kněze, spojeným s jeho orientací zády k divákům, a pro všechny tedy nepříliš dobře slyšitelným. Nicméně celek, jakožto sonda do života plného absurdit, v němž člověk stíhá možnosti svobody a smyslu života, působí účinně, snad i proto, že neumožňuje výraznější citové zaangažování a činí tak z inscenace děsivě věcnou podívanou.


Divadlo Odjinud – Franz Kafka: Proces. Režie Pavel Strašák, dramaturgie Marek Vráblík, produkce Katka Geislerová, scénografie Karolína Srpková, Grafika Anna Chrtková, hudba Slavomír Hořínka. Hrají Jan Grundman, Magdaléna Tkačíková, Cyril Drozda, Sergej Sanža, Luboš Stárek, Vít Jakubec. Premiéra 3. prosince 2016. Psáno z reprízy 4. prosince 2016.

Autor: Barbora Havlová