M. Bumbálek; zdroj: www.divadloustolu.cz

Jób aneb neposkvrněné pojetí

27. 2. 2017

Starozákonní příběh o zámožném statkáři Jóbovi patří k těm nejznámějším. Snad si dnes ani mnozí lidé neuvědomují, že když použijí frází: „bůh dal, bůh zase vzal“ prakticky citují z Bible a používají Jóbovo nejcennější poučení. František Derfler se rozhodl dát tomuto poučení konkrétní tvar. A tedy, použijeme-li ono známé rčení – co divadelní provedení Jóbovi dalo, případně vzalo?

Divadlo U stolu (CED) uvedlo premiéru inscenace Jób v režii Františka Derflera s titulní rolí Michala Bumbálka coby Jóba. Čas vytažené opony je poněkud netradičně věnován páté hodině. Proto ani menší hlediště Divadla U stolu není zaplněné – v pět hodin se do divadla chodí podstatně hůř.

Scéna neobsahuje žádné rekvizity a kulisy. A ani tam nechybí – Jób přijde zpočátku o všechno a další pohromy se mu tříští o tělo. Proto většinou zůstává na scéně sám se svojí zlobou. Téměř zasutý v hledišti je prostor pro hudební a narativní složku – tu tvoří Tereza Lexová a Josef Klíč. Oba společně doprovázejí děj slovy a zpěvem, vytvářející pochmurnou atmosféru, jako bychom se účastnili náboženského obřadu. Text zpěvu se skládá z těch nejpoetičtějších pasáží biblického příběhu – snad až příliš poetických pro obyčejnou řeč a zřejmě kvůli tomu jej podpírá hluboký pěvecký přednes Lexové. Během zpěvu scéna stojí zcela nehnutě – poezie nemá být rušena nikým a ničím. Violoncello Josefa Klíče tvoří velké plus. Jóbovo trápení s hudebníkovým podkresem ve společné snaze dát výrazu utrpení truchlivý, ale pěkný nátěr. A jde to.

M. Bumbálek, M. Tlapák, L. Rieger, M. Černý; zdroj: www.divadloustolu.cz

T. Lexová, J. Klíč; zdroj: www.divadloustolu.cz

Michal Bumbálek svým otrhaným zjevem a zkroušeným pohledem skutečně evokuje obraz člověka, který se měl už lépe. Tři Jóbovi přátelé (Černý, Rieger, Tlapák) se snaží slovy útěchy zpříjemnit Jóbovy rány. Pohybují se okolo protagonisty v kruhu, avšak jejich povrchní promluvy nepůsobí jako balzám na ony rány, jejich úlisnost spíš připomíná hada. Pouze stupňují Jóbovu lítost a hněv.

Tři kamarádi nicméně nejlépe hrají, když nehrají. Na počátku, jak stojí v knize Jóbově: „seděli spolu s ním po sedm dní a nocí a slova k němu nepromluvili, neboť viděli, že jeho bolest je obrovská,“ i divadelní parafráze dodržuje jistou prodlevu před tím, než přátelé k Jóbovi promluví. A ty stojící postavy zahalené v kutnách, shlížející mlčenlivě na jeho trápení, mnohem výmluvněji naznačují, že mu nelze pomoci radou či vlídným slovem. Spíše než třem přátelům se v této situaci podobají členům svaté inkvizice přísně shlížejících na trpícího, snášejícího svoji zkoušku. Režijní záměr se v jejich rámci vlastně zcela naplnil. Jsou jen otravnými mouchami na zádech trpícího člověka, jenž se je snaží bezvýsledně odehnat.

Ostatně v tomto obraze (i v kontextu celé inscenace) značně působí i prostředí Divadla U stolu. Obnažené stěny s vyčuhujícími kameny připomínají celu asketického mnicha a vystihují kajícnou atmosféru lépe, než jakékoliv kulisy. Satan (Martin Svobodník) trýzní Jóbovu duši i tělo formou tance. Skupina přátel i Satan tak či onak svádí Jóba na scestí, avšak ďáblův tanec působí srozumitelněji než povrchní rady bezstarostných kolegů. Nakonec, když přátelé a vlastní nitro nepomáhají, Jób dosahuje usmíření pomocí Boha – pouhého hlasu. František Derfler patrně pamatuje na starozákonní zákaz uvalený na zobrazení vyšší moci.

M. Svobodník, M. Bumbálek; zdroj: www.divadloustolu.cz

M. Bumbálek; zdroj: www.divadloustolu.cz

Inscenace balancuje mezi obřadem, básní a středověkou liturgií. Zpracování Jóba je provedeno se ctí, téměř by se chtělo říct konvenčně. Hlavní postava se uprostřed scény kroutí pod ranami osudu, odhání své povrchní společníky snažící se o chabou útěchu. Ďábel jej trestá jednou ranou za druhou, Jób volá smrt, která nepřichází. Až Bůh svým hlasem vstoupí na scénu, vše dochází konci – poznání božího záměru, prozření, a pak už jen tma. Po božím slově by se již zřejmě neměl ozvat hlas člověka.

Nic víc, než co se lze dočíst v Jóbově knize, v inscenaci nenajdeme – krom toho, že bude divákovi poskytnut konkrétní obraz této pasáže z Bible. Skutečné naříkání namísto tisícileté knihy, jíž se dnes většina lidí vyhýbá obloukem. Žádné experimenty, jen trápení a hudba.

Během hodiny si může každý v Brně připomenout jednu z nejpoetičtějších pasáží knihy, jež má nesmírný podíl na naší kultuře. Čistě, bez všelijakých tendencí modernizovat. A to není zrovna málo, ačkoliv to tak někomu nemusí připadat. Patrně proto se z druhé řady několikrát ozvalo tlumené chrápání, které přerušil až boží hlas.


Divadlo U stolu – Vilém Závada, Stanislav Segert: Jób. Inscenační úprava a režie František Derfler, scéna a kostýmy Milivoj Husák, hudba a hra na violloncello Josef Klíč. Hrají: Michal Bumbálek, Tereza Lexová, Martin Svobodník, Miroslav Černý, Lukáš Rieger, Martin Tlapák. Psáno z premiéry 12. 12. 2016.

Autor: Jakub Kadlec