zdroj: facebook UM UM

UM UM 2017 - Den první - Diskuse a Osadné

10. 9. 2017
Rusíni - Kde jsou hranice vlastní identity?

 

Starou Ľubovňu většina lidí vnímá jako periferii Slovenska. Pro Rusíny je důležitým centrem, srdcem kultury, místem, odkud pocházejí jejich kořeny. Jejich předkové kdysi osídlili hřebeny Karpat, zvelebovali si je, přežívali v těžkých přírodních podmínkách a učili se žít s každodenními těžkostmi, které přináší pastevecký život. Stali se proto hluboce věřícím národem s velkou duší a širokou škálou lidových zvyklostí. Ovšem doba se změnila a rusínské obyvatele Ľubovni a přilehlého regionu dnes víc než těžký vysokohorský život a boj o přežití trápí otázka pokračování tradic rusínského národa a jeho identity jako takové.

Umelecké prejavy v rusínskej kultúre

 

Druhá část dvoudílné debaty o Rusínech s Rusíny na téma Umelecké prejavy v Rusínskej kultúre po domluvě proběhla v rusínštině. Jejími hosty byli Ludmila Šandalová, autorka knih v rusínštině, ředitel Divadla Alexandra Duchňoviča v Prešově Marián Marko a předčítač z předchozí prostorové instalace a spisovatel Nikolaj Koneval.

Být Rusínem je podle debatujících přirozenou součástí jejich života. Identifikují se tak se svým rozdrobeným národem v mnoha dalších zemích světa. Otázka jejich identity se táhne jako červená nit veškerými jejich snahami o vlastní emancipaci mezi již existujícími uznanými etniky (ať už to jsou Slováci, Ukrajinci, Chorvaté, Romové a další). Snahy starších a tradičně orientovaných jedinců i skupin působí v souvislosti se silnou asimilací zejména mladých Rusínů se slovenským národem jako boj s větrnými mlýny.

Dva střetávající se pohledy na rusínskou kulturu, které jdou spolu ruku v ruce, vytváří podivný paradox. Na jedné straně stojí neutuchající snaha obnovovat rusínskou kulturu, oživovat ji novými počiny, setkáváním, mluvením o tradicích a předávání zvyklostí novým generacím. Daleký protipól druhého pohledu do tradičního prostředí odmítá explicitně vnášet nové vlivy zvenčí, nechat rusínskou kulturu ovlivňovat okolním světem, jazyky a současnými kulturními trendy. Snaha bránit se asimilaci je pochopitelná, ovšem konzervuje rusínskou kulturu, uzavírá ji do sebe a brání jejímu dalšímu vývoji.

zdroj: facebook UM UM

zdroj: facebook UM UM

Debata se dotýká mnoha důležitých otázek, na které nedává odpověď. Rusíni se snaží budovat osvětu mezi sebou a neustále svoji kulturu oživují, přestože se s velkým tlakem nové doby spousta jejich starých zvyků vytrácí. To je nejspíš velká škoda, ovšem tento problém se týká všech kultur, nejen Rusínů. Se zrychlujícím se přenášením informací dochází ke každodennímu výběru mezi tradičními přístupy ke kultuře a životu a přicházejícími cizími vlivy.

Debatující kladli velký důraz na důležitost uctívání starých předků, kterému dnešní doba nepřeje. Jako by cítili, že jejich snahy jsou závislé na tolika proměnných, jež nelze jednoduše ovlivnit. Rusínští autoři musí vzdávat své knihy na vlastní náklady, ty se pak stávají téměř neprodejnými a nedostupnými. Autoři mají potřebu udržet svůj jazyk tak, jak ho znají z předchozích generací. Rusínština je dokonce od roku 1995 kodifikovaná v psané formě. Píše se azbukou. Jejich urputná snaha o ustálenou formu vyjadřování je také pochopitelná. Rusíni jsou hrdí na svůj jazyk, který je spojuje napříč regiony a na psanou formu, která je oficiálně přijatá.

Jejich snahy se mi zároveň zdají do jisté míry zaslepené a matoucí. Uzavírají se do sebe, chrání se před vlivy zvenčí a před cizími kulturami, pěstují si především svou vlastní identitu, na kterou jsou patřičně hrdí. V době, která se den ode dne mění, není výhodné zůstat stát na místě. Odpovědi nejsou potřeba. Je důležité se neustále ptát a vést dialog. Mít odpověď znamená vyřešit problém, ukončit debatu. A to není nikdy žádoucí. Zvlášť ne tehdy, pokud je snahou udržovat vlastní kulturu a identitu živou a v rozvoji.

 

OSADNÉ

 

Osadné, dokument Marko Škopa z roku 2009, je průhledem do života několika lidí žijící ve stejnojmenné vesničce na okraji Národního parku Poloniny na východě Slovenska, v místě, kde se hranice země setkávají s Polskem a Ukrajinou. Hořkosladká freska zachycuje osud lidí ztotožňující se s identitou rusínského národa.

zdroj: facebook UM UM

Neuvěřitelně bezvýchodný problém boje o svou identitu přijde pozorovatelům zvenčí úsměvný. Smějeme se neobratnosti trojice mužů, starosty, pravoslavného kněze a místního aktivisty, kteří se snaží vyznat ve fungování současného světa a nechápeme, jak se stalo, že se zastavili v čase před třiceti lety. Bojují se svou dobou, kterou nelze obehrát. Touží udržet tradici svých předků, která se zdá být předurčená k zániku, protože se nevyvíjí, je zakonzervovaná ve stáří mezi horami a nemá šanci ustát tlak dnešní doby. Zároveň je jejich snaha opravdová, oni žijí svým přesvědčením, učením a svou minulostí. Milují vše, o co se snaží a o to smutnější jsou chvíle, kdy zjišťují, že zdánlivý zájem o rusínskou otázku nikoho příliš nestará ve světě plném jiných problémů. Diplomatický zájem Evropské unie je klamavý, žijící Rusíny mate, nedovedou se mu bránit.

Starosta obce je ve své funkci již od počátku sedmdesátých let. Z jeho komunistického přesvědčení mrazí. Jde ruku v ruce s vírou v rusínskou tradici, kterou reprezentuje. Starostovi dává vytrvalost a urputnou víru v lepší zítřky.

Rusínský ortodoxní pravoslavný kněz svým posláním žije. Věří v rusínský národ a nepřipouští si, že možná sleduje vymírání posledních rusínských obyvatel. Touží budovat svou obec a jeho vysněným projektem je stavba Domu smutku. Je potřeba, protože ve vesnici s pěti sty obyvateli za posledních pět let pohřbil 50 lidí a pokřtil jen dvě nově narozené děti. Ke svému životu přistupuje pragmaticky, se svojí ženou zakládá rodinu a doufá v pokračování rodové tradice. Jeho hluboký smutek a rostoucí beznaděj plynoucí ze zhroucených snů a slibů daných starostou zapříčiní, že i on nakonec uvažuje o odchodu z vesnice.


Marko Škop (Slovensko, 2009) – Osadné

Autor: Vendula Kacetlová