„Myslím, že tuhle alegorii jsme všichni pochopili.“

Inscenace Soucit. Příběh kulometu Berlínského Schaubühne am Lehnier Platz smutně konstatuje, že všichni máme svoje místo ve společnosti, vlastní pravdu a svůj stín, a zhmotňuje kruté poznání, že ani z jednoho se nelze vymanit. Koláž intimních zpovědí dvou žen, zobrazující z rozdílných pohledů genocidu ve Rwandě a sousedním Burundi z let 1994 – 1996, předkládá argumenty pro svoji pravdu jemně a bez prostoru pro sebemenší pochybnost.

Consolate Sipérius rámcuje inscenaci podrobným vyprávěním svého životního příběhu. Narodila se v roce 1989 v africkém státě Burundi sousedícím mimo jiné se Rwandou a Kongem. V pěti letech viděla smrt obou svých rodičů důsledkem občanské války a obnoveného ostrého konfliktu mezi menšinovými Tutsii a většinovými Hutuy, kteří se snažili Tutsie vyhladit v Burundi i okolních státech. Humanitární organizace zařadila Consolate do katalogu přeživších dětí, podle nějž si ji vybrala její adoptivní belgická rodina.

Ursina Lardi představuje ženu, která se v mládí angažovala v humanitárních organizacích a v letech 1994 – 1996 působila jako dobrovolnice ve střední Africe v právě probíhající burundské občanské válce popsané Consolatinou vzpomínkou. Žena s odstupem času vyrovnaně a věcně přednáší o svých zážitcích v konfliktní oblasti. V úvodních nejistých větách předkládá paralelu své vzpomínky s fotkou utopeného syrského chlapce Ajlana, jedné z mnoha obětí uprchlické krize z roku 2015.

Přes celou plochu pozadí jeviště je nataženo projekční plátno. Obě ženy na něj přenáší svůj obličej pomocí kamery, kterou samy obsluhují. Consolate sedí za kancelářským stolem vlevo, má u sebe fotografii rodičů a různé osobní dokumenty, které divákům ukazuje. Vpravo na jevišti stojí řečnický pult, zpoza něhož Ursina přednáší o své zkušenosti.

Inscenace je iluzí hraného dokumentu. Hraje si na dokument a provokuje diváka. To, co se odehrává na jevišti, sledujeme v přímém přenosu na dominantním plátně v pozadí. Vše, o čem se na jevišti mluví, se na plátně promítá, nic není vynecháno. Ursina podrobně líčí cestu tvůrčího týmu za sběrem materiálu k inscenaci i nesnáze, které je při tom provázely. České titulky ve spodní části obrazu vrůstají do projekce a stávají se její nedílnou součástí. Podporují dokumentační efekt inscenace podobně jako záběry na Ursininu hlavu, která tu a tam na plátně pokračuje v mluvení, zatímco Ursina na jevišti vchází mezi odpadky a hledá pro své vyprávění hmotné důkazy. Ve chvílích, kdy Ursina odchází od řečnického pultu, ale kamera se chová, jako by neodešla a žádný střih není patrný, tvůrčí tým přiznává pečlivé načasování veškerých pohybů a důslednou promyšlenost obrazů. Tento fakt jako jeden z mnoha upozorňuje diváka na inscenovanost informací, které vnímá a zve ho k obezřetnému pozorování a přemýšlení.

Postupným líčením Ursinina příběhu si najednou uvědomuji, co představuje hromada odpadků, na kterých obě ženy bez povšimnutí své příběhy vypráví. Jsou to ruiny místa, ve kterém Ursina dva roky žila a pracovala. Bývaly to domy místních obyvatel, a lidí, se kterými se časem spřátelila a kteří během konfliktu zemřeli. Poznávám válendu z Ursinina vyprávění i plastové židle, na kterých s domorodými lidmi sedávala. Všechno se nyní válí přes sebe vinou bombardování města. Základní vlastnost divadla režisér dotahuje ad absurdum, hraje si s ní jako s metaforou nebezpečného symbolického pojmenovávání objektů a verbalizování faktů mediálním světem.

Dvě roviny inscenace se neustále prolínají a střetávají, i když jsou od sebe formálně striktně odděleny a vizuálně spolu na jevišti pouze koexistují. Na rozdíl od Consolatiny nezpochybnitelně upřímné výpovědi a skutečného zážitku je Ursinin zážitek vyprovokovaný její cestou do konfliktní oblasti. Její záměr se zdá být čistý, její zkušenost a snaha pomoci ale není věrohodnou. Komplikovaná dramaturgie inscenace neustále zpochybňuje veškeré Ursininy výroky, ačkoli jsou plné upřímné beznaděje a pocitu nesmyslnosti z událostí, které se v Burundi odehrávají. Ursina sama pojmenovává hlavní aspekt svého zážitku – jeho nepřenositelnost, nepopsatelnost, který ovšem nenastal důsledkem Burundské genocidy. Je důsledkem uvědomení si vlastní sobeckosti a bezbranností s ní bojovat. Žena se přirovnává k Oidipovi, dokonce v závěru svého příspěvku cituje pasáž, ve které se Oidipus oslepí, protože prozřel skutečnost.

Consolate ve své druhé promluvě, jíž představení uzavírá, mluví o své kariéře herečky a o svých rolích klasického repertoáru. Připodobňuje se k Antigoně, která nemůže pohřbít vlastního bratra. V úplném závěru v přítmí jeviště i hlediště mluví o své nejživější vzpomínce z Afriky. Lidé seděli v kině a poklidně se dívali na film. Najednou všude kolem nich začalo hořet, přitom se na kinoplátně objevila hlava mluvícího útočníka. Consolate se přitom dívá do kamery, její hlavu sleduji na plátně, vidím její oči a ústa. Z té chvíle mrazí, je k nevydržení sugestivní.

Mluvíme, potřebujeme pít, pijeme. Je to pro nás skoro automatický, nevinný, samozřejmý zvyk. Pak ale potřebujeme čůrat, skrýváme to, připadá nám to špinavé, nechceme se přiznat, ale všichni to o sobě navzájem víme. Ursina svůj pocit špíny přiznala, vypověděla celý svůj příběh, jehož bizarnost dokazovala pitím pokaždé z nové lahve vody, kterými se nevědomky vymezovala proti postavám ze svého příběhu. Poté ho stvrdila skutečným čůráním na jevišti. Tou nečekanou naturálností a nepředstíráním mě však znovu burcuje k obezřetnosti. Je doopravdy celé její vyprávění pravdivé? A je celé nepravdivé? Možná právě tím, že důrazností některých pasáží mě žena zve k nepochybování, mi dává tvůrčí tým signál, že zřejmé a okaté situace vedou do slepých uliček. Na rozdíl od Consolate, Ursina nepředstavuje samu sebe, její postava je fiktivní, sestavená s dílků jiných skutečných osob. Uvědomění si tohoto aspektu představení může mnoho diváků pobouřit, mně však utvrdilo v jeho snaze o plastickou a upřímnou výpověď s velkorysým místem pro vlastní divácký soud.

Schaübuhne am Lehnier platz – Milo Rau: Soucit. Příběh kulometu. Režie Milo Rau, dramaturgie Florian Borchmeyer, scéna a kostýmy Anton Lukas, video a zvuk Marc Stephan. Hrají Ursina Lardi, Consolate Sipérius. Premiéra 6. ledna 2016. Psáno z reprízy 25. listopadu 2017 na Pražském divadelním festivalu německého jazyka.

Autor: Vendula Kacetlová