SETKÁNÍ/ENCOUNTER speciál No. 4

Meeting point na KriThu

Tvoja krása zabila môjho syna

Inscenácia The Lost Women of Troy je adaptáciou Euripidovej tragédie Trójanky, s ktorou sa predstavila The Yoram Loewenstein acting school z Izraela. Vojna, nenávisť, vášeň, obetovanie – to je neustály cyklus, v ktorom Trójanky žijú svoje životy. Ich nenávisť k Helene, ktorá rozpútala Trójsku vojnu,  je v inscenácii vyjadrená nielen prostredníctvom útočných slov z úst Hekabé, ale aj šialeným odleskom v očiach. Práve v nich sa odzrkadľuje vnútorné utrpenie matky, ktorá prišla o svoje deti.

Všetky herecké prejavy študentov izraelskej umeleckej školy sú postavené na silnom psychologickom realizme, čomu napomáha aj samotná scéna. Voda, ktorá tvorí aktívnu súčasť scénografie, je v hereckom uchopení nielen pokojným živlom, ale aj prostriedkom k vyjadreniu tých najsilnejších emócií. Keď Menealos odhodí Helenu do vody a priloží jej nôž ku krku, nejednému divákovi nabehnú na tele zimomriavky. Na druhej strane – vo vode nachádzajú hrdinky jediné útočisko, ako uľaviť trpiacim dušiam.

Samotné inscenačné uchopenie postavy Heleny je mimoriadne zaujímavé – stojí na vyvýšenom paraváne a bez slov pozoruje utrpenie Trójaniek. O to silnejšie vyznievajú scény, v ktorých je zapojená do deja – vďaka vášni dokáže skrotiť svojho muža Meneala a odvrátiť tak svoju smrť, či rozpútať v Hekabé ešte väčšiu nenávisť. Jej živelnosť umocňujú rozpustené, mokré vlasy, roztečená špirála pod viečkami a mokré šaty, kopírujúce línie zvodného ženského tela.  

Izraelská inscenácia Euripidových Trójaniek poukazuje predovšetkým na bojovnosť, odhodlanie a túžbu žien bojovať až do posledných chvíľ. Je to práve bojovnosť, ktorá robí zo žien hrdinky a ich schopnosť postaviť sa na nohy, zatiaľ čo im krvácajú srdcia...Izraelská inscenácia dokázala, že inscenovať antickú tragédiu v 21. storočí má stále zmysel.

Miroslava Košťálová

Stratení v mori

Trója po desaťročnej vojne padla. Trójanky čakajú na svoj osud. V tomto prípade sú do postáv Trójanov obsadení aj muži, no dôležitým aspektom je najmä ich súdržnosť a predstava jedného spoločenstva. Šestnásť hercov sa pohybuje ako vlny pokojného mora, ktoré sa neskôr rozbúri a oni padajú na dlážku ako pomyselné ruiny Tróje. Medzi „vlnami“ sa pomaly prediera Poseidon, ktorý sa neskôr stratí v zadnej časti javiska a hudobne sprevádza celé predstavenie. Rôzne bicie nástroje dokresľujú tragickú atmosféru tejto hry, ktorá je navyše posilnená naozaj expresívnymi výkonmi hlavných predstaviteľov.

Herecky najväčší priestor má predstaviteľka Hekabé, nie len ako matka dvoch dcér, ktoré nečaká ľahký osud, ale i ako matka Tróje. Herecká expresivita bola silná od začiatku do konca predstavenia, čo je síce pochopitelné, avšak tento prístup nedával hercom priestor na gradáciu. Samotní tvorcovia uvádzajú, že v inscenácii im ide o spájanie psychologického a experimentálneho herectva, no prevyšuje skôr to prvé.

Malý synček, ktorý by sa, ako pokračovateľ rodu mohol v budúcnosti pomstiť, musí byť zabitý. Jeho bezbrannosť ešte viac umocňuje fakt, že je drevenou bábkou. Na scéne vidíme jeho pohreb, ktorý sprevádza veľmi jemný, pietny spev Trójanov a dieťa, ako symbol budúcnosti, odnášajú na otočenom bielom stole. Stôl je však viacúčelovou rekvizitou – nie len rakvou, ale i ochranným štítom či stolom súdu.

Herečka s krátkymi vlasmi rúca zaužívanú vizuálnu predstavu o tom, ako má vyzerať Helena. Vytvára prekvapivý, zaujímavý kontrast s pôvodným textom (Trójskym ženám ostrihali vlasy, čo je pre nich potupou, zatiaľ čo v inscenácii sú okrem predstaviteľky Heleny všetky herečky dlhovlasé). Zámer, či náhoda?

Silnými momentmi predstavenia boli davové scény, ktoré umocňujú pocit strachu a chaosu. Najprv spomínaná vizualizácia mora, neskôr imaginárne opečiatkovanie všetkých Trójanov gréckymi vojakmi, ktorí sa týmto spôsobom dozvedajú svoj osud, potom už len beznádej... No stále vyčnievali herecké výkony jednotlivcov, po celý čas rovnako silné.

A oblúkom sa dostávame späť na začiatok. Skupina zajatcov hľadá pomoc nie len medzi sebou, ale aj u divákov. Lenže tam, niekde v diaľke, nie je už nič...Trójania sa, napriek všetkej snahe, strácajú v mori...

Bohunka Vaňková

Ide to aj s humorom

Študenti zo Škótska v inscenácii The words of others siahli po ťažkej téme autizmu. Inscenačný tím sa zameral skôr na osobné každodenné prežívanie ľudí s touto diagnózou a vplyv na ich najbližších. Tému uchopili s nadhľadom a optimizmom. Práve ich prístup k danej problematike dodáva inscenácii osobitosť.

V autorskom texte dominuje rozprávačský princíp. Striedajú sa priame výpovede ľudí trpiacich touto diagnózou, prehovory hercov o jej špecifikách, inscenované scény z každodenného života a pohybové predely, v ktorých herci a herečky ilustrujú stavy a pocity ľudí s autizmom. Práve neustále meniace sa pózy hercov a ich až tanečný pohyb po scéne dodáva inscenácii potrebnú dynamiku.

Hudba a najmä osobitý humor dodáva ťažkej téme nádej a nadhľad. Študenti autizmus zobrazujú ako prirodzenú súčasť ľudského života. Podarilo sa im vyhnúť pátosu, moralizovaniu a emočnému vydieraniu, čo je vzhľadom na zobrazovanú problematiku obdivuhodné. Napriek minimálnej výtvarnej koncepcii, dokázali vďaka svojmu prístupu k téme a precíznej hereckej súhre vytvoriť osobitú výpoveď a pohľad mladých tvorcov. Škoda len, že je inscenácia tak krátka, kvôli čomu ponúka iba náhľad do tejto problematiky.

Diana Pavlačková

Mnoho, příliš mnoho

Inscenace studentů VŠMU je posunuta do současnosti, ale neruší to, neboť příběh je vskutku nadčasový. Děj má pomalý rozjezd, skoro to vypadá, že městečko Švábovice, místo děje, podléhá jakémusi zakletí, kdy každý, kdo ustane v činnosti, okamžitě usíná. Režie umně využívá prostor včetně lávek, na kterých se také hraje. Je škoda, že větší práce nebyla věnována pnutí mezi tragédií a fraškovitým humorem. Vážnost sice částečně navozuje mystická hudba starých píšťal, nicméně celá první polovina se nese ve znamení mnoha a mnoha veselých skečů, obhroublostí, či laciných politických narážek. Ve druhé, oddělené, polovině žerty mizí a rozehrává se vážnější poloha. Celek je ale příliš dlouhý a určitě by snesl krácení.

Pozoruhodná je patina kostýmů – obnošené šatstvo, ušmudlané a ušpiněné, rozpadající se boty, vše je až filmově dokonalé. Scéna je tvořena několika bílými skříněmi, které jsou mezi obrazy přestavovány samotnými herci.

Část hudby zajišťuje muž v černém, který hraje na elektrickou kytaru písně Johnnyho Cashe, což v kontextu s vehemencí, s jakou postavy neustále připomínají, že se nacházíme ve slovenském maloměstečku, působí přinejmenším překvapivě. Herecky je soubor vyvážený, herci se navzájem vnímají a reagují na sebe. Závěrečný obrat, který byl vytvořen a který zahaluje starou dámu do ještě větší mysterióznosti, připomíná, že žijeme v iluzích. Původní poselství je z inscenace patrné; všichni máme všeho mnoho, chceme víc a víc a na nic se neohlížíme.

Nemohu nezmínit kuriózní přesah, který nevědomky při představení vytvořili fanoušci místního hokejového klubu, jehož finálový zápas byl promítán na náměstí před divadlem. Jejich spontánní řev, který v pauzách doléhal do divadla, vytvářel zajímavou tematickou kulisu: jsme tu a žijeme pro stejný konzum jako vy, postavy dürrenmattovy!

Martin Tilšar

Hobluj!

V rámci doprovodného programu festivalu ENCOUNTER se letos studenti rozhodli postavit před Moravskou galerii historicky první ‚,encounterovskou‘‘ otevřenou scénu a dát tak prostor svým spolužákům, kteří nevynikají jen v dramatickém umění, ale i v hudební sféře. Od 15:00 se lidé mohli těšit z muziky, která společně se slunnou oblohou prozářila celé centrum Brna. Velké plus si hudební program získal i díky tomu, že kapely byly žánrově opravdu rozmanité.

Sympatické chlapecké duo hrající pod názvem 440 herců bylo prvním vystupujícím tělesem. I přes své excentrické proslovy, ve kterých se to hemžilo ,,sluníčkama‘‘ a ,,trapníčkem‘‘, ukázali, že umí publiku nabídnout dobrou muziku s kvalitním a neotřelým hlasem.

Dívčí indie kapela Break falls vystoupila s energickým nasazením a vlastními anglickými texty. Zvláště tleskám Alžbětě Brothánkové za hlasový projev a Sabině Kašparové za perfektní hru na bicí.

Skupina eLiška pracuje s lidovými texty, které následně spojí s elektronicko-folkovým hudebním podkresem a vzniká tak zcela nová a originální kompozice. I tak si ale mohlo publikum zazpívat spoustu známých textů jako například Anička dušička či Vandrovali hudci.

Dziewczynki bardzo ładne i piosenki bardzo ładne- pod tímto názvem vystoupily tři dívky, které kompletní melodickou linku skladeb vytvářejí jen pomocí hlasů. Jejich repertoár je zajímavý díky slovanským a polským písním, byť má trio brněnské kořeny.

Květy a Ghost of You byly zlatým hřebem celého programu. Tyto stálice domácí alterny ukázaly, že i pro méně početné publikum dokáží připravit nezapomenutelnou show.

V průběhu tohoto výjimečného odpoledne jsem byla svědkem setkání dvou malých dětí, které byť se neznaly, sedly na jednu tříkolku a vydržely si i přes počáteční ostych spolu hrát až do večera. A o tom to přesně je. Festival plní své poslání. I u těch nejmenších.

Kristýna Staroštíková

ENCOUNTER lidem, JAMU sobě

V koutu Moravského náměstí, tam kde se kostel Sv. Tomáše setkává s budovou Moravské galerie, stojí stage, na které se střídají mladí hudebníci se svými programy.  

Z počátku se zdá, že nevšednost až svátečnost okamžiků zůstává kvůli ne příliš vstřícně vyřešenému prostoru nerozkvetlá mezi lidmi. Dlouhá nízká kašna bez vody a postavené stánky s občerstvením a festivalovým zbožím tvoří částečně propustnou stěnu k parketu pod pódiem. Během prvních dvou či tří vystoupení převládá pocit lehké lítosti nad tím, že událost zůstává pouze na pódiu a že studenti neaktivizují vzdálenější kolemjdoucí svým pohybem, případně doprovodnými happeningy. Roztančené Moravské náměstí by se mohlo stát zážitkem na dlouhou dobu a opravdovým setkáním, prožitým až na dřeň. Atmosféra události se ale proměňuje s každou novou hudební kulisou. Intimnějšímu prostředí s přesně určenými hranicemi přeje ubývání slunce. Lidé (a to nejen Jamáci) si dovolí ležérně sedět na zemi nebo v přibývajícím šeru tančit volně v melodii Květů. Událost nepatří jen přímým účastníkům festivalu a pořadatelům, to je stále zřetelnější. Lidé se doopravdy setkávají. Ulpívají na lavičkách, někteří jiní se na chvíli zastavují a poslouchají hudbu nebo přemýšlejí, co se kolem nich děje. Přidávají se, začínají se seznamovat a povídat si.

Letos se otevřená produkce podobného typu v rámci Encounteru koná poprvé. Třeba příští ročníky festivalu budou koncept události dotvářet a rozšiřovat. Prostor a otevřenost události pro veřejnost má potenciál rozpohybovat kus města . Na to se těším.

Vendula Kacetlová